Spal jen v hliníkové fólii a jedl na benzínkách. Ultracyklista Polman projel Evropu na kole, vítězství mu ale sebrali

Když v našem podcastovém studiu usedl ultracyklista Dan Polman, naše řeč se rychle stočila od sportu k dějinám. Konkrétně k Juliu von Payerovi. Polárníkovi, objeviteli Země Františka Josefa, geniálnímu kartografovi a malíři, rodákovi z Teplic. K hrdinovi, jehož jméno jsme po roce 1918, ve snaze oprostit se od všeho habsburského a německého, vymazali z učebnic.

Přitom Švýcaři se hrdě hlásí k německy mluvícímu Dürrenmattovi, italsky hovořícímu Giacomettimu i Le Corbusierovi používajícímu francouzštinu. My jsme se však mnoha svých velikánů zřekli. A právě Payer a jeho působení pod nejvyšší horou tehdejšího Rakouska-Uherska, Ortlerem, se stalo inspirací pro Polmanův téměř nadlidský projekt.

„Byl to jeden z nejkrásnějších koutů naší země,“ říká Polman o Jižním Tyrolsku, kde Ortler leží a kde Payer působil jako kartograf. A právě sem, do tohoto kdysi „našeho“ koutu Alp, se vydal, aby Payerovi složil hold tím nejosobnějším způsobem – pohybem.

Na začátku stál jeden z nejtěžších jednodenních cyklistických závodů na světě, Race Across the Alps. Čísla mluví za vše: 525 kilometrů v sedle s převýšením 14 500 metrů. Jako byste skoro dvakrát vyjeli z nulové nadmořské výšky na Mount Everest. A to za necelých 25 hodin.

„Ten závod tě fakt umlátí. Není to jen o tom, že to musíš vyšlapat, ale musíš to i sjet. Neustále brzdit v serpentinách je jako když uděláš dva tisíce kliků,“ popisuje Polman stav, ve kterém dojel do cíle na desátém místě.

Pro většinu lidí by tím výkon skončil a následoval by týden regenerace. Pro Polmana to byl jen začátek. Tři hodiny po dojezdu začal stoupat na horskou chatu Julius-Payer-Hütte (3029 m n. m.), pojmenovanou na počest svého hrdiny. „Hned v prvním kopci jsem zjistil, že to nebude jednoduché. Byl jsem v hrozném kalorickém deficitu. Měl jsem stažený žaludek a nešlo mi jíst.“

Po noci na chatě, kterou mimochodem projektoval další „zapomenutý“ velikán pražské německé techniky Johann Stüdl, následoval výstup na samotný Ortler (3905 m n. m.). Sestup, krátký odpočinek a pak už jen sednout na kolo a vyrazit na 652 kilometrů dlouhou pouť do Payerova rodného domu v Teplicích. Vše stihl za čtyři dny.

Co se odehrává v hlavě člověka, který podstupuje takovou zátěž? Polman nabízí fascinující vhled do psychiky ultramaratonce. „Při těch ultramaratonech kolikrát, když už se blížím do cíle, tak já třeba posledních pět, šest hodin prakticky nejím a úplně cítím, že jedu na nějakou energii, která v tom těle je a o které většina smrtelníků vůbec neví, protože se k ní nikdy nepropracuje.“

Zatímco tělo jede na skryté rezervy, hlava pracuje jinak. Nejde o počítání nebo řešení problémů. „Já jsem spíš humanitně orientovaný. Vymýšlím třeba pohádky pro děti. Některé ty fantazijní scény, co mě napadnou, si zapamatuju a už jsem takhle vydal tři knížky pohádek,“ odhaluje nečekanou stránku své mentální přípravy.

Dane, ahoj. První otázka je od našeho společného známého, truhláře Leoše Zikeše z Kruhu u Jilemnice. Kde je lepší pivo, v Beer City Nová Paka, nebo nahoře na horských chatách v Rakousku?

Lepší pivko je určitě u nás v Podkrkonoší, teď vaří skvělý pivo např. v pivovaru Antonín ve Starý Pace.

Pojďme k tomu, co jsi provedl před dvěma lety. Zúčastnil ses jednodenního cyklistického závodu Race Across the Alps: 525 kilometrů s brutálním převýšením 14 500 výškových metrů. A to byl jen začátek…

Ano, zvládl jsem to za 24 hodin a 52 minut. A tři hodiny po dojezdu jsem se vydal na chatu Julius-Payer-Hütte.

