Recept na krizi středního věku: Vytrvalostní závody na enduru vás svléknou na dřeň

„Hlavně nikomu nedůvěřuj a naviguj se sám“, slyším od kamaráda Martina před startem do první rychlostní zkoušky Dinaric Rally, prestižního etapového závodu pro terénní motorky. Ano, už to slyším, zase nějaká zpovykanost pro ty, co už nevědí, co by. I tak se na to dá nahlížet. Ale to je každého věc. Já podobným nápadům říkám „výzva“. Taková, kterou není nezbytně nutné opakovat, ale za pokus stojí. Před dvěma lety jsem skočil sám z letadla, loni jsem uběhl 78 km a letos tedy nějaké to hopsání na motorce. Jak to šlo?

Pozor, nepleťme si pojmy. Jedna věc je koupit si v pokročilém středním věku těžké cestovní BMW GS, vyrazit na něm s „klukama“ po silnici na Passo Stelvio a tvářit se před mladou milenkou jako mistr světa a druhá postavit se k oněm záležitostem tak trochu sportovně a do hloubky. Nic proti první variantě, ať si každý dělá co chce, ale to druhé je mi bližší. 

Baví mě přicházet věcem na kloub a už dlouho mi vrtalo hlavou, proč se kamarád Martin někdy i dvakrát ročně vrací nadšený z různých rally na motorce. Je přitom jen o něco starší než já, ale na rozdíl ode mně na motorce něco umí. Nač ale stahovat kalhoty, že...

Prostě jsem se rozhodl si tuto disciplínu konečně taky „odfajfkovat“. Sehnal jsem si levnou a lehkou čínskou motorku jménem Kove 450, nechal ji lehce poladit a s napjatým očekáváním na konci prázdnin vyrazil s dodávkou a nulovými zkušenostmi se závody tohoto typu do Chorvatska. 

Ne k moři, ale do někdejšího hlavního města Republiky Srbská krajina, Kninu. Tomuto asi patnáctitisícovému sídlu na křižovatce čtyř železničních tratí od operace Oluja 95' autoritativně vládnou Chorvaté a právě oni pořádají v okolí těžký terénní závod na způsob Rallye Dakar s tím rozdílem, že zde nejezdí auta ani kamiony.

Do bivaku, centra celé rally, přijíždím pořádně vykulený. Je to jako první den na táboře, kde nikoho neznáte a jen mlhavě tušíte, kde je kuchyň, kde se dělá táborák a co si s sebou vzít na „puťák“. Naštěstí se mě ujímají hoši z krajově proslulého „Czech beer teamu“. Kupodivu to nejsou až takoví opilci, nýbrž borci, kteří významně promlouvají do absolutního pořádí podobných podniků. 

Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že je na závod připraven a den do startu je možné trávit koupáním v krasové řece Krka. Na motorkových závodech je totiž vždycky co dělat. Tu zjistíte, že vám nepasuje tlumič řízení, pročež je na místě nutné vysoustružit nové uchycení, tam chybí elektrický přívod k GPS a onde vám neukazuje palivoměr, což je u závodů, kdy nikdy nemáte paliva nazbyt, trochu nepohodlné. 

Díky zručnému mechanikovi Jakubovi se tyhle věci poddají a je potřeba přejít k bezprostředním přípravám před jízdou. Předně se musíte obléct asi jako hokejista nebo hráč rugby. Nezbytné jsou kvalitní chrániče velkých kloubů i hrudníku a páteře, pořádné endurácké boty a přilba s kšiltem kombinovaná s nasazovacími brýlemi. Na záda camelbak s nějakým hodně výživným nápojem, základní nářadíčko plus stahovací pásku a americkou lepenku. Fajn je mít také píšťalku, pepřák na divoké psy, svítilnu a náhradní zdroj elektřiny, to vše v miniaturní formě. Kdyby něco.

