Tohle místo mění pravidla hry: Proč je Kronplatz nejlepším alpským střediskem, i když nelyžujete

Už když se blížíte od Brunecku, vidíte ho. Kronplatz. V němčině to zní tvrdě, skoro vojensky. Italové mu říkají Plan de Corones, což má v sobě naopak zpěvnou lehkost. 

A místní Ladinové? Ti jsou tím tmelem, který to tu drží pohromadě. Právě tahle trojkombinace jazyků, vlivů a temperamentu dělá z této hory v Jižním Tyrolsku něco víc než jen další kopec se sněhem. Jezdím do Alp roky. Viděl jsem desítky středisek, ale Kronplatz je anomálie. V tom nejlepším slova smyslu.

Než se pustím do toho, co dělá tohle místo lifestylovou destinací, musíme si odbýt čísla. Protože ignorovat je by byl hřích. Kronplatz je v zimě bestie. Máte tu 119 kilometrů sjezdovek a 32 nejmodernějších lanovek (většinou kabinkových, takže žádné mrznutí na sedačce).

Místní specialitou je tzv. „Black Five“ – pět černých sjezdovek, které prověří i ty nejlepší z vás. Sjezdovky Sylvester a Herrnegg vedoucí dolů do Riscone jsou legendární. A jedna věc, která mě tu vždycky fascinuje: sníh. I kdyby v celých Dolomitech kvetly petrklíče, tady se lyžuje. Mají tu totiž tak sofistikovaný systém zasněžování, že dokážou pokrýt 100 % sjezdovek během pár dní. Je to technologický zázrak, který ale nijak neruší tu krásu okolo.

Ale jak jsem slíbil – lyže můžete klidně nechat ve stojanu. To pravé dobrodružství totiž začíná, když si sundáte lyžáky.

Když vystoupíte na vrcholu ve výšce 2 275 metrů, udeří vás do očí stavba, která sem zdánlivě nepatří, a přitom sem zapadá naprosto dokonale. MMM Corones. Messner Mountain Museum.

Je to poslední dílo legendární architektky Zahy Hadid. Představte si organické betonové křivky, které jakoby vytékají ze skály. Většina muzea je zapuštěná pod zemí, aby nenarušovala siluetu hory. Vstupné se pohybuje kolem 14 eur, což je za zážitek tohoto kalibru směšná částka.

„Není to jen o lezení. Je to o setkání člověka s horou,“ řekl mi místní průvodce, a měl pravdu.

Uvnitř nenajdete jen cepíny a lana Reinholda Messnera. Je to chrám tradičního alpinismu. Skrze obří prosklená „oka“ se díváte na konkrétní vrcholy v okolí, zatímco za zády máte expozici o vývoji horolezectví. Je to syrové, betonové, chladné a neuvěřitelně emotivní.

Jen o pár kroků dál stojí bývalá stanice lanovky, kterou proměnili v LUMEN: Muzeum horské fotografie. Tady mě dostal „zrcadlový sál“ (Adrenaline Room) – kde máte pocit, že padáte do nekonečna, zatímco kolem vás běží projekce těch nejšílenějších horských výkonů.

Rozkládá se na čtyřech patrech a mapuje historii fotografie od prvních daguerrotypií hor až po moderní digitální umění. Vstup stojí zhruba 17 eur a upřímně, ta budova je vizuálně tak podmanivá, že byste tam šli i bez exponátů. Obří „clona“ na fasádě se může zavírat a otevírat, čímž reguluje světlo uvnitř. Geniální.

Přímo v budově LUMEN se nachází restaurace AlpiNN. A tohle, přátelé, je zážitek, který mění definici jídla na sjezdovce.

Za tímto konceptem stojí Norbert Niederkofler. Pokud sledujete gastro scénu, víte, že tento chlapík z nedalekého Brunecku je vizionář. Jeho domovská restaurace Atelier Moessmer Norbert Niederkofler (dříve St. Hubertus) drží tři michelinské hvězdy a zelenou hvězdu za udržitelnost.

V Alpinnu Norbert aplikuje svou filozofii Cook the Mountain.

• Žádný olivový olej (používá se hroznový nebo bylinkové oleje).

