Halucinace z únavy a trhání knih: Legenda ultra běhu Pavel Paloncý vysvětluje, proč je svoboda v horách víc než medaile

Barkley Marathons je jeden z nejkrutějších, nejpodivnějších a nejtajnějších běžeckých závodů na světě. Je to ultramaraton o délce přibližně 160 kilometrů, rozdělený do pěti okruhů a umocněný neúprosnými lesními stezkami a převýšením kolem 18 000 metrů. 

V roce 2024 Barkley dokončilo pět lidí, což byl nejvyšší počet závodníků v jeho téměř 40leté historii. A co je ještě lepší, jednou z nich byla Jasmin Paris, první žena v historii Barkley, která doběhla do cíle – jen 99 sekund před limitem 60 hodin. Letos se to nepovedlo nikomu. Jinými slovy, závod se bránil – a vyhrál.

Když jsem nedávno četl zprávu o tom, že tento rok závod porazil všechny své vyzývatele, vzpomněl jsem si na rozhovor s Pavlem Paloncým, jediným Čechem, jenž tento drsný závod absolvoval, který jsem natočil před dvěma lety. Zde je přepis podcastu, je stále aktuální, protože některé činy nepodléhají módě trendů.

Vždycky jsem si myslel, že lidé jako Pavel Paloncý běhají, aby si něco dokázali. Aby stáli na vrcholech, sbírali medaile a posouvali hranice bolesti. Ale po rozhovoru s tímhle absolventem Matfyzu a jedním z nejlepších světových ultramaratonců mi došlo, že to nejdůležitější se neodehrává na stupních vítězů, ale v hlavě. A že jeho běhání není útěk k něčemu, ale spíš od něčeho. Třeba od světa, kde vám úředník říká, kam smíte a nesmíte šlápnout.

Když jsem Petru Mitášovi, ultraběžci ze Tří Seker, napsal, že si do podcastu pozvu Pavla Paloncýho, odepsal jediné slovo: „Legenda.“ Pavel je stále ve svých čtyřiceti letech jedním z nejlepších ultrasportovců světa. Běžec, cyklista, vodák a dobrodruh, který má za sebou závody jako The Spine Race nebo Transgrancanaria. A také jeden z mála Čechů, kteří okusili nejpodivnější a nejcharismatičtější závod světa – Barkley Marathons.

Pavle, když jsem se chystal na rozhovor, pokousal mě pes. Ty jsi naběhal tisíce kilometrů divočinou, stál jsi tváří v tvář pumě v Patagonii, ale žádný záznam o pokousání jsem nenašel.

Paloncý: To setkání s pumou byl jeden z nejlepších zážitků, co jsem vůbec měl. Dostal jsem tip od fotografů, kde by se mohla v Patagonii nacházet. Bylo to stylem „pojedeš 10 kiláků na kole, pak půjdeš 2 km a tam někde bude“. 

Věděl jsem, že pumy jsou plaché a na lidi neútočí, tak jsem tam cíleně šel. Nakonec jsem s ní strávil asi dvě hodiny. Často jsme se na sebe dívali, byl v tom respekt. Zjistil jsem, že jí nevadí, když jdu blíž, ale vadí jí hluk. Když mi ujela noha na štěrku, odběhla, ale pak se zase vrátila. Nakonec ji to přestalo bavit a šla si lehnout.

To mě přivádí k závodu, který je stejně tak divoký, i když se běží v relativně obyčejných lesích v Tennessee. Barkley Marathons. Čím víc o něm čtu, tím víc mi přijde sympaticky šílený.

Paloncý: Ten závod vznikl jako hospodská sázka. V sedmdesátých letech utekl z nedaleké věznice James Earl Ray, vrah Martina Luthera Kinga. V divočině strávil přes 50 hodin, ale ušel jen pár mil, protože totálně zabloudil. Zakladatel závodu Lazarus Lake prohlásil, že on by na té trase zvládl 100 mil. A tak to začalo.

Od roku 1986 do dneška ho dokončilo, tuším, jen dvacet lidí. Ty jsi ho zkoušel třikrát. Už jen přihlášení je prý tajemství.

Paloncý: Ano, to je první síto. Člověk si musí sám zjistit, jak se přihlásit. Většina informací, které najde, není pravda. A když tě přijmou, startovné je symbolické. Poprvé jsem platil espézetkou ze svého státu a dolarem šedesát.

Samotný start je prý jedna velká bizarnost. Fakt nikdo neví, kdy přesně se vyběhne?

Paloncý: Ví se jen dvanáctihodinové okno. Může to být kdykoliv během něj. Takže spánek před závodem je takový lehký. Hodinu před startem Lazarus zatroubí na lasturu a přesně o hodinu později si zapálí cigaretu. To je startovní výstřel. Žádné odpočítávání, žádná pistole.