Důvod, proč je možné na Balkáně pořádat podobné akce, je ve srovnání se Střední Evropou velice řídké osídlení hornatého terénu, které bylo v našem případě tu a tam zpestřeno nějakou tou vypálenou srbskou vesnicí, jejichž trosky zarůstají už přes 30 let. Moc lidí za den fakt nevidíte. 

Abyste tohle všechno mohli vidět, musíte - kromě schopnosti udržet se alespoň příležitostně na stroji - vládnout druhou nejdůležitejší věcí, a sice navigací. Podobné závody se tradičně jezdí podle tzv. šipkového itineráře alias roadbooku, což jsou takové veselé obrázky se šipečkami a podle potřeby řadou tajemných symbolů, které by vám měly objasnit, kam si to na tom kterém kilometru rychlostní vložky s motorkou namířit, abyste se po nejkratší možné trase dostali do cíle. Párkrát už jsem podle roadbooku závodil v jiných disciplínách a věřte, že dokáže vždy znovu překvapit.

Jestliže ostřílení borci stále jezdí podle papírového itineráře, který si podobě jako roli toaletního papíru pracně navíjí na speciální odvíjecí zařízení nad řídítky, já jsem spolu s pár dalšími progresivními neumětely raději zvolil digitální vydání, kde si tentýž obraz jednoduše posouváte na odolném tabletu. Zvládat to musíte i v dost vysokém tempu. A teď už pojďme, předem mnou je 1600 ostrých kilometrů v těžkém terénu a šest dnů. 

Je 6.30 ráno a já stojím s rozklepanou rukou na tvrdé spojce na startu první etapy. Včera se jel prolog, kde jsem stihnul spadnout i zabloudit ve vyschlém (naštěstí) říčním korytě i skočit z muldy v lomu. Pět, čtyři, tři, dva, jedna... Pneumatika naplněná speciální tuhou vložkou eliminující defekty, které se mezi enduráky neřekne jinak než mousse, se zahryzává do šotoliny. 

Čeká mě 420 km první části maratónské etapy, když se dostanu zpět do bivaku za světla, bude to fajn. Terény se střídají rychleji než by mi bylo milé: od rychlých pist s ostrými menšími kamínky, přes kluzké makadamové cesty po úbočí strmých svahů a „singletracky“ v husté vegetaci, po brutální stoupání ke 2000 m.n.m. a následné sjezdy po obrovských kamenech se zatáčkami o 180 stupňů, za kterými tu a tam číhá stádo krav.

Dojíždím skutečně za tmy, avšak se solidně potrhaným outfitem i sebevědomím. Třikrát jsem šel na zem a dvakrát zabloudil tak, že jsem už nedoufal. Pravidlo „vrať se tam, kde sis byl naposledy jistý“ mi v uších znělo jako hloupý vtip. Na briefing k dalšímu dni nějak nemám čas, musíme vyměnit olej a filtry.  

Takřka připraven v plné polní, čtu si nechápavě druhý den v šest ráno na displeji zprávu od vedení závodu: „Závodník č.129 ve včerejší etapě vážně havaroval a na místě zemřel. Odpočívej v pokoji, kamaráde. Dnešní etapa se ruší.“ Nevím, co si myslet. Pro všechny případy jsem ještě doma sepsal závěť a dobře se pojistil, ale nevěřil sem, že by to opravdu mohlo mít smysl. Zjevně ano. Ten mrtvý nebyl žádný zelenáč, ale rakouský borec, který měl zkušenosti i z „Dakaru“. Nejprve našli jeho opuštěnou motorku a pak teprve hluboko pod cestou jeho.

Jindy vesele švitořící bivak se noří do vážných rozprav o tom, co se asi mohlo přihodit. Kdo může, mizí někam pryč. Já si lehnu, čtu si a chvílemi se dívám na nebe. Tam asi někde ten veselý chlapík teď lítá. Člověk není, ale život jde nezadržitelně dál. Všichni ti kolem mě, co by snad mohli na někoho působit jako velcí frajírci, jsou ve skutečnosti citliví kluci plní člověčiny. Na nic si nehrají a pomáhají si navzájem, jak to jen jde. Když není důvod ke smutku, dosyta pijí, hodují a smějí se. Vždyť to může být naposledy.

