Fiasko ve stínu studené války: Příběh lodi Lidice plné zbraní, kterou Francouzi chytili do pasti

Během studené války využívaly USA a státy NATO námořní blokádu jako nástroj k zastavení, přerušení a kontrole dopravy (zbraní a vojenských technologií) a k zabránění šíření politického vlivu SSSR, aniž by muselo dojít mezi soupeřícími tábory k eskalaci a otevřenému konfliktu.

Tyto operace se kontinuálně prováděly od dob Korejské války přes Kubánskou krizi a válku ve Vietnamu až po systematické sledování sovětských lodí ve Středomoří. V „šedé zóně“ mezinárodního práva dokázal Západ kombinovat právní argumentaci, námořní sílu a politický tlak.

Cílem nebyla jen okamžitá kontrola konkrétních zásilek, ale také odstrašení, signalizace síly a dlouhodobé omezení strategické mobility protivníka. Kreml ke svým globálním operacím a šířením vlivu pod rouškem podpory národně osvobozovacích hnutí intenzivně využíval komunistické satelitní země.

Podpora levicových hnutí v Latinské Americe, Africe a na Blízkém Východě (Egypt, Sýrie, OOP) byla součástí strategie Moskvy s cílem získat a připoutat tyto země do své sféry vlivu a využít je v globálním boji proti „imperialistickému“ Západu. Oblast politické podpory byla úzce propojena s vývozem zbraní, s výcvikem vojenských a bezpečnostních jednotek nových spojenců atp.

V Alžírsku v letech 1954–1962 probíhal ozbrojený konflikt za nezávislost proti Francii, v čele s Frontou národního osvobození (FLN) – široké koalice zahrnující různé politické proudy (nacionalisty, socialisty, islamisty i pragmatiky).

Francie se ovšem nehodlala „svého“ území vzdát a FLN označovala za teroristy. Kreml FLN podporoval, mimo jiné prostřednictvím států východního bloku, především dodávkami zbraní a vojenského materiálu, výcvikem bojovníků mimo Alžírsko, diplomatickou podporou v OSN a propagandistickým rámováním konfliktu jako boje proti kolonialismu s cílem oslabit francouzský a obecně západní vliv.

Sovětský svaz byl první zemí na světě, která navázala diplomatické vztahy s Alžírskem. Stalo se tak v březnu 1962 – tedy čtyři měsíce předtím, než Alžírsko oficiálně vyhlásilo nezávislost na Francii.

Nová alžírská vláda začala prosazovat socialistický model státu – záhy znárodnila většinu zahraničních společností a později podle sovětského vzoru také těžbu ropy i plynu.

Masivní export zbraní do rozvojových zemí přinášel nejen ekonomické výhody, ale tato „internacionální pomoc“ patřila mezi domácí úkoly komunistického Československa. První část velké zásilky zbraní pro FLN realizovala Praha „bez jakýchkoliv komplikací a v naprostém pořádku“ západoněmeckou lodí Mönkedamm.

„Obchody se zbraněmi s podobným určením /pro národně-osvobozencké hnutí/ jsou uzavírány vždy s jednotlivými kapitalistickými obchodníky za podmínek FOB /vyplaceně na palubu lodi/, popřípadě za podmínek franko vagon. Od této chvíle veškeré riziko přechází na zákazníka a čs. strana se k tomuto zboží nehlásí. Určit původ materiálu ztěžuje i ta okolnost, že prodávaný materiál je materiálem trofejním /většinou německého původu/.“

Obchod se zbraněmi u nás realizovala Hlavní technická správa Ministerstva zahraničního obchodu navenek známá pod obchodní značkou PZO Omnipol. Podnik fakticky ovládala vojenská rozvědka ZS/GŠ a StB. 

V polovině padesátých letech byl jejím ředitelem gen. Ing. František Macek. Vývoz zbraní do Afriky a Blízký Východ byl v této době enormní. Jen v rámci akce 105 (krycí název pro společný čsl.-sovětský zbrojní kontrakt s egyptským režimem Gamála Násira z roku 1955 dodaly Praha a Moskva desítky kusů stíhaček, bombardérů, děl, bojových obrněných vozidel, lodí, munice, výcviku a školení v celkové výši 921 milionů devizových korun. Tyto zbraně pak byly nasazeny v Sinajské válce v roce1956.

