KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Spolu s houbaři, rybáři, křížovkáři či zahrádkáři patří vodáci k nejtradičnějším zájmovým skupinám zastoupeným v českém národě. Mezi zmíněnými „gangy“ jim ale patří jedno privilegium - jsou zdaleka nejvíc slyšet. Je vlastně s podivem, že vedle Motoristů nevznikla politická strana Vodáci sobě. Rádobyvtipných hesel na billboardy by jistě vymysleli dost a dost. „Udělají“ se na počkání a feminismus je jim cizí.
„Jestli mi někdo řekne ‚Ahoj‘, okamžitě odcházím,“ oznámila mi kdysi před vstupem do jedné posázavské půjčovny vodáckého vybavení přítelkyně. První, co slyšela od outdoorově laděného děvčete v provozovně byl samozřejmě tradiční vodácký pozdrav. Vodákyní se nikdy nestala a vodákem nejsem ani já, byť coby kamenem k řece dohodil žijeme pořád.
Zvláště „ráda“ se plaví po zdejším „voleji“ na paddleboardu a od každé jedenapůlté posádky oranžové kanoe z půjčovny si vyslechne milé výzvy jako například „Ukaž kozy!“, „Uděláme se spolu?“, případně výhružnější „Umíš plavat, krásko?“
Moc ji to nebaví – tím spíš, že totálně vylité posádky plavidel bývají na kreativitu v lidové slovesnosti dosti chudé. Samozřejmě s nimi sedávají na lodi i malé děti.
Relax počesku
„Jet na vodu“ je u nás podobně „povinné“ jako chodit na pivo. Kdo tak nečiní, je krajně podezřelým individuem. Ano, jistá stádnost je většině Čechů vlastní a ve větších skupinách, jakkoliv duchem zcela vyprázdněných, se odjakživa cítí dobře. Fenomén vodáctví se u nás táhne napříč celým 20. a 21. stoletím. Svou trvanlivostí a masovostí historicky překonal i taková dobová hobby jako veksláctví, udavačství nebo radioamatérství.
Kolektivní pádlování po řekách sice nemá nic společného se sportem a ve většině případů ani s přírodní romantikou, zato ale nabídne ten správný „relax“ podle českého gusta – nezřízené pití, chlapáckou mluvu, pozdní vstávání, smažák, zvracení, kálení na veřejných místech a spoustu dalšího. Je chvályhodné, že jsou tímto hobby od útlého mládí infikovány i děti - kontinuita dějin musí být zajištěna.
Když přijdu v létě na pivo do mého oblíbeného bufetu „Na Břečkárně“ ve stejnojmenném kempu u Sázavy, není jednoduché se v rachotu přípitků rumem nalitým v plastovém „panáku“ dostat ke slovu. V davově skandovaném „Kalííímeee!“ se prostě běžný zákazník prosazuje těžko. Někdejší kytary nahradily u večerních ohňů přenosné Bluetooth „repráky“, takže o dostatečnou zvukovou kulisu je postaráno i v přilehlém lesním hvozdu, jindy plném lesní zvěře. Také chataři mívají velikou radost.
Aby bylo jasno, nejsem žádný puritán, který by se nikdy nenapil, jak zákon káže. Systémová pozitivita a pospolitost vodáků ve stylu „kdo nechlastá s námi, chlastá proti nám“, je mi ale z principu protivná.
Kouzlo veselých textilií
Na rozdíl od klasických milovníků přírody, kteří se vyznačují neforemnými outdoorovými kalhotami s kostičkovanými záplatami na kolenou a našitou květinkou, je typická „uniforma“ vodáků mnohem barevnější. Vědí to i specializovaní výrobci laciných textilií a dalších nevkusných nesmyslů, kteří svým početným klientům vychází všemožně vstříc.
