Odborář Ďurčo: Ke Stanjurovi se nedalo dostat. S Babišovou vládou se jedná neporovnatelně lépe

Jaký je váš pocit z nedávného vyjednávání na tripartitě o minimální mzdě? Odcházel jste spokojený?

Ten pocit byl víceméně očekávaný. My už jsme měli s minulou vládou dohodu na vzorečku do roku 2029, takže sociální partneři se shodli a na tripartitě jsme to pouze formálně potvrdili. Byť to číslo vypadá na první pohled hezky, protože se minimální mzda zvedá o 2 500 korun, z dlouhodobého hlediska spokojený být nemohu. V minulosti tu byly zejména pravicové vlády, které růst minimální mzdy na několik let úplně zastavily. I kvůli tomu se dnes potýkáme s tím, že jsme s výší minimální mzdy zhruba na sedmém místě od konce v celé Evropě. A tato částka, jak to ostatně stálo i v důvodové zprávě Ministerstva práce a sociálních věcí, prostě nestačí na pokrytí základních životních nákladů.

Jak to jednání mezi zástupci zaměstnavatelů, odbory a vládou vlastně probíhalo? Byl tam tvrdý spor, nebo jste se shodli rychle?

Rychle hotovo určitě nebylo. Jednání se zdrželo, protože vláda měla předtím své vlastní dlouhé zasedání. Na samotné tripartitě jsem pak otevřel debatu o tom, že bychom chtěli do roku 2029 doputovat na cílové číslo 50 procent z průměrné mzdy. To okamžitě zvedlo zástupce zaměstnavatelů ze židle. Vedli jsme o tom dlouhou diskusi. Osobně je mi líto, že lidé, kteří tvořili evropskou směrnici o adekvátních minimálních mzdách, se dnes bojí padesátiprocentní hranice dosáhnout. Podle současného plánu máme v roce 2029 skončit zhruba na úrovni 47,4 procenta. Já si ale myslím, že těch 50 procent není nereálných. Je to důležité politické gesto a měli bychom o něj usilovat.

Proč na té padesátiprocentní hranici tak trváte? Není důležitější nastavit minimální mzdu tak, aby odpovídala realitě a nelikvidovala pracovní místa?

Nemyslím si, že by takové nastavení likvidovalo pracovní místa. Ostatně i to byl jeden z argumentů, proč jsme nakonec na dohodu přistoupili – zaměstnavatelé žádali předvídatelnost. Tu teď až do roku 2029 mají a mohou se na vývoj připravit a vyhodnotit si, zda jejich byznys dává za těchto podmínek smysl. Z mé pozice je klíčové, že pokud minimální mzda nepokryje životní náklady člověka, který žije sám, stát pak musí tyto zaměstnance dotovat ze státního rozpočtu formou sociálních dávek, jako je příspěvek na bydlení. Byl bych raději, kdyby si český zaměstnanec vydělal prací tolik peněz, aby nemusel chodit žádat na úřad.

Zaměstnavatelé ale argumentují tím, že pokud práce zaměstnance generuje hodnotu například 20 000 korun, nemá pro ně smysl mu doplácet do povinných 24 900 korun. Co s tím?

To nás přivádí k otázce, zda není potřeba udělat celkovou transformaci českého průmyslu. Podle mého názoru firmy dnes nejsou dostatečně motivované k tomu, aby investovaly do modernizace svých provozů a odstraňovaly nízko kvalifikovanou práci. Když se podíváme na západ, za stejnou práci v Německu dostanete úplně jiné ohodnocení. Naše produktivita práce sice dosahuje zhruba 70 až 75 procent té německé, ale mzdově jsme pouze na 30 procentech. Tento obrovský rozdíl se musí postupně srovnávat.

Proč podle vás české firmy do modernizace a rozvoje neinvestují dostatečně samy?

Na vině je především obrovská regulace, která k nám přichází. Ať už jde o tlak na konec spalovacích motorů, nebo o omezování emisí CO2. Pro firmy to znamená vynaložit obrovské finanční prostředky, které se jim z velké části nikdy nevrátí. Pokud mluvíme o ocelářství, máme do konce roku 2029 drasticky omezit vypouštění CO2. Třinecké železárny nebo Nová Huť spočítaly náklady na tuto transformaci na 17 až 24 miliard korun. V konečném efektu to těm firmám z hlediska byznysu nic nepřinese. Ceny energií jsou obrovské. Když dnes vyrábíte ocel klasickou cestou, nepotřebujete tak vysoký elektrický příkon, jako když budete muset přejít na elektrické obloukové pece. Navíc v elektrické peci technologicky neuvaříte ocel v takové kvalitě a ve všech jakostech, jaké dokážete vyrobit klasicky za použití koksu.

Jaké je tedy východisko z této pasti, kdy regulace vyžaduje obrovské investice, ale ekonomický přínos pro firmy je minimální nebo nulový?

