„Íránci patří k nejpohostinnějším národům,“ říká cestovatelka, která projela v Íránu tisíce kilometrů

Jolana Sedláčková je nenápadná drobná brunetka z Vysočiny, na čtyřech kolech toho ale zcestovala tolik, že by ji to mnozí slovutní kolegové, kterých je všude plno, mohli závidět. Vlastně je tím typem ženy - člověka - dobrodruha, kterým by tajně toužilo být spousta mužů. Jenže věčně nemají čas, peníze, odvahu, jsou líní a kdo ví, na co ještě dalšího se vymlouvají. Prostě něco chtějí, ale odmítají překročit svojí komfortní zónu. Možná jste to vy, možná jsem to já. Buď, jak buď, myslím, povídání s Jolanou dává velmi autentický obrázek toho, jak v Íránu žijí obyčejní lidé, jaké krásy ukrývá a co všechno je teď v sázce.

Jak jste se cítila v Íránu jako návštěvnice z daleké země? 

 V každém regionu to bylo trochu jiné, ale obecně můžu říct, že Íránci patří k nejmilejším a nejpohostinnějším národům, které jsem na cestách potkala. Mockrát jsem z jejich strany zažila otázky na to, co si o nich v Evropě myslíme, a mockrát jsem zažila jejich snahu, abychom se v jejich zemi cítili dobře a bezpečně.

Pokusíte se o srovnání s jinými arabskými zeměmi?

První, co musím uvést na pravou míru, je, že Írán není arabská země. Arabové tvoří asi jen 3 % obyvatel. Hlavní etnickou skupinou jsou Peršané, pak Azerové. Dále v Íránu žijí například Kurdové, Balúčové, Turkmeni, ale třeba i Arméni, Židé a Asyřané.

Srovnávat Írán s arabskými zeměmi je trochu složité, protože i jednotlivé arabské země se od sebe hodně liší. Když srovnám Írán třeba s Egyptem, kam z České republiky míří mnoho turistů, působí Írán jako mnohem kultivovanější, vzdělanější, tišší a klidnější země. Zdaleka tu není tolik odpadků. Z mého pohledu je nám také kulturně bližší. V Egyptě, zejména na turistických místech, se člověk snadno stane terčem různých podvodníků a lidé po něm často žádají spropitné i za úplné maličkosti. Tohle v Íránu většinou nebývá zvykem. Íránci se chovají čestně a naopak není výjimkou, že nabízejí cizincům pomoc zcela nezištně. Často přidají i drobný dárek v podobě ovoce či cukrovinek, pozvou je na čaj nebo na jídlo, a někdy dokonce nabídnou i bezplatný nocleh.

Jak jste poznala běžné Íránce v jejich každodennosti?

Běžné Íránce jsem poznávala hlavně díky spontánním setkáním během cestování. Lidé se s námi často dávali do řeči na ulici, v parcích nebo u nějaké turistické atrakce. Nezřídka nás zvali na čaj nebo na jídlo. Několikrát jsem také měla možnost navštívit jejich domovy a strávit s nimi nějaký čas, takže jsem mohla alespoň trochu nahlédnout do jejich každodenního života. Je ale potřeba dodat, že každodenní život se v Íránu výrazně liší mezi městy a venkovem. Zatímco ve městech je v mnohém podobný tomu našemu, na venkově lidé žijí podstatně skromněji.

Setkala jste se v nějaké formě s projevy vládnoucího režimu?

Když jsme kempovali na pláži u Perského zálivu, tak nás sledovali dva chlápci, o kterých jsme si mysleli, že jsou tajní policisté. Můj parťák se tam tehdy koupal v moři. Já jsem se ale nakonec raději koupat nešla, protože v Íránu platí pravidla oblékání na veřejnosti. Ženy musí nosit pokrývku hlavy (hidžáb) a oblečení zakrývající paže a nohy. Muži musí mít dlouhé kalhoty. Ta pravidla oblékání platí i při koupání a já jsem se bála, že když půjdu plavat v plavkách, tak budeme mít problémy.

Kromě toho, že se v Íránu musí dodržovat pravidla oblékání, tak muslimové nesmí pít alkohol. Během cesty jsme však potkali i místní, kteří alkohol tajně pili, kteří se potmě koupali v plavkách a kteří by rozhodně uvítali víc svobody. Hodně lidí v zemi má také nainstalované VPN, aby mohli používat státem blokované platformy jako Facebook, Twitter nebo YouTube.

Jak jste se v Íránu cítila coby žena?