Lze uvažovat, že obdobně jako na jiných obchodech (viz třeba zde) se i na provizích z obchodu se zbraněmi mohla obohacovat úzká skupina lidí. StB věděla, že generál Macek měl za manželku sestru nejmocnějšího a nejvlivnějšího muže Antonína Novotného a prezident (1957–68) a první tajemník ÚV KSČ (1953–68) byl jeho švagr. 

Novotný z titulu své funkce obchody v politbyru řídil a schvaloval. Rovněž prezidentův syn Antonín Novotný ml. byl osobním tajemníkem generála Macka (!).

V dubnu 1957 byly do Alžíru přes Alexandrii dodány polskou lodí „Mašlewski“ čsl. zbraně v hodnotě 912 tisíc amerických dolarů. V srpnu 1957 se realizovala dodávka zbraní za 84 tisíc dolarů. Doprava byla realizována jugoslávskou lodí přes Casablancu. A v prosinci 1957 byl uzavřen další obchod ve výši 260 tisíc dolarů. Tuto zásilku následně realizovala jugoslávská strana, jejíž loď Slovenija francouzské námořnictvo zadrželo.

V březnu 1959 informuje StB, že mezi PZO Omnipol a firmou Nawiland Trust z Lichtenštejnska a Švýcarska probíhá obchodní jednání, jehož předmětem je obchod se zbraněmi v hodnotě 1 200 000 amerických dolarů. Firmu Nawiland Trust zastupoval Franz Wimmer-Languet (obchodník s německým pasem) a Franz Philipp (s rakouským pasem).

Jednání s obchodníky, kteří měli být prostředníky v tomto obchodě, nakonec nevyšlo a začátkem března 1959 byl do Casablancy vyslán zaměstnanec Omnipolu Ing. Josef Knytl „k sjednání uvedeného obchodu s marockou vládou.“ Politbyro ÚV KSČ zbraně pro FLN schválilo v listopadu 1958 a apelovalo na přísné utajení celé akce.

Francouzi dlouhodobě monitorovali a sledovali lodě mířící k severoafrickému pobřeží – zejména ty, o kterých měli operativní informace, že přepravují zbraně a munici pro FLN. Případ lodě Lidice nebyl ojedinělým incidentem a k obdobnému zadržení došlo již v případě lodě Athos (1956) a jugoslávské lodě Slovenija (1958).

Další zásilka zbraní pro FLN již úspěšná nebyla a dne 7. dubna 1959 došlo u břehů Maroka k zadržení čs. obchodní lodě Lidice francouzským válečným námořnictvem. 

Šlo o 580 tun (3996 beden) nákladu, který obsahoval „trofejní“ zbraně: 12 000 pušek vz. 98N (Mauser), 2000 kulometů typu MG 42, 2000 záložních hlavní, 12mil. nábojů různé ráže a pod. V případě lodě Lidice se zdá, že Francouzi měli předem důvěryhodné zpravodajské informace. 

Rovněž vyšetřování odhalilo selhání řídících a kontrolních mechanismů ze strany vedení PZO Omnipol a PZO Čechofracht. Tento incident vážně poškodil na dlouhou dobu československo–francouzské obchodní a diplomatické vztahy.

Josef Knytl byl na základě ústního (!) zmocnění ředitele Omnipolu generála Macka pověřen obchod za čs. stranu vyjednat a podepsat. 

V zahraničním obchodu Knytl působil od roku 1953, kdy byl jako člen KSČ, důstojník a spolupracovník vojenské rozvědky ZS/GŠ povolán do aktivní služby se zařazením do PZO Omnipol na pracoviště – „...které se zabývá vývozem zbrojní techniky do kapitalistických států a koloniálních států bojujících za své osvobození od imperialistů.“ Coby spolehlivý spolupracovník byl později v letech 1959-68 řízen StB (II. správa MV, kr. jméno Ostrý).

Často „jezdil služebně 3–4x do roka do zahraničí, hlavně do afrických států“ a osobně znal řadu obchodníků a překupníků ze Západu. Vícero z nich naše StB evidovala a podezírala ze spolupráce s nepřátelskými službami. Samotný Knytl se v roce 1969 nevrátil s rodinou z cesty do Velké Británie a nelze vyloučit, že sám spolupracoval s nějakou západní službou.