Musíme si v první řadě ujasnit, zda v Evropě vůbec chceme ocel vyrábět. Z bezpečnostního hlediska je to strategická surovina. Mám pocit, že Evropa už začíná otáčet a uvědomuje si, že ocelářství musíme zachránit. Pokud ale chceme po firmách transformaci, která stojí desítky miliard korun, musí jim Evropská unie pomoci. Když investice do ekologizace provozu stojí dvacet miliard a stát vám dá dotaci deset miliard, zbylých deset miliard musí firma zaplatit ze svého. Jenže ocelářský podnik dnes není schopen za deset let vygenerovat čistý zisk ve výši deseti miliard korun. Návratnost takové investice je pro ně v současnosti v podstatě nulová. Cestou je buď prodloužit strategickým podnikům lhůty pro vypouštění emisí CO2, abychom jim dali čas si na investice vydělat, nebo jim poskytnout výrazně vyšší finanční podporu.

Odbory dlouhodobě usilují o návrat zaručených mezd v soukromém sektoru, které minulá vláda zrušila. Proč je tento systém podle kategorií prací pro vás tak klíčový?

Máme velké obavy, že v některých odvětvích, jako je například doprava a profese řidičů, se mzdová úroveň u nově nastupujících zaměstnanců propadne až k minimální mzdě. Zaručená mzda dříve poskytovala jistotu, že tito lidé nebudou pracovat za 22 nebo 24 tisíc korun, ale dostanou adekvátně více podle náročnosti své práce. Navíc mi vadí nerovný přístup. Zaručené mzdy zůstaly zachovány ve státní správě, ale soukromý sektor o ně přišel. To vnímám jako diskriminaci průmyslu. Na Slovensku tento systém funguje bez jakýchkoliv problémů a byznys to nijak neničí. Zaručená mzda by měla chránit ty nejzranitelnější skupiny zaměstnanců před zneužíváním ze strany zaměstnavatelů, kteří se často snaží šetřit právě na mzdových nákladech.

Nebyl by ale návrat k tabulkám krokem zpět? A neztratily by pak odbory svou roli, když by o mzdách nerozhodovaly kolektivním vyjednáváním, ale spoléháním se na státní regulaci?

Odbory rozhodně zbytečné nejsou, stále chráníme ty nejzranitelnější. Nicméně musím uznat, že v současné době není návrat zaručených mezd do soukromého sektoru politicky průchodný. Neexistuje pro to podpora vládních stran, proto jsme toto téma při vyjednávání nakonec opustili. Naše platy jsou ale dlouhodobě podhodnocené. Poláci nás dnes rychle předbíhají jak v průměrné, tak v minimální mzdě. Adekvátní růst mezd v Česku by se měl pohybovat kolem 7 procent ročně, abychom dokázali dorovnat inflační spirálu z let 2022 až 2024, kterou se zaměstnancům dosud nepodařilo plně kompenzovat.

Můžete z vašeho pohledu srovnat spolupráci s minulou vládní garniturou Petra Fialy a současným kabinetem Andreje Babiše? S kým se vám vyjednává lépe?

V komunikaci je to nebe a dudy. Když si vzpomenu, kolikrát jsem dříve marně žádal o schůzku bývalého premiéra nebo tehdejšího ministra financí z Moravskoslezského kraje, bylo to téměř nemožné. Kdyby si tehdy nechali trochu poradit, možná mohly volby dopadnout jinak. Dnes je ta komunikace mnohem konstruktivnější. Vláda začala naslouchat našim argumentům. Velmi oceňuji například to, jak vyřešila poplatky za obnovitelné zdroje (POZE) po vzoru Německa a převedla je na stát. Energeticky náročnému průmyslu to ušetřilo obrovské prostředky. Vrátili jsme se také ke kompenzacím nepřímých nákladů. Současný dialog je zkrátka na mnohem lepší úrovni.

Převádění miliardových plateb za energie na stát ale zatěžuje rozpočet. Alena Schillerová plánuje schodky blížící se k hranici 400 miliard korun. Je udržitelným řešením neustále rozšiřovat výdaje státu?

Platby za obnovitelné zdroje se hradí z výnosů z emisních povolenek, které do rozpočtu plynou přes Evropskou unii. Ty peníze nakonec stejně zaplatí firmy a lidé v cenách výrobků, takže bych to nesvaloval čistě na státní rozpočet. Samozřejmě, nikdo nechce hospodařit na dluh a obří schodky se mi nelíbí. Byli jsme velmi kritičtí ke zrušení superhrubé mzdy i k úspornému balíčku Fialovy vlády. Prezentovali nám, že balíček ušetří 100 miliard korun, ale schodek byl nakonec 290 miliard. Když k tomu připočtete těch sto slibovaných miliard, jsme v podstatě opět na deficitu 400 miliard korun. V tom si obě vládní garnitury mohou podat ruce.

Konsolidační balíček měl ale za cíl krotit zadlužování země. V čem vidíte jeho největší chyby?