Já jsem se v Íránu celkově cítila dobře a bezpečně. Místní lidé, ale třeba i úředníci na hranicích nebo vojáci se k nám chovali vždy slušně, zdvořile a s úctou. V Íránu se mi ani nestávalo, že by se se mnou muži jako se ženou nechtěli bavit, což jsem párkrát v jiných muslimských zemích zažila. Nošení šátku byl pro mě samozřejmě nezvyk, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem si to vyzkoušela.

Mohla byste se pokusit popsat životní úroveň běžných lidí? 

Írán není chudá země v klasickém smyslu (má ropu, plyn, průmysl i vzdělanou populaci), ale dlouhodobě se potýká se špatným řízením ekonomiky, inflací a nedostatkem financí, za což mimo jiné mohou i mezinárodní sankce. Vzdělání a zdravotnictví jsou relativně dostupné, lidé ale mají nízké platy. A i tady musím zmínit velké rozdíly mezi životem ve městech a na venkově. Lidé ve městech, a zvláště pak mladí lidé chtějí více svobody. Lidé na venkově jsou obvykle konzervativnější a celková frustrace často souvisí spíše s ekonomikou než s náboženstvím

Zasahuje běžným Íráncům do života politika?

Pravidla oblékání jsem už zmiňovala. Možná ještě dodám, že v Íránu existuje tzv. mravnostní policie. Lidé by také neměli na veřejnosti projevovat svoje vztahy. Kritika režimu může být nebezpečná, demonstrace bývají tvrdě potlačovány, média v zemi podléhají kontrole. Během konfliktů a demonstrací vláda několikrát zcela vypnula internet. A samozřejmě i v Íránu existuje propaganda, takže někteří méně vzdělaní Íránci mohou mít docela zkreslenou představu o světě „tam venku“.

Kde jste se všude v Íránu podívali a jaká jsou tam cestovatelská „nej“?

Cestovali jsme svým vlastním autem, takže jsme měli poměrně velkou svobodu a chtěli toho poznat co nejvíce. Lidé do Íránu nejčastěji míří za památkami a není divu, zdejší architektura vyniká půvabem, jemnými ornamenty a dokonalou harmonií barev a tvarů. Za vidění určitě stojí historické centrum Jazdu, Isfahánu a Šírázu. Zase úplně jiný ráz má starobylá citadela v Bamu zasazená do prostředí pouště. 

Kdo miluje historii, budou se mu určitě líbit pozůstatky starověkého města Persepolis. Na nás obrovský dojem udělaly šíitské svatyně, které mají interiéry pokryté tisíci a tisíci drobných zrcadel. Kromě památek jsme se vydali též za přírodními krásami. 

Objevili jsme tu nádherný kaňon Reghez, kde jsme zažili snad ten nejlepší canyoning v životě. Nádherné modré laguny se střídaly s vodopády, kterých bylo tolik, že jsem je ani nestačila spočítat. Vypravili jsme se také do pouště Kavír za písečnými dunami a do rozpálené pouště Lút za bizarními skalní útvary zvanými kaluty. Nezaměnitelné kouzlo mají i horské vesnice v íránském Kurdistánu, růžové jezero Mahárlú, vysychající Urmijské jezero lemované solnými pláněmi a rozkvetlými loukami obklopená nejvyšší hora Íránu Damávand. 

A na závěr nesmím zapomenout zmínit „duhové“ ostrovy Hormuz a Kešm v Perském zálivu, kde jsme kempovali na pláži, plavali s želvami, obdivovali solné jeskyně a zdejší naprosto netypickou krajinu, která hraje více než 70 odstíny barev.

Přes všechna ta úžasná místa, která jsem tady jmenovala, si ale každý, kdo Írán navštíví, odnese ty nejsilnější zážitky ze setkání s lidmi. Samozřejmě jsem o vyhlášené íránské pohostinnosti četla tisíckrát, ale dokud to člověk nepozná na vlastní kůži, pořád v něm hlodají pochybnosti a říká si: „To přece není možné.“ Ale ono je.

Vy jste po Íránu cestovali vlastním autem, že...

Má to svoje výhody i nevýhody. V Íránu je extrémně levná nafta, takže i když se během cestování po zemi musí překonávat obrovské vzdálenosti (Írán je zhruba dvacetkrát větší než Česká republika), člověka to nestojí moc peněz. V roce 2017, během naší první návštěvy Íránu, stál jeden litr nafty v přepočtu 2,5 Kč. Během našich dvou návštěv v roce 2022 ceny nafty díky inflaci spadly až na 0,25 Kč za litr! Má to však háček. 