Takže po téměř 25 hodinách na kole jsi rovnou začal stoupat na chatu ve výšce přes 3000 metrů, tam jsi přespal, druhý den vylezl na Ortler (3905 m n. m.), sešel dolů, sedl na kolo a ujel 652 kilometrů do rodného domu Julia von Payera v Teplicích. To vše za čtyři dny?

Byly to čtyři dny a asi čtyři hodiny dohromady. A dost možná to byly čtyři nejintenzivnější dny v mém životě, co se týče sportu.

Když říkáš Race Across the Alps, kudy přesně se jede?

Startuje se v rakouském Nauders a většina závodu probíhá na území Jižního Tyrolska a Švýcarska. Třeba přes nejznámější sedlo, Passo Stelvio, které má přes 2700 metrů, se jede dokonce dvakrát. Pro auto je to úpění, ale na kole je to tam lepší.

Po čtyřiadvaceti hodinách z kola sesedneš a máš jít pěšky do kopce. Jak na to reaguje tělo?

Zvykne si na to. Je to takové vysvobození, že už nemusíš držet řídítka a sedět v sedle. Na druhou stranu, hned v prvním kopci jsem zjistil, že ten výstup na Payer Hütte rozhodně nebude jednoduchý. 

Ten závod mi sebral spoustu sil, nikdy jsem za den tak brutální převýšení neabsolvoval. Ono tě to fakt umlátí. Není to jen o tom, že to musíš vyšlapat, ale musíš to i sjet. Brzdit je jako když uděláš dva tisíce kliků.

Celý tenhle tvůj projekt byl vlastně poctou Juliu von Payerovi.

Přesně tak. On pod Ortlerem působil jako kartograf. Když jsem navštívil muzeum Reinholda Messnera v Suldenu, narazil jsem na něj. Věděl jsem, že tam je Payerhütte pojmenovaná po nějakém chlapíkovi z Čech, ale až tam jsem zjistil, kdo to byl a co všechno dokázal.

A Ortler byl tehdy nejvyšší horou naší společné habsburské vlasti…

Byl to jeden z nejkrásnějších koutů naší země. Když člověk vidí tu chatu na takovém skalním ostrohu, říká si, že ti borci, co ji v 19. století stavěli, museli být úplní magoři. My jsme řešili, jak tam tehdy museli tahat dřevo a všechno vybavení. Byli to neskuteční borci.

Jak se tedy lezlo na Ortler po takovém závodě?

Problém byl hlavně po dojezdu do cíle. Byl jsem v hrozném kalorickém deficitu. Posledních pět, šest hodin závodu prakticky nejím a úplně cítím, že jedu na nějakou energii, která v tom těle je a o které většina smrtelníků vůbec neví, protože se k ní nikdy nepropracuje. Měl jsem stažený žaludek a nešlo mi jíst, i když jsem věděl, že musím. Takže ten výstup byl ostřejší.

Když jedeš 24 hodin v kuse, co se ti honí hlavou? Ultramaratonec Pavel Paloncý mi říkal, že řeší matematické problémy.

Pavla sleduju, je skvělej. Ale já jsem byl vždycky špatný na matematiku, spíš humanitně orientovaný. Takže já vymýšlím třeba pohádky pro děti.

Takže jsi vylezl na Ortler, sešel dolů a čekala tě cesta do Teplic, přes 650 kilometrů.

Sešli jsme do Suldenu, dali si večeři a já si myslel, že se vyspím jen tři hodiny a vyrazím. Ale brácha mi říkal: „Hele, vyspi se pořádně a bouchni to nonstop.“ Tak jsem spal asi sedm hodin, ráno nasedl na kolo a jel. Ze začátku to bylo těžké, musel jsem přejet tři horská sedla. Jel jsem přes Německo, centrem Mnichova, kde mají skvělou cyklistickou infrastrukturu, a pak přes Horšovský Týn směrem na Teplice.

A prý ti foukal protivítr.

Od Mnichova foukalo proti. Myslím, že jsem to jel o tři hodiny déle, než kdyby nefoukalo. Pro mě je nejhorší protivítr na rovinách. To mě nebaví. Makám jak hovado a jedu 24 km/h.