Vláda sice mluví o podpoře mladých lidí a rodin, ale v rámci balíčku jim sebrala školkovné nebo slevu na dani na manželku. To jsou kroky, které jdou přímo proti snaze podporovat porodnost. Na druhé straně, pokud mají být schodky proinvestiční – tedy na dostavbu dálnic, energetické infrastruktury, jádra nebo na obranu v době, kdy máme za humny válku – pak je z krátkodobého hlediska akceptuji. Dlouhodobě se ale nevyhneme hluboké daňové reformě. Otázkou zůstává, kdo v sobě najde politickou odvahu ji otevřít.

Vláda plánuje v rámci penzijní reformy postupně zvyšovat věk odchodu do důchodu na 67 let. Odbory požadují zastropování na 65 letech. Kde na to ale v napjatém rozpočtu vzít peníze?

Lidé v náročných profesích v práci do 65 let fyzicky nevydrží, natož do 67. Průměrná doba dožití ve zdraví je v České republice zhruba 63 let. Pokud hranici posuneme, tito lidé v systému stejně nezůstanou – pouze se přelijí do jiných sociálních schémat, ať už jde o invalidní důchody, podpory nebo dlouhodobé neschopenky. Stát tak neušetří nic. V našich podnicích máme takzvanou „černou skříň“, kam věšíme fotky kolegů, kteří nás navždy opustili. Když se na ni podívám, vidím tam muže, kteří zemřeli v 63 nebo 64 letech. Ti lidé se kvůli posouvání věkové hranice důchodu vůbec nedožijí. Přál bych si, aby si to poslanci šli do těch provozů sami vyzkoušet. Poslanci Janu Jakobovi jsme dokonce věnovali kompletní ocelářskou výstroj, aby si to šel zkusit na vlastní kůži. Výbavu si sice nechal, ale dosud nedorazil.

Jak byste tedy financování předčasných odchodů do důchodu u rizikových profesí řešil systémově?

Chceme změnit současný systém příspěvků pro rizikové kategorie. Dnes zaměstnavatelé platí tyto peníze přímo, což je nespravedlivé, protože se částky odvíjí od výše mzdy. Někdo dostává 800 korun, jiný 1 500 korun. Navrhuji zavést jednotný odvod do speciálního fondu, ze kterého by se dřívější odchody do důchodu financovaly. Klíčové ale je, aby tyto peníze stát neprojedl v běžných výdajích rozpočtu, jako se to stávalo v minulosti. Kdybychom peníze z dob, kdy byly Husákovy děti v plné síle na trhu práce, schovávali na samostatném důchodovém účtu, nemuseli bychom dnes řešit, že v systému chybí stovky miliard.

Český průmysl prochází transformací řízenou evropským Green Dealem. Považujete současné tempo a cíle za reálné pro tuzemské firmy?

Tato transformace může pro řadu firem znamenat zánik. Odbory jsou v této otázce hluboce rozdělené i na evropské úrovni v rámci asociace IndustriAll Europe. Když se sejdeme se zástupci ze Švédska, Finska nebo Španělska, nedokážeme najít společnou řeč. Oni mají moře, vítr a dostatek slunce, takže mají levnou zelenou energii a bez problémů prosazují přísnější limity a povolenky typu EU ETS 2. My v České republice tyto přírodní podmínky nemáme, a proto musíme jít jinou cestou. Německý koncern Volkswagen plánuje propustit až 100 000 zaměstnanců. Naše ekonomika je na Německu fatálně závislá a automotive tvoří zhruba 8 až 9 procent našeho HDP. Škoda Auto sice přechod na elektroauta zvládá velmi dobře, ale mám obrovské obavy o osud subdodavatelských firem, které jsou rozmístěné po celé republice.

Jak silně to na subdodavatele dopadne a jak by měl v této situaci reagovat stát?

Omezení výroby v německých automobilkách se u nás okamžitě projeví, protože jim dodáváme klíčové komponenty. subdodavatelské firmy sice investují do nových technologií, ale v elektrovýrobě už nebude potřeba tolik zaměstnanců jako u spalovacích motorů. S ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem se snažíme dohodnout na systému včasných rekvalifikací. Nechceme, aby lidé po propuštění končili na úřadech práce a rekvalifikovali se na obory, kde pro ně není uplatnění. Stát by měl podpořit přeškolování zaměstnanců přímo v podnicích, ještě za trvání jejich pracovního poměru, aby mohli plynule přejít na modernější výrobu. Evropský trh navíc drtí čínská konkurence, která nabízí velmi líbivá auta za zlomek ceny. Peněženka evropského zákazníka nakonec rozhodne. Stát musí v Bruselu tvrdě bojovat za zpomalení regulací, jako se to podařilo u normy Euro 7. Emisní povolenky za 82 eur v Evropě oproti 7 eurům v Číně jsou spekulativním nástrojem, který náš průmysl likviduje.