Na naftu v Íránu jezdí jen autobusy a náklaďáky, jejichž řidiči vlastní speciální tankovací karty, kterou jsme my jako cizinci neměli. Museli jsme si ji vždy od někoho půjčit. V roce 2022 se tankování ještě více zkomplikovalo, protože nafta byla na příděl a málokdy se nám povedlo natankovat plnou nádrž najednou. Většinou jsme museli o půjčení karty požádat více různých lidí.

A pak je tu ještě jedna velká a zásadní překážka spojená s cestováním po Íránu vlastním autem, a tou je karnet. Jedná se o záruční doklad, který umožňuje dočasný vývoz a dovoz dopravních prostředků bez nutnosti skládání cla na hranicích. Írán (a například i Nepál, Indie, Pákistán, Katar) karnet vyžaduje. 

Znamená to, že jsme si před cestou tento doklad museli vyřídit (jeho cena je k dnešnímu dni od 7890 do 9490 Kč). Tenhle doklad ale sám osobě nestačí, podmínkou jeho vydání je složení vratné kauce. V případě návštěvy Íránu a ceny auta do 150 000 Kč činí výše kauce 132 000 Kč. Dražší vozidla mají kauci vyšší a může být až 1 311 400 Kč

Jak je to v Íránu s kempováním?

Sami Íránci mají kempování a dělání pikniků v přírodě moc rádi. Často se dokonce dá pohodlně kempovat v městských parcích a ve srovnání s Evropou je v tomhle ohledu Írán mnohem svobodnější. Obrovskou výhodou je také snadno dostupná pitná voda a toalety. Prakticky u každé mešity najdete koutek se studenou pitnou vodou, která je zdarma, a to samé platí o záchodech. Záchody bývají obvykle vybaveny sprškami, takže se tady dá v nouzi i umýt.

Byli jste v Íránu také v období Ramadánu?

V Íránu jsem Ramadán sice nezažila, ale byli jsme během tohoto postního měsíce v jiných muslimských zemích (v Tádžikistánu, Ománu a jednou také ve Spojených arabských emirátech). Výhodou Ramadánu pro nás cizince je, že muslimové bývají ještě více pohostinní než běžně a otvírají se tak možností k nevšedním zážitkům a milým setkáním, které člověku pak v hlavě zůstanou navždycky. Ramadán je totiž měsíc, kdy se muslimové snaží být lepšími lidmi – štědřejšími, trpělivějšími a laskavějšími. 

Ramadán přináší však pochopitelně i omezení. Jako turisté bychom přes den neměli jíst a pít na veřejnosti a je určitě dobré být ještě o něco střízlivější v oblečení než obvykle. Dost často se stává, že nejde přes den sehnat jídlo. Například v Ománu byly zavřené restaurace, takže člověk nemohl jít na oběd. Tady jsme to občas řešili tak, že jsme se poptali místních nemuslimů a ti nás nasměřovali do nějaké tajně otevřené (většinou indické) restaurace, kam se chodilo zadním vchodem.

Setkala jste se s lidmi, kteří jsou velmi věřící, a s těmi, kteří jsou spíš sekulární nebo kritičtí vůči režimu? 

Asi se s námi více dávali do řeči spíše lidé, kteří byli orientování prozápadně. Jejich názory a myšlenky byli spíš znát podle způsobu jejich oblečení a chování, než že by před námi režim otevřeně kritizovali. Třeba na jihu na ostrovech mi Íránky spiklenecky říkaly něco ve smyslu: „Neboj, tady nemusíš mít šátek, tady nás nikdo neuvidí.“ 

Když jsme byli u někoho doma, tak se občas stalo, že ženy před námi za dveřmi odložily šátky. Ale byli jsme i v domácnostech, kde ženy zůstaly zahalené. Ať už jsme se ale setkali s lidmi z kteréhokoliv spektra, platilo, že se k nám vždycky chovali hezky a velmi laskavě. V Íránu jsme zažili tolik laskavosti a milých gest od zcela neznámých lidí, že to rozhodně nemohla být náhoda.

Překvapily vás současné útoky na Írán a myslíte, že to může přinést něco dobrého?

Asi mě to úplně nepřekvapilo. Nebylo to poprvé, na rozkaz Trumpa byl v roce 2020 zabit třeba i íránský generál Qásim Solejmání. Přestože bych Íráncům moc přála, aby došlo ke změně současného teokratického režimu, který vraždí svoje vlastní občany, bojím se, že tenhle zásah může rozpoutat ještě něco mnohem horšího, než na co byli Íránci dosud zvyklí. Hrozba, že se současná situace v Íránu změní v občanskou válku, je příliš vysoká. Rychlé změny k lepšímu považuji za nepravděpodobné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.