V Maroku Knytl jednal s prvním attaché ministerstva obrany panem Benanim – „který byl pověřen marockou vládou k podpisu obchodního kontraktu. Za čsl. stranu podepsal kontrakt s. Ing. KNYTL. Podmínky kontraktu zněly na 1.795.000. dolarů s tím, že zbraně budou dodány přímo do Casablancy a zde po převzetí bude do 14 dnů provedeno proplacení. Dodací lhůta byla 1 měsíc po uzavření kontraktu.“

Vzhledem k tomu že nebyly okamžitě k disposici žádné západoevropské lodě, bylo vedením Omnipolu rozhodnuto, že zbraně budou dopraveny čsl. lodí Lidice. 

„Dne 20.3.1959 bylo rozhodnuto dopravit vojenským transportem zbraně do polského přístavu GDYNĚ kde se provede nalodění. K celé zásilce byly vyhotoveny tyto doklady: 

1/ Manifest, kterým se kapitán lodi (Ladislav Makový – pozn. aut.) prokazuje při kontrolách, ve kterém bylo uvedeno místo určení VIETNAM přístav HAIFUNG (Haiphong –pozn. aut.) a náklad označen jako všeobecné zboží. 

2/ Konosament  který měl v opise u sebe kapitán lodi, ve kterém bylo uvedeno místo určení CASABLANCA a náklad vojenský materiál. Mimo tyto doklady byly vypracovány delegátem PZO-Čechofracht v Polsku s. Zoltánem LAJOŠEM další konosamenty s určením na VIETNAM pro všeobecné zboží, které měly zaručit bezpečný průjezd čsl. lodi Kielskou úžinou a utajení nákladu. 

Dle prohlášení s. LAJOŠE měl kapitán lodi po průjezdu Kielskou úžinou tyto krycí konosamenty a manifest zničit. Podle zprávy s. ing. KNYTLA, který byl v době zadržení lodi v Maroku v Rabatu, měl kapitán lodi s. MAKOVÝ při zadržení lodi, předložit krycí doklady, které nezničil…“

Za dopravu zásilky zodpovídal ředitel skupiny společnosti PZO Čechofracht František Nový. Ten dne 17. dubna v Káhiře mluvil s členy propuštěné posádky. A později pro StB uvedl, že kapitán lodě nebyl řádně instruován se strany vedení podniku o obsahu nákladu. 

„Rovněž o vydaných dokladech na zásilku nebyl správně instruován, jak má s těmito zacházet. Doklady mu byly předány krátce před vyplutím polským zaměstnancem Spedrapidu (filiálka ČECHOFRACHTU v Polsku) LENKEM, který MAKOVÉMU přímo nařídil, ač k tomu nemá žádné právo, aby originály konosamentu a manifestu pro Casablancu uložil do trezoru a prokazoval se v případě potřeby falešnými doklady pro Haifung. Tím se také stalo, že při zadržení lodě Francouzi a vyžádání si patřičným dokladů předal MAKOVÝ pouze falešné doklady, originály spálil…“

Nový dále StB informoval, že spojení a podání okamžité zprávy o zadržení lodě nebylo provedeno protože posádka včetně kapitána spala, pouze I. důstojník Siorek a námořník Colec, oba polští příslušníci, měli službu a přepadení zpozorovali až v době, kdy válečné lodě byly u lodě a dávali výzvu k zastavení. 

„Než došlo k vzbuzení kapitána MAKOVÉHO a spojaře, již bylo na loď LIDICE vystřeleno a Francouzové již rušili veškeré spojení. Ihned po zastavení naší lodě, kdy kapitán MAKOVÝ se obával, že v případě pokračování v cestě bude do lodě střeleno, obsadila loď ozbrojená francouzská posádka, určovala si pod hrozbou zbraní směr cesty. Další skupina Francouzů prováděla ihned během cesty prohlídku lodě a snažila se o rozhovory s posádkou. 

