Prahou přes tři jezy aneb jak jsem se „udělal“ pod Karlovým mostem

„Loni jsem se tady s jedním koupal, tak doufám, že to letos bude lepší“, informuje mě můj kormidelník, velezkušený vodák, Honza, zatímco se za krásného počasí na Císařské louce soukám do navlhlé „keni“. „Taky doufám“, odtuším jen tak pro sebe, protože koupat se letos oblečený v řece se mi vážně nechce. Uvidíme...

Historie závodu sahá až do roku 1939, kdy se uskutečnil první ročník. Akci od jejího počátku pořádají skauti, konkrétně Pražský kraj Junáka – českého skauta (ve spolupráci s vodními skauty). Přestože byla tradice v dobách totality přerušována, po roce 1989 se stala pevnou součástí pražského kalendáře. Trasa měří přibližně 6,5 kilometru a vede z Císařské louky (pod Vyšehradem) až na ostrov Štvanice. Hlavním lákadlem i úskalím je nutnost překonat postupně tři jezy (resp. jejich vorové propustě) v historickém centru Prahy, které nabízejí neopakovatelný pohled na město z hladiny Vltavy.

Sobotní ráno patří závodu, kterého se účastní skautské posádky na pramicích, kanoisté i kajakáři v rámci Mistrovství ČR v kanoistice. Bojuje se o vteřiny a správné najetí do „šlajsen“ (propustí), které bývají lemovány diváky na mostech a nábřežích.

Po závodní části následuje volné splutí pro veřejnost. V tuto chvíli se Vltava zaplní stovkami nejrůznějších plavidel – od klasických pramic (konkrétně specifický typ P550), kanoí a kajaků až po nafukovací rafty či paddleboardy. Je to společenská událost, kam se navalí celá vodácká subkultura často ve veselých kostýmech a vzácně se varuje konzumace většího množství alkoholu - tedy aspoň většinově. Atmosféra pod Karlovým mostem, kde stovky vodáků společně čekají na nájezd do propusti, je nezapomenutelná.

Když mě v pondělí 28. září ráno vyplivne tramvaj na zastávce Lihovar, jejiž okolí už dávno nepřipomíná někdejší smíchovskou periferii, už jsem notnou dobu obklopen veselým davem všeho pohlaví a stáří s vodáckými proprietami v pohotovosti. 

Kolem letitých dřevěných kluboven vodáckých oddílů na Císařské louce jsem postupně unášen až k severnímu konci ostrova. Přítel Havran, který moji účast za přispění poťouchlého šéfredaktora Pavla Vondráčka zpunktoval, mě vítá čerstvou chemickou malinovkou a veselým vzpomínáním na přítele Kulbábu, který letos bohužel nemohl, protože dělá jakési hrázky na potoce v Kruhu u Jilemnice. Škoda.

Jedu tedy v lodi s mlčenlivým a i proto sympatickým Honzou, který jakoby vypadl z estébáckých svodek o „vlasatcích“ ze 70. let, a dobrovolně se nominuji do potupné role „háčka“. Samozřejmě ze všech stran slyším vodácké „Ahooj!“ a všudypřítomné zkazky, kdo se kdy, kde a s kým „udělal“ nebo uhlazeněji „cvaknul“.

V místě hromadného naloďování panuje neuvěřitelný mumraj - dostat na vodu postupně 1100 plavidel různého typu v relativně malém časovém okně je náročná logistická disciplína pro všechny zúčastněné. My řeku poprvé penetrujeme asi v 11:10 a teprve na vodě doceňuji obrovskou monstróznost akce, zatímco při „soulodi“ s Havranem a Ivankou naslouchám jeho výkladu o nejhlubším pražském místě Vltavy, které je pod Vyšehradskou skalou zhruba devět metrů pod hladinou.

Vody je v řece úplně normální množství, což se bude zvláště špatně číst „uživatelům“ řeky na horním a středním toku. Smutné. Jenže důvod, proč má Praha vodu pro šlapadla a zácpu výletních lodí pod Karlovým mostem, zatímco Orlík a Lipno umírají, není žádná raketová věda. 

Je to výsledek rigidního, technokratického nástroje jménem Manipulační řád Vltavské kaskády. Celá soustava v čele s Orlíkem funguje jako obří vodojem. V dobách sucha se tento vodojem vypouští, aby udržel takzvaný minimální sanační průtok v Praze. V září 2026 jde o magických 40 kubíků za sekundu.