Popsal jsi, že místo předzávodního brífinku se Lazarus bavil o pivu a bluegrassu. Žádní diváci, žádná sláva…

Paloncý: V principu je to takový „pouťák“. Jsou tam dva zahradní altány, ohniště. Diváci skoro žádní, víc je tam supportérů, každý závodník může mít jednoho. Je to závod člověka proti trase. Žádná elektronika – ani GPS, ani mobil, ani chytré hodinky. Člověk dostane jen mapu a itinerář.

A na kontrolách se prý trhají stránky z knih.

Paloncý: Přesně tak. Na každé kontrole, která je ukrytá třeba pod spadlým stromem, je kniha. Musíš z ní vytrhnout stránku se svým startovním číslem jako důkaz, že jsi tam byl. Na konci každého kola odevzdáš Lazarusovi všechny stránky, on je zkontroluje a dá ti nové startovní číslo do dalšího kola.

A co ta legendární hláška? Je pravda, že když jsi někomu řekl, že běžíš Barkley, odpověděl ti: „To je mi líto“?

Paloncý: Ano. Stáli jsme tam v hloučku a jeden z organizátorů se ptal, kdo běží. Když jsem se přihlásil, řekl jen: „Oh, I'm sorry.“ Je mi tě líto. Celé je to postavené na tom, že se předpokládá, že to nedáš. Když se přihlásíš, přijde ti kondolence se slovy: „Zahoďte veškerou naději.“ Statistika jim dává za pravdu. Z tisíců pokusů to dokončilo jen pár lidí. Já jsem dal nejvíc tři kola z pěti.

Ty jsi studoval Matfyz, obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí. Pomáhá ti fyzika při běhu? Třeba když sbíháš z kopce po kluzkém listí?

Paloncý: Tenhle konkrétní obor asi ne, ale fyzika jako taková pořád. Mám analytické myšlení, takže neustále analyzuju, propočítávám, odhaduju. Nejen při běhu, ale i při seběhu a při výstupu do kopců. Pomáhá mi to v závodě i v životě. Myslím, že kritické a analytické myšlení by se mělo učit na školách jako samostatný předmět.

A když už jsi unavený, po desítkách hodin beze spánku, přicházejí halucinace?

Paloncý: Z nedostatku spánku, ano. Ale je potřeba rozlišit halucinace a paranoiu. Člověk o nich ví. Začíná to tím, že něco zahlédneš v koutku oka, ale když se podíváš pořádně, nic tam není. 

Po dvou nocích beze spánku už ale vidíš věci, které tam nejsou. Mozek doplňuje tvary – z pařezu udělá postavu. Dá se s tím ale pracovat. Řekneš si „dobrý, to tam není“, i když to pořád vidíš. Musíš k tomu přijít blíž a zřetelně identifikovat, že je to jen strom obalený sněhem, a ne třeba čáp. Až pak tě to pustí.

A nadáváš u toho? Pojmenováváš si kopce?

Paloncý: Pojmenovávám. Každý je sprostý, ale každý jinak. Kopec „Pičus“ už jsem běžel několikrát.

Mnoho lidí si do hor kupuje těžké pohorky, jako jsou třeba Hanwag Alaska. Ty jsi ale zastáncem filozofie „light & fast“, nalehko.

Paloncý: Mám je taky doma, ale na léto je to blbost. Nedovedu si představit, že bych šel nějaký kopec v pohorkách, pokud tam není fakt zima. Sám jsem byl na šestitisícovce v botaskách. Filozofie nalehko mi přesně sedí. Člověk si toho vezme míň, a ví, že když nastane problém, tak se prostě vrátí. Ale tím, že je lehčí a rychlejší, má větší šanci, že se mu to vůbec povede.

Takže klíčové je mít vybavení, na které se můžeš spolehnout.

Paloncý: Přesně. Nemusí být nejdražší, ale musíš ho mít vyzkoušené. Musíš vědět, že ta jedna bunda tě skutečně zachrání a nepotřebuješ další záložní. Já hodně běhám ve věcech od Tilaku, podílel jsem se i na návrhu jedné jejich běžecké bundy. Je nepromokavá, extrémně prodyšná a zároveň dost odolná, aby se pod ní dal nosit lehký batoh. A v tomhle jsem byl od Jeseníků přes Andy až po džungli.

A co bolest? Třeba při sebězích, ty jsou prý nejhorší na svaly.