Mezi francouzskými vojáky bylo několik francouzských Poláků, kteří hovořili z části polské posádky na lodi LIDICE polsky. Rovněž zde byl přítomen jeden tlumočník z cizinecké legie, pravděpodobně pocházející z ČSR, neboť hovořil plynně česky. Tito začali okamžitě s rozhovory s lodníky, odebrali si stranou námořní knížky, zástupce pro věci politické Antonína KŘÍŽKA, I. stewarda PETRŽELA Josefa a polského zaměstnance BIKLOSE.“

Zástupce velitele lodi pro věci politické Antonín Křížek k zadržení lodi mimo jiné uvedl: „… v Praze jsem byl informován s. Hajznerem, že povezeme zbraně do Tangeru a velitel lodi s. Makový že je o situaci blíže informován. (…) Po příjezdu do Gdyně mně velitel stručně informoval oč se jedná. Bylo dohodnuto, že o nakládce zatím hovořit nebudem, až loď vyjede na moře. 

(…) Přestože naše posádka o nákladu zbraní mimo mne a velitele lodi nic nevěděla, polský příslušník polské posádky na naší lodi starší námořník Zigmund Michalski hovořil mezi ostatními příslušníky posádky o tom, že loď bude nakládat "mléko". Tento výraz znamená v polské námořnické hantýrce, že jde o speciální náklad vojenské povahy. Tuto skutečnost jsem zjistil dne 25. 3.1959 v den nakládky zbraní… 

Po přemístění lodi do vojenského přístavu bylo již jasné, že byl přivezen zvláštní náklad, který střežilo vojsko…“ Ve své výpovědi Křížek akcentoval, že posádku řádně během cesty instruoval a rovněž upozornil, že již v Gdyni mohl kdokoliv cizí s dalekohledem sledovat nakládku, jelikož vojenská a civilní část přístavu je od sebe oddělena.

7. dubna asi v 06.15 jsem byl probuzen výstřelem z kanonu a v zápětí pro mne přišel radiodůstojník abych přišel na můstek za velitelem. Po mém příchodu na můstek kolem Lidice byly již rozestavěny 2 francouzské námořní lodě válečné F 773 a F 775. Velitel mi řekl: "Soudruhu Křížku, jsme v tom, dali nám X a než mohla loď zastavit, vystřelili jednu ránu před příď naší lodi. Na to jsem dal ihned zastavit mašinu". Na to jsem ihned odešel na palubu, abych informoval posádku, aby nevznikla nějaká panika. Po mém návratu z paluby na můstek byla zde již skupina 10ti ozbrojených vojáků v čele se 2 důstojníky, kteří se již rozestavovali po celém můstku, 1 voják hledal radiostanici, aby ji mohl střežit...

Okamžitě jsem se ptal, zda byla volána Praha nebo Štětin, na což mi odpověděl, že to již nebylo možné, Rovněž velitel mi sdělil, že volat již nešlo. V této době již 2 ozbrojení důstojníci za asistence ostatních vojáků nutili velitele, aby je následoval do Oranu na základě příkazu, který prý mají od svého velení. Velitel toto kategoricky odmítal s důrazem na to, jakým právem loď byla zastavena ve volných vodách 20 mil od Casablanky, že žádný jejich rozkaz neuposlechne, zdali někam změní směr, že to bude jedině Casablanka nebo Port Said. 

Po delším dohadování a tvrzení, že vezeme nedovolený náklad, velitel se dotazoval, zda bude proti němu činěno násilí, při čemž vedoucí důstojník již dal příkaz změnit kurs na a k následování válečných lodí. Potom, jak loď se dala do pohybu, velitel svolal poradu, které byli přítomni s. Makový, Křížek, Půhoný, Zeman, kde soudruhy informoval o situaci, že loď byla neoprávněně zadržena a podle mezinárodního námořního práva máme povinnost uposlechnout rozkazu a následovat vojenské lodě. Velitel nás informoval, že všechny lodní doklady máme v pořádku.“

Po obsazení lodě Křížek nařídil zbavit se stranických dokumentů jako např. „směrnice pro práci zástupce kapitána pro věci politické, vydané ÚV KSČ a směrnice o práci stranických organizací na čs. námořních lodích vydaných rovněž ÚV KSČ, všechny zápisy z výborových a členských schůzí a běžná stranická korespondence, jakož i má osobní korespondence s ÚV KSČ a podnikem. Zároveň s tímto byly zničeny zápisy z výborových a členských schůzí a běžná korespondence závodního výboru ROH na lodi.”

