Babiš útočí na média. Ve skutečnosti tím posiluje miliardáře

Premiér to přehnal. Útok na soukromá média, jež obvinil z tažení proti koalici a voličům vládních stran sugeroval jejich bojkot, je nejen poněkud diktátorský, ale hlavně hloupý. Mluví k dávno přesvědčeným, nahraje na smeč svým kritikům a stejně ony platformy nezničí. Naštěstí totiž máme dost oligarchů, které nemá vláda pod palcem.

Podle mě si Andrej Babiš tentokrát ukousl příliš velké sousto. Postavil se nejen proti široké frontě novinářů, ale zároveň proti nejbohatším (a tedy velmi mocným) lidem. Neboť kdo jiný vlastní velká média, než miliardáři? (Tedy kromě veřejnoprávních, ovšem ta se jeho kabinet snaží zdusit rovněž.) K tomu se (stále ještě) nejmocnější muž v zemi opírá do super movitých zbrojařů a rovněž do sponzorů kampaně prezidenta Petra Pavla.

Jaký to má smysl? Chce proti sobě majitel Agrofertu sjednotit celou buržoazii, jíž je sám příslušníkem? Jako miliardář musí vědět, že nemá šanci na úspěch. Nebo si snad myslí, že vede boj (pouze) s novináři? Ani náhodou. Když stírá redakce Seznamu a Novinek, opírá se zároveň do jejich majitele Ivo Lukačoviče. Který už se proti tomu také ozval. Což má mimochodem daleko větší váhu než protestní dopis podepsaný mnoha šéfredaktory.

Kdyby Babiš vážně uvažoval, že zlikviduje kritické hlasy, jež mu momentálně nejsou příjemné, pak nedává logiku rozčilovat se na nějakém videu. Musel by na to jít jinak - a poslat za majitelem Seznamu někoho s „nabídkou, kterou nelze odmítnout“, aby tak získal přímý vliv na ona média. Takhle postupují Vladimir Putin či Viktor Orbán. Jenomže tohle u nás není možné a premiér to jistě dobře ví, ačkoli druhého jmenovaného má za svůj velký vzor.

Rozdíl mezi svobodu a diktaturou není dán pouze absolutní dominancí ve státních strukturách. Tu si nyní koalice ANO, SPD a Motoristů zajišťuje, ale to je na autokratické vládnutí (naštěstí) málo. Chleba se láme na tom, jak velký vliv má kabinet na sektory které nespadají přímo pod veřejnou správu. Klíčové postavení mají právě média. Dokud si je Orbán nepodmanil, nebyla jeho moc úplná, i když už byl pánem nad politikou a ekonomikou.

Jenomže v Maďarsku si dlouholetý premiér nejbohatší třídu vyrobil sám a kdo k ní nepatřil, či „nepolíbil prsten“ toho vyhnal, zničil, nebo donutil mlčet. U nás oproti tomu existuje mocná a nezávislá oligarchická třída, jejíž majetek nepochází od Babiše a ani jim ho nemůže vzít, či je o něj jinak připravit. Většina z nich není existenčně závislá na obchodování se státem, nebo má dokonce svůj byznys z velké části v zahraničí.

Paradoxně nejvíce „zranitelným“ je v tomto ohledu sám Babiš, který k podnikání nutně potřebuje velké dotace, popřípadě prostředky ze zdravotního pojištění a veřejných zakázek. Což byla tako jeho hlavní motivace, proč šel do politiky – aby si ochránil vlastní podnikání. Většina ostatních boháčů zachovává spíše neutralitu a ani se veřejně nijak zvláště neprojevují. Maximálně tím, že poskytují dary politickým stranám.

Tam, kde přeci jen miliardáři vlastnící média mají nějaký zájem na dobrých vztazích se státem, se s nimi dokáže Babiš domluvit. To nepochybně platí pro jeho bývalé vydavatelství MAFRA a také pro Pavla Tykače (který má ovšem nyní skrze sponzoring přímý vliv na jinou vládní stranu - Motoristy). Ivo Lukačovič, který má Seznam a Novinky, ale nepotřebuje od premiéra nic. Takže Andrej Babiš si může tak leda stěžovat na sociálních sítích, což činí…

Obecně čeští oligarchové asi nejsou příliš ochotni potopit své redakce, aby udělali radost vládě. Vědí totiž, že by pak mohli být další na řadě. Média nevlastní proto, aby prosazovali vlastní politické názory a zájmy, nebo dokonce na někoho útočili, ale coby prostředek sebeobrany. To je ona známá teorie „jaderných kufříků“. Nespojují s nimi ani vlastní byznys, ten provozují jinými (či chcete-li běžnými), cestami.