• Žádné citrony (kyselost dodává fermentace).

• Žádný skleníkový dovoz.

• Vše je 100% lokální a sezónní.

Sedíte v proskleném prostoru, který visí nad údolím jako orlí hnízdo, a jíte jídlo, které chutná jako samotná podstata hor. Tatarák z horského sivena, rizoto s jehličím nebo dokonalé knedlíčky. Je to čisté, poctivé a bez zbytečných kudrlinek, přesto světové.

Když vyjdete z té moderní nádhery ven, narazíte na historii. Na nejvyšším bodě plošiny stojí obrovský zvon Concordia 2000. Váží přes 18 tun a byl sem umístěn na přelomu milénia jako symbol míru a sjednocení Evropy. Když v pravé poledne začne bít, rezonuje vám to v celém těle. Je zasvěcen svatému Bernardovi, patronu horolezců a lyžařů.

Ale ten pravý, skrytý klenot, o kterém většina lyžařů jen prosviští, je o kousek dál. Horská kaple svatého Šebestiána, postavená v roce 1984.

Na první pohled nenápadná stavba v sobě ukrývá silný příběh. V roce 2018, přesně sto let po konci první světové války a rozdělení Tyrolska (které je pro místní stále živým tématem), sem střelecké spolky ze Severního (rakouského) i Jižního (italského) Tyrolska umístily relikvii císaře Karla I., posledního habsburského vládce. Pro místní patrioty je to posvátné místo. Když vejdete dovnitř, ten kontrast mezi venkovním ruchem lyžařů a absolutním tichem uvnitř je až mystický.

Kronplatz není jen o tom, co děláte nahoře, ale i kde složíte hlavu dole. V Reischachu (součást Brunecku), přímo u dolní stanice lanovky, vyrostl před pár lety hotel Falkensteiner Kronplatz. A je to pětihvězdičková paráda, kterou navrhl další slavný rodák – architekt Matteo Thun.

Matteo Thun se nebál. Hotel se skládá ze čtyř stavebních bloků, které kopírují terén. Fasáda ze dřeva stárne a mění barvu, takže hotel splývá s přírodou.

„Není to hotel, je to obývák uprostřed hor,“ napadlo mě, když jsem vešel do lobby.

Interiér je plný látek, kůže, dřeva a ohně. Ale to hlavní je wellness Acquapura Mountain SPA. Po celém dni na svahu (nebo v muzeích) se naložit do střešního bazénu s výhledem na zasněžené Alpy, to je přesně ten moment, kdy si řeknete: "Odpočívat se musí." A gastronomie? Koncept 7Summit Slow Food, který míchá jihotyrolskou klasiku s chutěmi z nejvyšších pohoří Evropy. Ráno si dáte místní špek, večer ceviche inspirované Pyrenejemi.

Na závěr si dovolím malou odbočku do mytologie, protože bez ní byste Kronplatz nepochopili. Proč se to tu jmenuje Plan de Corones – tedy "Planina korun"?

Váže se k tomu ladinská legenda o království Fanes. Právě zde, na této náhorní plošině, prý byla korunována bájná princezna a bojovnice Dolasilla. Když se dnes díváte na ty davy lyžařů v moderním oblečení, je hezké si představit, že pod těmi vrstvami sněhu a betonu dřímají staré příběhy o nezranitelnosti, zradě a svištích, kteří byli spojenci lidí z Fanes.

• Autem přes Mnichov a Brenner.

• Jídlo: Připravte se na Schlutzkrapfen (plněné taštičky) i dokonalé italské espresso. Fúze Rakouska a Itálie je na talíři nejvíc sexy.

• Sezóna: Zdejší velkou výhodou je, že Kronplatz funguje skvěle i v létě. Muzea jsou otevřená, restaurace vaří a místo lyží se tu prohánějí bikeři.

Kronplatz pro mnoho lidí přestal být „jen“ lyžařským střediskem. Je to destinace, která pochopila, že moderní člověk chce víc. Chce zážitek pro tělo, pro oči i pro duši. A tady, na té „plešaté hlavě“ Jižního Tyrolska, to servírují v té nejvyšší kvalitě.