Tempo plavby je vyloženě pohodové až uspávající, lodníci se mezi sebou vzájemně baví, plavidla do sebe narážejí a první odvážlivci drnčí zuby ve vodě, která nebude mít víc jak 15 stupňů. Když podplouváme železniční most mezi Výtoní a Smíchovem, divím se při pohledu vzhůru, že se tato relikvie průmyslu 19. století ještě nezřítila do řeky a nechápu, co by na ní šlo ještě opravit, když je totálně zrezivělá.

Hned pod „železničákem“ se do řeky vlévá hnědý had potoku Botič, což vyvolává vzpomínky na vcelku drsnou každoroční akci Rio Botičo, jejíž hlavní kouzlo spočívá v tom, že spodní část vede tunely pod Prahou, kde závodníci v případě loknutí si vody pijí kalnou kapalinu společně s krysami, potkany a bezdomovci obývajícími tyto prostory.

Diváků na březích přibývá a to je neklamná známka toho, že se blíží první neuralgický bod akce a sice splutí Šítkovského jezu hned za Jiráskovým mostem. Při pohledu na naprosto naplněnou řeku si nedokážu představit, kdy se na nás dostane řada, ale kupodivu to celkem odsýpá.

A už je to tady, úzké hrdlo jámy lvové alias běžně zavřené šlajsny. Taktika je jasná - vyvinout co nejvyšší rychlost před najetím do peřejí a držet se zhruba ve středu toku. Jako správný háček pádluju „jak barevný“ a ač solidně zalit, opodál na Střeleckém ostrově konstatuji, že to nebylo zas tak hrozné.

Výčep zde bohužel nemají, zato objevuji nádherné zarostlé zákoutí se stařičkými tenisovými kurty - areál SK Start Praha připomínající atmosféru z doby před 50 a více lety. V nejužším centru Prahy naprosto jedinečná a bohužel hůř přístupná záležitost.

Ukolébán předchozím plavebním úspěchem se nerušeně kochám mými oblíbenými záchodky v nábřežní zdi pod Národním divadlem i komickou hliněnou naplaveninou na druhé straně mostu Legií po proudu řeky. Zvýšený mumraj okolo propusti staroměstského jezu mě měl varovat...

Najíždíme jako předtím, ale štěstí nás tentokrát opouští, respektive spíš napouští kánoi vodou. Nezvrhneme se, ale přívaly vln do plavidla jsou tak masivní, že se prostě potopíme i s lodí, barelem, telefonem, klíči od auta atd. To vše naštěstí ve vodotěsném pouzdře na krku, které kupodivu nikam neuplavalo a tak mohu s úlevou ležet na zádech v lehce páchnoucí vodě, vyměňovat si úsměvy s turisty na Karlově mostě nade mnou a čekat, až nás osvobodí říční záchranáři.

Ti to mají dneska už opravdu dobře „nadřené“. Ani se nenaděju a jsme i s lodí na palubě speciálního vyprošťovacího člunu. Žádné velké řeči, vyléváme hlavní množství vody z kánoe a zpět na vodu. „Tak ti to zas nevyšlo, viď Honzo...“

Sušíme se na nedaleké zdi „posh“ Hergetovy cihelny spolu s dalšími „plavci“ a konstatujeme, že do Čertovky ani do tunýlku pod Novotného lávkou se letos bohužel nepodíváme. A tak už tak nějak mechanicky - po té velké slávě - pádlujeme dál podél bývalého Mýtního hrázděného domečku, Strakovky a Občanské plovárny. 

Řeká zůstává, ale kulisy se mění, zklidňují a vzdalují. Levý břeh je pustý jen s odstavenou masou nesmyslných výletních lodí, pravá náplavka také není zdaleka tak rušná jako její sestra výš proti proudu. A pak už jen impozantní Helmovský jez, resp. jeho dlouhatánská propust při levém břehu. Krásná klouzačka, po které se můžete doplavit až pod okna unikátního uměleckého prostoru pod Hlávkovým mostem, který zaplnil dřívější podchod hrůzy. A pak už konečně „Štváňa“ a naše konečná, pivo a tak. Dvě a půl hodinky skoro bez práce. Vykoupaný, vysušený, odbahněný. Děkuji, skauti! 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.