Křížek rovněž uvedl, že v průběhu jeho výslechu Francouzi „bylo zřejmo, že jsou o mé osobě více informováni, než je žádoucí což vyplývalo s oslovování mé osoby “pane důstojníku" zejména při prověřování mého příchodu na loď. Francouzům bylo již známo, že jsem na loď přišel přímo z armády.“

Po vykládce zbraní v Oran byla loď po pár dnech propuštěna k další plavbě. V Egyptě posádku již očekávali lidé z káhirské ambasády. Politbyro ÚV KSČ se situací intenzivně zabývalo a Francie obdržela celkem 5 diplomatických nót. StB rovněž pátrala, kdy a jak mohlo dojít k vyzrazení tajné operace a zahájila rovněž přípravu odvetné operace s cílem zdiskreditovat Francii v očích světové veřejnosti. 

Domácí stranický tisk v reakci na zahraniční mediální ohlas o aféře účelově informoval a celá kauza nakonec vyvrcholila odvoláním ředitele PZO Omnipol gen. Františka Macka, jelikož „vedoucí pracovníci HTS neučinili nejnutnější opatření pro zdárný průběh dodávky, i když již z případu lodi ‚Slovenija‘ znali nebezpečí, které hrozí dodávkám speciální techniky do severní Afriky z francouzské strany. 

… Provedení celého obchodu bylo tak ponecháno jen pracovníkům, kteří svými nadřízenými nebyli nebo nemohli být řízení, koordinování ani kontrolováni. Tyto okolnosti byly hlavní příčinou, že zásilka nebyla bezpečně utajena, cesta lodi nebyla volena správně, byly vystaveny zbytečně dvojí dokumenty a kapitán lodi byl nedostatečně instruován.“

Čechofracht i Omnipol měli zkušenosti se zajišťováním úspěšné dodávky, pomocí západoněmecké lodi Mönkedamm, ta ovšem „neprojížděla kielským průplavem, ale objížděla Dánsko podle zásady, že loď dopravující zvláštní náklad nemá najíždět nácestné přístavy, aby nebylo nutno předkládat cizím orgánům správné lodní dokumenty, nevyužili těchto zkušeností a nestanovili stejný postup i pro loď Lidice. 

Ředitel Nový odůvodňuje volbu lodi Lidice snahou ušetřit devisy čs. národnímu hospodářství (asi 100 až 120 tis. DM). Určení trasy kielským průplavem odůvodňuje zkrácení doby plavby o 1 den a tím, že nikdo nepočítal, že by čs. loď mohla být zadržena. Rozhodnutím o trase plavby kielským průplavem byla vyvolána zároveň z důvodů utajení zásilky i nutnost vystavit krycí lodní manifest.“

Vyšetřování incidentu ukázalo na skutečnost, že velitel lodi Ladislav Makový „nebyl naprosto kvalifikován. Podle ustanovení § 26, odst. 1 zákona čís. 61/1952 Sb. o námořní plavbě mohou být za členy lodní posádky čsl. námořních lodí stanoveny jen osoby, které jsou československými občany a jsou k výkonu prací, pro něž jsou ustanoveny, tělesně i duševně schopné a odborně způsobilé.

U kapitána Makového tomu tak nebylo, neboť podle prohlášení lékařského konzilia z 2. února 1956, podepsaného třemi odbornými lékaři polikliniky UNZ ÚNV Praha, Karlovo nám., trpí kapitán Makový zvýšeným krevním tlakem se silnými neurotickými vlivy, takže v těžkých tropických podmínkách je jeho život ohrožen a následkem neurotických poruch dochází u něj ještě k většímu zvýšení krevního tlaku a k chaotickému jednání, které znemožňuje cílevědomé a klidné rozhodování, což může vést k ohrožení života posádky a státního majetku.“

O pár dnů později, dne 24. dubna, Francouzi zadrželi poblíž alžírského pobřeží západoněmeckou loď Rhodos, která vezla československou zásilku se sanitním materiálem pro alžírskou Frontu národního osvobození. „Po zjištění, že na lodi se nenalézají zbraně, byla asi po 24 hodinách loď propuštěna...“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.