Ty máš za sebou i delší šílenosti. Třeba závod z norského Nordkappu do španělské Tarify. To je 7400 kilometrů.

To jsem jel lehce pod 25 dní, v průměru 300 km denně.

A dojel jsi první…

Dojel jsem do cíle první s náskokem asi tří dnů na finského závodníka. Momentálně je ale ve výsledcích první on. Organizátor usoudil, že jsem porušil pravidla. Na pár místech mě totiž fotil kamarád, i když to byl závod bez podpory. Já jsem jel podle pravidel, organizátor o tom věděl, ale ostatní závodníci si asi stěžovali.

Z čeho tě obvinili?

V cíli se mě zeptal, kdy letím domů, což mi přišlo divné. Doma jsem pak zjistil, že vytvořil speciální kategorii „neklasifikovaní“ a tam mě přesunul. Odůvodnil to tím, že jsem porušil pravidla „bikepackingové komunity“. Udělal ze mě v uvozovkách podvodníka, a to bylo jediné, co mi na tom vadilo. 

Ale když jsem pak snídal se ženou a dcerami, řekl jsem si, proč bych měl řešit nějakou excelovskou tabulku švýcarského organizátora? Já vím, jak jsem to zajel, a hlavně jsem zdravý doma.

Když jedeš takovou dálku, co jíš a kde spíš?

Nevezu batoh, ale brašny na kole. Hlavně na jídlo, tedy palivo. Nejlepší je benzínka. Nakoupíš si, vidíš na kolo, je tam záchod, umyvadlo. Jím hlavně bagety a toasty. Tělo spálí tolik kalorií, že je vděčné úplně za všechno. A spaní? Postupně vyhodíš stan, karimatku, spacák. Nakonec ti stačí jen bivakovací pytel. Když jsem jel z Nordkappu, měl jsem s sebou jen takovou tu hliníkovou fólii, ze které je udělaný pytel. Lehnu si někde na lavičku a spím.

Vraťme se ještě k sedlu a k zadku. To přece musí dost bolet, když sesedneš.

Ani ne. Tenhle problém už mám docela vyřešený. Byl to pokus omyl několik let, než jsem našel optimální kombinaci sedla, které ti sedne hlavně tvarově, a zároveň i kalhot, které musí být skvělé. Společně to musí fungovat, nesmí tam být nějaký blbý šev, který tě začne někde škrábat, rozedírat, což se často stává. Teď už to mám všechno vychytaný: italský sedlo a český kalhoty.

Na závody se těšíš, nebo se jich bojíš?

Nejvíc se těším víceméně na celou tu štreku a těším se na takový ty nezapomenutelný okamžiky, které právě ultramaratony přinášejí a které při normálních závodech, které jezdím během roku, nezažiješ. A to jsou východy a západy slunce. Když je to fakt dlouhá štreka, při které mozek jede na úplně jiný režim, mám problém poznat, zda je to západ slunce, nebo východ a naopak.

Která země v Evropě je z pohledu řidičů pro cyklisty nejhorší?

Bohužel musím říct, že Česko. I když se to lepší. Třeba Polsko i Pobaltí bylo v pohodě. Estonsko mě strašně mile překvapilo, skvělí lidi, to je země, která jde obrovsky dopředu. Na západ a na jih od nás jsi jako cyklista tolerovaný, někdy až obdivovaný.

Máš v plánu něco, čím tohle všechno překonáš?

Nemám to o překonávání, ale o příbězích. Někdo příběhy nakreslí nebo napíše, já je občas vyjádřím pohybem. Teď čekám na nějaké osvícení. Můj největší cíl ale nemá s cyklistikou nic společného – vydal jsem knížku, román Holka statečná: Skutečný příběh Blanky Čílové. Psal jsem to na základě skutečné události za komunismu v Nové Pace.

A tvoje výkony jsou spojené i s charitou.

Vždycky, když dělám nějakou takovou „ultrapakárnu“, vykopnu sbírku. Třeba pro dvě děti, které bojují se svým zdravotním handicapem, a pro spolek Domeček plný koleček. Abych nešlapal úplně zbůhdarma, vykopnu míč a nechám lidi kolem mě hrát. Většinou nastřílí dobré skóre.

Více info o Danovi Polmanovi najdete na danielpolman.com.

Celý rozhovor s Danielem Polmanem si můžete pustit v audio i video verzi >>ZDE<<