Paloncý: Ty největší bolesti jsou vlastně z toho brzdění. Ne z dopadů, ale z toho, jak se člověk snaží ten běh zpomalit. Rychlost běhu z kopce není ani tak o svalech, ale spíš o hlavě, o nervech. Musíš to zvládnout uřídit. 

Já jsem původně orientační běžec, takže umím běhat z kopce. Často to prostě pustím. Když to zvládneš, tak jsi rychlejší a ještě pošetříš svaly. Ale klasicky jsou ze seběhů rozbité kvadricepsy, právě z toho brzdění.

Běžíš raději sám, nebo v týmu? Vyhrál jsi světový pohár v adventure racingu, což je týmová disciplína.

Paloncý: Je to velký rozdíl. V týmu se střídají disciplíny – běh, kolo, pádlování – a celá logistika je složitější. Ale hlavní je, že si pomáháte. Můžete jít víc na hranu. Když máš krizi, chce se ti spát nebo začneš usínat, tým tě podrží. 

Když jdu sám, jako třeba na The Spine Race, což je 400 km Anglií v lednu, musím si taky sám pomoct. Nepouštím se do některých věcí, protože vím, že by mě to mohlo stát závod.

Takže v týmu se navzájem hecujete?

Paloncý: Ani ne tak hecujete. Spíš když vidíte, jak ostatní trpí, nenapadne vás to vzdát. Ale ten klíčový rozdíl je v pomoci při krizích. Známe se, a když má někdo problém, ostatní ho z toho dostanou. Sám bych se z některých krizí dostával jen velmi těžko.

Na startu se objevují i ženy. Někde jsem slyšel, že vydrží víc než muži.

Paloncý: To jsou takové generalizace. Objeví se jedna holka, která běhá brutálně, porazí skoro všechny chlapy a všichni říkají, že se to mění. Ale to je extrém z Gaussovy křivky. Rozdíl mezi muži a ženami v silových a rychlostních disciplínách je daleko větší než v těch vytrvalostních. Tady je to bližší, ale pořád tam ten rozdíl je.

V čem tedy vidíš ten hlavní rozdíl?

Paloncý: V pojetí závodu. Chlapi jdou často stylem všechno, nebo nic. Vyběhne skupina patnácti chlapů a do cíle jich doběhne třeba jen pět, zbytek to přepálil a vzdal. Ženy jsou obecně lepší v rozvržení tempa. Jdou to, na co mají, a doběhnou do cíle. 

Proto je pro mě pořadí první ženy často lepším měřítkem výkonu než moje vlastní umístění. Někdy jsem se stejným výkonem pátý, jindy dvacátý, protože se chlapi přede mnou odvařili. Ale ta první žena, ta je skvělý referenční bod. Je to prostě jiný, rozumnější přístup.

Pavle, hodně mluvíš o svobodě. Co to pro tebe v kontextu běhání znamená?

Paloncý: Pro mě je ta svoboda to, že jdu do přírody a rozhodnu se, že jdu tam na ten kopec nebo tam do toho údolí. A vlastně jediný, co mě limituje, je počasí a moje dovednosti. Nemusím řešit, jestli tam je turistická značka nebo není. 

Z tohoto pohledu mě pak strašně prudí ty povolenky na expedice a že nějaký úředník rozhoduje, kam můžeš a nemůžeš. Ta ochrana přírody je u nás někdy trochu zvrácená.

Jak to myslíš?

Paloncý: Kdekdo se diví, že je strašně moc lidí na Sněžce a že se tam chovají, jak se chovají. No bodejť by ne, když tam vede lanovka zespoda. V okamžiku, kdy tam lanovka není a člověk tam musí vyjít, tak jednak musí vyvinout nějaké úsilí, což je první filtr, a za druhé za tu dobu pochopí, že je vlastně jinde. 

Když tam vyjede za 20 minut, má furt to chování z parkoviště, z toho rezortu. Teď to vidím u nás na Králickém Sněžníku. Dokud tam nebyla rozhledna, nikdo tam moc nechodil. Dneska tam chodí strašně moc lidí a začínají dělat zátarasy, že se nesmí chodit po pěšinkách.

Proč to vlastně všechno děláš?

Paloncý: Spousta lidí mi tvrdila, že od něčeho utíkám. Že jim ten důvod, že mě to prostě baví, nestačil. Ale pro mě je to o klidu a svobodě. Ten klid nevidím v tom, že se zastavím, ale v tom, že jsem tam sám.

Jdu do přírody, rozhodnu se, že polezu na tenhle kopec nebo do tamtoho údolí, a jediné, co mě limituje, je počasí a moje vlastní dovednosti. Nepotřebuju řešit, jestli tam vede turistická značka. To je pro mě ta největší hodnota. Být v přírodě a jít si, kam chci. A to mě pořád baví.