Jak řečeno, naši miliardáři se veřejně moc neprojevují (v tom je velký rozdíl od řady západních zemí) a věru není moudré dráždit je útoky na serióznost a nadstranickost médií, která jim patří. Babiš vstupem do vysoké politiky posílil své postavení, posunul rovnováhu moci a vydobyl si u boháčů větší respekt, než odpovídá formální velikosti jeho majetku. Ale není v pozici Putina, ba ani Orbána, nemůže si diktovat.

Proč tedy dělá takové věci, jako ono ufňukané video? Jež navíc nebylo zdaleka prvním atakem na privátní sdělovací prostředky? Vždyť navzdory jejich kritickému postoji si drží své hlasy, takže jejich přízeň ani nepotřebuje – a ona zase nepotřebují jeho. Podrobit si je přes majitele dost dobře nedokáže, „orbánizace“ je v českých podmínkách iluzorní. A ačkoli to někomu může znít divně, tak hlavní zásluhu na tom mají oligarchové.

Zde se potvrzuje teze Miltona Friedmana, že ekonomická svoboda je základním předpokladem té politické. Ve fungujícím kapitalismu totiž vždy najdete nějakého milionáře, který vám nabídne peníze a platformu pro hlásání vašich názorů, i když jsou nepříjemné vládě. V Husákově Československu to nešlo a velmi podobně to chodí v Putinově Rusku a Orbánově Maďarsku. Protože zdroje má v rukách mocenská elita.

Miliardáři svými majetky, které nezískali a neudržují si z vůle vládců, umožňují realizovat svobodu médií a ta zase chrání před politickou zvůlí je samotné. Jde o užitečnou symbiózu. Což by platilo dokonce i v případě, že by každý oligarcha prosazoval vlastní zájmy, protože „kouzelnými slovíčky“ jsou zde pluralita a nezávislost, nikoliv nestrannost a vyváženost. Navíc oni do redakcí ani nezasahují (což mohu potvrdit přinejmenším ze zkušeností z této redakce).

Podstatné není to, co si kdo z nás myslí o tom kterém miliardáři a zda nám konvenují jeho názory a interesy. Zásadní je, aby byly jiné, než u vlády a zároveň nepodléhaly jejímu tlaku. Toto jsou podstatné a systémové záruky svobody slova – efektivní tržní mechanismy a právní stát. Kdyby neexistovaly, bylo by úplně jedno jaké dopisy publikují šéfredaktoři, nebo pod jaké petice se podepisují občané. Vláda by média umlčela – ať snadno, či méně snadno.

Takto naopak Andreji Babišovi hrozí, že proti sobě sjednotí miliardáře, kteří ho za normální situace nechávají na pokoji a od něj žádají totéž. Když vstupoval do politiky, zasvěcení říkali, že „velcí kluci“ ho mohou snadno zarazit do země. Neudělali to. (Tohle ani není český styl, opravdu nejsme Rusko ani Maďarsko.) Ale co kdyby se jím nakonec cítil ohroženi? Vždyť on útočí na kdekoho z nich a své výpady spíše stupňuje než umírňuje.

Kdyby se Babišovi povedlo vzbudit v bohatých lidech obavu, že je chce zničit „jako třídu“ (byť postupně), mohli by se i spojit proti němu. Chce jít proti všem? Asi sotva. Takže to berme spíše tak, že mu s Lukačovičovými redakcemi ujely nervy. Zbytečně, protože Seznam Zprávy rozhodně nejsou apriorně proti němu. Pořádně natíraly i vládu Petra Fialy. Jiná věc je, že se mu to tehdy líbilo, ale stejnou míry kritiky vůči sobě nese úkorně.

Co je překážkou ambicím kohokoli po absolutní moci? Bohatí a nezávislí lidé. Co mají společného autokrati a progresivisté? Nedůvěru k miliardářům, či obecně k tomu, co nevlastní a neovládají. A co stojí mezi diktaturou většiny či diktátem ulice a individuální svobodou? Právo vlastnit majetek. Dobře je tam, kde do něj nemluví ani vláda, ani nejrůznější aktivisté.

Tento text si dovolím zakončit filosoficky: Platón měl pravdu. Oligarchie je pořád vznešenější formou vlády, než demokracie, která skrze populismus snadno degraduje v tyranii.