Někdy prostě musíte zmizet. Nechat za sebou pražský smog, nekonečné e-maily a hluk velkoměsta. Vydala jsem se hledat ticho do italského Jižního Tyrolska a našla jsem místo, které mě donutilo přehodnotit definici luxusu. Hotel Falkensteiner Kronplatz není jen o designu a jídle, je to lekce z toho, jak zpomalit, i když jste pod sjezdovkou.
Design, který dýchá (a má českou stopu)
Když přijíždíte do Reischachu (Riscone), malé obce nalepené na úpatí slavného Kronplatzu, čekáte ledacos. Alpské chalupy, muškáty v oknech. Ale pak se před vámi vyloupnou čtyři moderní propojené budovy, které vypadají, jako by ze země vyrostly spolu s okolními stromy. Žádný betonový monolit, ale dřevo, sklo a barvy podzimního listí. Hnědá, béžová, rezavá a nekonečné odstíny různých druhů dřeva
Místo, kde hotel stojí, je takovým malým geografickým kompromisem, který ale funguje dokonale. Jste přímo pod slavným vrcholem Kronplatz (Plan de Corones), v srdci nejnavštěvovanější lyžařské oblasti Dolomit, kam Češi jezdí po tisících. K lanovce dojdete pěšky, nebo vás tam hodí hotelový shuttle, který pendluje sem a tam. Zároveň to ale máte kousek do Brunecku. Pokud jste tam ještě nebyli, napravte to. Je to typické alpské městečko s duší, žádný umělý skanzen pro turisty.
Ale upřímně? Mně se do města nechtělo. V dnešní době je totiž novým trendem „hotelový escapismus“. Prostě se zavřít v hotelu a nevylézt, dokud nenabijete baterky. A Falkensteiner Kronplatz je k tomu stvořený. Není to hotel, je to moderní oáza.
Za tímto vizuálním klidem stojí slavný architekt Matteo Thun. Pokud vám to jméno nic neříká, měli byste zbystřit. Matteo pochází ze starého tyrolského šlechtického rodu Thun-Hohensteinů. Ano, přesně toho rodu, který po staletí (až do roku 1932) sídlil na zámku v Děčíně a formoval české dějiny (František Antonín III. z Thun-Hohensteinu byl předposledním místodržitelem Království českého). Je fascinující sedět v lobby moderního italského hotelu a uvědomit si, že vkus člověka, který to tu navrhl, formovaly geny rodu, usazeného v Čechách.
Thunův rukopis je nezaměnitelný. Říká se tomu "botanická architektura". Hotel se nesnaží hory přeřvat, on s nimi splývá. Interiér je plný světla, dřeva a látek, které jsou tak příjemné na dotek, že máte chuť hladit křesla (což jsem taky dělala, když se nikdo nedíval).
Generální nosič zavazadel
Hned při příjezdu jsem dostala lekci z pokory. Zastavila jsem vozem před vchodem do hotelu a poprosila sympatického pána, jestli mi pomůže zajet do garáže a potom se zavazadly. Byl neuvěřitelně ochotný, usměvavý, žádná strojená úklona, ale upřímná pomoc. Až večer u baru jsem zjistila, že mi auto neparkoval portýr, ale Mark van Leeuwen, generální ředitel hotelu.
„Naši hosté sem jezdí vypnout. Nechtějí oficiality, chtějí se cítit jako doma,“ řekl mi později Mark, když jsme narazili na téma servisu. A nekecal. Druhý den mě oslovil další nenápadný muž v džínách a ptal se, jak se mi líbí hotel. Byl to Erwin Falkensteiner, spolumajitel celé hotelové sítě, která začínala v roce 1957 malým penzionem rodičů Marie a Josefa. Dnes mají 30 hotelů, jsou členy prestižní sítě Leading Hotels of the World (LHW), ale on si sem jezdí odpočinout a jen tak pokecat s hosty. Tohle v jiných korporátních řetězcích nezažijete.
Pokoj, který vás nenechá zlenivět
Hotel má v názvu přívlastek "Active", a berou to vážně. Vešla jsem do svého pokoje a první, co jsem viděla, nebylo šampaňské (to tam bylo taky), ale žebřiny, podložka na jógu a velký kožený medicinbal. Je to geniální psychologie. I když se vám nechce, ten medicinbal na vás tak vyčítavě kouká, že si ráno aspoň deset minut zacvičíte.
Pokud vám to nestačí, místo výtahu do wellness můžete použít lezeckou stěnu. Vážně. Prochází interiérem a spojuje patra. Já jsem zvolil konzervativnější cestu po schodech do Acquapura Summit Spa, do 1400 metrů čtverečních relaxu. Vrcholem je střešní bazén. Plavete venku, pára stoupá z vody, koukáte na sjezdovku, kde se míhají lyžaři, a říkáte si, že někdy je lepší zůstat celý den v hotelu než jezdit nahoru a dolů.
Insider tip: Pokud chcete absolutní soukromí, zeptejte se na Summit Suite. Mají vlastní venkovní finskou saunu a vanu přímo u okna s výhledem na překrásné Dolomity.
Gastronomie: Emoce na talíři
Restaurace 7Summit razí koncept "slow food". Žádný spěch. Šéfkuchař Federico Carsili je Neapolčan a je to na jeho jídle znát. Když mi servíroval pizzu, měl v očích takovou jiskru, jako by mi ukazoval fotku svého prvorozeného. „Těsto musí zrát minimálně 24 hodin, Nikolo. To se nedá uspěchat, to je jako výchova dítěte,“ vysvětloval mi nadýchané okraje z mouky Caputo 'Nuvola'.
A pak je tu víno. Jako milovník vína jsem žila v bludu, že Gewürztraminer (Tramín kořenný) je doménou francouzského Alsaska. Místní someliér mě rychle a rázně vyvedl z omylu. Odrůda pochází z vesnice Tramin (Termeno), která je jen asi sto kilometrů odsud. Nalil mi skleničku místního Perelisa SudTirol Alto Adige DOC a já musela uznat, že doma je prostě doma.
Co dělat, když přece jen vyjdete ven
I když se vám z hotelu nebude chtít, byla by škoda neprozkoumat okolí. Tady jsou mé osobní tipy, co neminout:
Lumen Museum: Přímo na vrcholu Kronplatzu je muzeum horské fotografie. Je to vizuální orgasmus v moderní budově, která visí nad srázem.
MMM Corones: Jen kousek vedle je muzeum Reinholda Messnera, které navrhovala legendární Zaha Hadid. Ta stavba vypadá, jako by ji tam zapomněli mimozemšťané, zarytá do skály s výhledem na všechny světové strany.
Brunecký hrad: Pokud máte rádi historii, zajděte si do Brunecku na hrad, kde sídlí další Messnerovo muzeum (RIP), věnované horským národům.
Zimní paragliding: Přímo z vrcholu Kronplatzu startují tandemové lety. Vidět hotel z ptačí perspektivy je úplně jiná dimenze.
Osobní verdikt
Hotel Falkensteiner Kronplatz není levná záležitost (noc pro dva s polopenzí startuje na cca 409 €), ale je to investice do duševního zdraví. Je to místo, kde se italský luxus snoubí s jihotyrolskou zemitostí a českou stopou v rodokmenu architekta. Odjížděla jsem odtud s čistou hlavou, plným žaludkem a pocitem, že pořád jsou místa, kde mohu aspoň na pár dní zažít myšlenkový detox od chaosu světa. A o to přece jde.
