Máme odpustit udavačům StB? První republika to v případě konfidentů c. k. tajné policie udělala

Na začátku je třeba důrazně upozornit, že nelze srovnávat Rakousko-Uhersko, před první světovou válkou jeden z nejdemokratičtějších a nejpokrokovějších států světa, s komunistickým režimem v bývalém Československu před rokem 1989.

Na druhou stranu tady ale určitá paralela určitě existuje. Aby se monarchie udržela a nebyla (jak se nakonec také stalo) rozbita separatistickými a nacionalistickými tendencemi, musela udržovat i široký sledovací aparát, schopný tyto tendence mapovat. A ty nejnebezpečnější „separatisty, anarchisty a další protistátní živly“ včas izolovat či uvěznit. V době války mohli (jak ukazuje třeba třeba trest smrti pro pozdějšího československého ministra financí Aloise Rašína) skončit i na šibenici.

„C. K. tajná policie“ (oficiálně ovšem žádný takový útvar neexistoval, šlo o složky tzv. vyšší policie založené již na konci 18. století v rámci civilních a vojenských policejních útvarů – pozn. red.) přitom využívala při odhalování protistátních tendencí širokou síť placených či přesvědčených „spolupracovníků z lidu“. Tito udavači (z pohledu českých separatistů) tedy měli na svědomí řadu lidských tragédií, let strávených v žaláři, v krajním případě i trestů smrti.

Kdo by ale čekal, že nově vzniklé Československo, vedené z velké části bývalými separatisty proti monarchii, bude tyto udavače aktivně vyhledávat a vyhazovat je ze státní administrativy, hluboce by se zmýlil. A totéž platilo i pro příslušníky tajné policie.

„Žádný lustrační zákon republika nepřijala a naprostou většinu zaměstnanců státního aparátu dob monarchie si ponechala. A platilo to i pro tajnou policii,“ řekl INFO.CZ profesor Milan Hlavačka z Ústavu českých dějin Univerzity Karlovy. Podle profesora Hlavačky šlo o ryze pragmatické a vlastně i vynucené rozhodnutí. Nově vzniklý křehký stát si nemohl dovolit zcela překopat personální obsazení dobře fungujících úřadů, natož aby vyházel zkušené zaměstnance a nahradil je novou krví. I tajnou policii totiž nutně potřeboval.

Z tohoto pohledu může být zajímavé, že mnohem větší hon na udavače ve prospěch monarchie se odehrával v době Rakouska-Uherska než v době první republiky. Jedním z nejznámějším případů tohoto druhu byla takzvaná Švihova aféra, která vedla ke vzniku dodnes hojně používaného českého slova „průšvih“.

Poslanec Českého zemského sněmu a říšské rady, právník Karel Šviha, byl v předvečer první světové války odhalen pražskými Národními listy jako konfident rakouské tajné policie. 

Teď si jen malou odbočkou mimochodem představme, jak demokratickým státem rakousko-uherská konstituční monarchie byla, když legálně vycházející noviny upozornily na člověka, který spolupracuje se státní tajnou policií na odhalování protistátních živlů. Dovede si představit, že by něco podobného bylo možné za českého socialismu?

Poslanec Šviha (i když se nařčení z udavačství bránil) každopádně nakonec rezignoval, ačkoliv se na jeho stranu dva roky po aféře postavil i Tomáš Garrigue Masaryk. Ten totiž přišel s jednoduchým vysvětlením Švihova údajného kolaborantství s policií.

Šviha podle něj ve skutečnosti nebyl policejním udavačem, ale dodával za úplatu informace přímo následníkovi trůnu, Františku Ferdinandovi d'Este. Protože však byl následník šetřivý, nechával svého informátora vyplácet z prostředků pražské policie. Na tom, že poslanec Šviha donášel následníkovi trůnu, ale Masaryk v zásadě neviděl nic závadného ani amorálního.