Čechoslováci bývali velice úspěšní v tzv. Šestidenní, druhu akce, která mívala a má s Dinaric rally lecos společného. Tady ovšem jede každý sám za sebe, sám se svými myšlenkami a starostmi. Je to survival svého druhu. Výměna manželek, kdy se té své zbavíte, ale novou nedostanete.

Tou je vám vaše motorka, ke které se musíte chovat něžně, pečovat o ni a chovat se k ní jako k miminku, aby vás každý den bezpečně dovezla do cíle. Motocykl samozřejmě během těžkých kilometrů kamením enormně rychle „stárne“, tu se povolí páčka, tam upadne kus plastu a řetěz začne vykazovat nebezpečně velkou vůli. Při servisu jste odkázání na trati jen na sebe, večer na kamarády.

Lecos jde spravit nebo vyměnit, když vám ale uletí celá „vež“ s navigací, jako se to stalo mně, je to horší. No nic, pověsím se proti všem radám na jiného závodníka a nezbývá mi než doufat, že nebude moc bloudit.

Nebloudí ale jede na mě moc rychle. Neumím pořádně zatáčet - takové ty vracečky kolem nohy mě vždycky prakticky zastaví, buď mi motorka „chcípne“ nebo spadnu a než se sesbírám, je kolega v prachu. Doslova. Polykání prachu a kamení od jezdce před vámi je vůbec oblíbená disciplína. Kdykoli vás někdo předjede, musíte rychle rychle sklonit hlavu a přikrčit se, protože odletující kamení je horší než palba ze samopalu.

Několikrát chci vzdát, ale nikdy mi to nedá, zase se najde nějaká pošetilá záminka pokračovat. Takhle to jde den za dnem. Daří se mi, co jsem si přál - dokončuji závod živ a celkem zdráv, špinavý, ale šťastný. „Pěkné“ 95. místo ze 164 startujících, pamětní medaile, pěkný výkon, pane Borský, gratulujeme.

Jaké to tedy bylo? Bez ohledu na to, jak dobře jste připraveni, jak zkušený jste nebo jak máte silnou mašinu – rally v horách vás dokáže zlomit během vteřiny. Ostré kamenivo cest z vás vrstvu po vrstvě strhne všechno, co není důležité. Zůstane jen to primitivní: jet dál, šetřit síly a stihnout bivak dřív, než se setmí.

Vrátí se vám ta stará, elementární nejistota, o které jste si mysleli, že jste ji porazili prvním povýšením, pochvalou šéfa, sociálním statusem nebo působivým číslem na účtu. Bezpečí, které jste léta budovali, jistota, že máte věci pod kontrolou – nic z toho vám nepomůže, když koukáte na komplikovaný náčrtek v roadbooku těsně před tím strmým, blátivým a kamenitým stoupáním, na jehož vrcholu se možná budete muset otočit, protože jste nevybrali tu správnou odbočku do křoví. Zamotané vztahy a složité problémy civilizace tady vystřídají brutálně jednoduché, pračlověčí výzvy. 

Ty samé, které na těchhle horských stezkách řešili lidé tisíce let před vámi: Cesta. Jídlo. Přístřeší před setměním. Když se zítřek stane vzdáleným a nejistým, přestanou vás trápit platy, deadliny, strategie a pětileté plány. Cítíte vzduch v plicích. Slyšíte vlastní tlukot srdce. Přítomnost. Dostatečnost jediného okamžiku. Místo, o kterém jste včera ještě nevěděli, že existuje, se stane celým vaším vesmírem.

Strašidelně osvobozující pocit. Najednou pochopíte, že věci jsou jednoduché – že jsme silnější, než si myslíme, že jsme přežili všechno a že přežijeme i to, co ještě přijde.

A nejsilnější ze všech je Radek „Kaďák“ Skalický, který tohle všechno absolvoval s jednou rukou, jelikož druhou už dvacet let nemá. Uff!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, kdo skutečně jste. Díky moc.