Když si vygooglíte spojení „vodácké tričko“, vykoukne na vás nekonečná hromada aušusu. Do zlatého fondu bezesporu patří nápisy jako „Jsem vodák, soulodění já tuze rád“, „Sjedu každou“, „Konečně se udělám, kolikrát chci“, případně „Nejsem opilý, to se houpe loď“ nebo „Jedu vodu, piju rum.“
Skromnější, ale neméně vkusná, je i nabídka klasicky pruhovaných námořnických i komiksově vyvedených triček pestrých barev pro ženy s texty jako „Hledám vodáka, loďku mám pěknou“, „Hledám vodáka, co se se mnou udělá“ nebo více příhodné „Nechci být sexy“. V dětských velikostech je bohužel nabídka omezena.
Každý správný vodák je samozřejmě oháknut nějakým tím veselým kloboukem či jinou pokrývkou hlavy, která brání tomu, aby se v podroušeném stavu opřený o sud ve své „keni“ spálil na slunci ještě víc než včera, dřív než jej voda polomrtvého doveze k jednomu z četných tábořišť.
Také podnikavci z okolí řek vychází klientele, která k nim přiteče po řece, v ústrety. Exponované úseky Vltavy či Sázavy v tomto směru připomínají dálnici D1, kde s jistou nadsázkou vidíte od jedné čerpací stanice ke druhé. Na černo fungující občerstvení nabízející kromě piva a rumu smažené „best of“, tedy smažák - hranolky - langoš, lemují notoricky hnědé české toky. Platí se samozřejmě výhradně v hotovosti.
Nejen řekou je však vodák živ. Svou veselou stádní přítomnost rád šíří i do obcí a železničních vagonů přiléhajících k řece. Již před zhruba třiceti lety jsem byl – coby čerstvě náctiletý jinoch – svědkem toho, že železničnímu zaměstnanci, který opatroval vagon pro úschovu zavazadel, lidově zvaný „hytlák“, už prostě ruply nervy z debaty s ožralými vodáky licitujícími o slevě a za jízdy začal kanoe vyhazovat do hlubokého kaňonu vedle trati se slovy: „Tak plujte, holky plastový!“
V naší přisázavské obci se zase kohorta veselých řekoplavců v letním parnu občas vysápe i nahoru na náměstí. Pokud se nepozvrací ještě cestou, muži za shovívavého úsměvu žen alespoň omočí všechna nároží a v hospodě pak poroučí fanfarónsky tak, že všichni místní raději odejdou do té druhé putyky, kde mají zarostlé pivní trubky. Pije se na cokoliv, evergreenem je samozřejmě to, aby se hlavně všichni pořádně „udělali“.
Demokracie s hranicemi
Odjakživa mi byly protivné veškeré stádní činnosti, kterých jsem se musel nedobrovolně zúčastňovat. Asi nejrozpolcenější jsem v tomto směru byl v únoru 1998, kdy jsem byl málem ušlapán v davu na „Staromáku“ při vyčkávání na návrat naganských hokejových bohů.
Moderátor akce Petr Salava tam tehdy poprvé přišel s nechvalně známým arogantním pokřikem „Kdo neskáče, není Čech!“ Měl jsem sice obrovskou radost ze sportovního úspěchu hokejistů, současně mi ale bylo úzko z davové psychózy na náměstí.
Myslím, že vodáctví si v drtivé většině tento davový komplex domnělého bezpečí a síly nese nepřetržitě. Nerespektuje žádné hranice a už vůbec ne fakt, že kromě nich samých není nikdo na hejkající sťaté námořníky zvědav.
Nadprůměrný počet utonulých
Skoro nikdy nepotkáte osamocenou kánoi, obvykle „soulodí“ minimálně dvě, tři lodě z jedné rozjuchané free party, často ale násobně víc. Nucené veselí, povinné chlastání a kamarádství přitom večer za stanem nejednou končí rvačkou dvou „nejlepších“ kámošů, v horším případě doprovázenou dokonce utonutím některého z nich.
Letos je v Česku už 104 utonulých. Podle vodních záchranářů se jedná o nadprůměrný počet. Za celý loňský rok utonulo 170 lidí. Statistikám dlouhodobě dominují muži. Hlavní příčinou je nadměrná konzumace alkoholu a následné přecenění vlastních sil.
Jakákoliv regulace vodáckého „sportu“ ať už ze strany policie, místních samospráv či správ vodních toků u nás ale dlouhodobě selhává. Jsme přece všichni tak trochu vodáci...
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