A není divu. „I Masaryk měl svůj aparát, který mu tajně zjišťoval informace o různých vytipovaných lidech, a to včetně informací o jejich činnosti a postojích v době Rakouska-Uherska,“ říká profesor Hlavačka. Masarykova osobní „tajná služba“ ale nebyla žádný oficiálním státním orgánem, jen měla prezidentovi pomoci k lepší orientaci a ve vztahu k dalším politikům a spolupracovníkům.

Žádnou oficiální obdobu lustračního zákona, zavedenou v Česku po pádu komunistické totality, první republika nepřijala, a to samé platilo i lustracích kandidátů ve volbách. Po tom, zda nějaký kandidát nebo politik náhodu neudával rakouské tajné policii, nebyl – a možná ani nemohl být – velký společenský zájem. To ale možná přispělo i k určitému falšování dějin.

Udavači totiž mohli být i mezi mnohými českými „obrozenci“ a vůbec těmi, o který se – zejména za socialismu  –psalo jako o hrdinných bojovnících proti germanizaci a utlačování českého národa německým živlem. Jen tuhle možná „temnou“ minulost některých obrozenců po vzniku republiky nikdo příliš nezjišťoval, zůstala ukryta ve vídeňských archivech. 

Kdyby je přitom někdo detailně propátral, mohl by přepisovat učebnice. A nalézt možná ještě mnohem pikantnější příběhy „udavačství“ mezi buditeli, než bylo například slavné odhalení spisovatele Karla Sabiny.

Jedním z takových příkladů je i zjištění profesora Hlavačky kolem takzvané Pouti Slovanů na Rus. Této mohutné, panslavistické akce, konané v Moskvě v březnu 1867, se účastnila i sedmadvacetičlenná česká delegace, vedená celebritami tehdejšího českého národního hnutí, jakými byli František Palacký nebo František Ladislav Rieger. Co člen výpravy, to významný národní buditel.

Jenže jak zjistil profesor Hlavačka, mezi významnými obrozenci byli nejméně tři konfidenti, kteří o dění v Moskvě neprodleně informovali rakouskou policii. Jedním z těchto konfidentů byl brněnský buditel František Prúdek, který pod krycím jménem „Věrný“ mimo jiné psal: „Rusko je otevřeno kolonistům z Čech a Moravy, ruské knihy budou do Rakouska přepravovány přes budyšínské Smolerovo knihkupectví a jazykem slovanské vědy se stane ruština,“ hlásil podle dochovaných záznamů z vídeňského archivu Prúdek.

Zároveň také nezapomněl své chlebodárce ve Vídni informovat o tom, že „otec českého národa“ František Palacký na jedné z recepcí připíjel „na ruské dámy“ a další vlastenci holdovali vodce.

František Prúdek přitom není mezi českými obrozenci a buditeli příliš známou postavou, proto bylo nalezení záznamů o jeho činnosti konfidenta zřejmě snazší. Profesor Hlavačka ale zároveň věrohodně ve vídeňském archivu zjistil, že rakouská tajná policie měla v sedmadvacetičlenné delegaci v Moskvě hned dva další konfidenty. 

A klidně se tak může stát, že pokud si dá některý historik do budoucna tu práci a pojede bádat do Vídně, mohou o svou minulost buditele „bez poskvrnky“ přijít i někteří významní národní buditelé.

Co z toho každopádně vyplývá? Podle profesora Hlavačky by srovnání s první republikou určitě nemělo vést k žádné relativizaci zločinů komunismu ani ke zlehčování viny těch, kteří k udržení totality přispívali udávání svých spoluobčanů. Historik ale na základě zdokumentování řady „udavačských příběhů“ z minulosti apeluje na posouzení individuální viny. 

„Každý takový příběh má své okolnosti, někdy velmi složité, proto je asi třeba posuzovat vinu jeho aktérů individuálně a na základě konkrétních zjištění – nikoliv jen podle toho, jestli byl anebo nebyl na nějaké seznamu,“ říká profesor Hlavačka.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.