Zemřela Jana Brejchová: filmová hvězda, která zářila i ve dne

Když jsme si přečetli zprávu, že v šestaosmdesáti letech zemřela Jana Brejchová, bylo většině z nás nějakou dobu, a ještě bude hodně smutno. Herečka, která u filmu začínala, což málokdo ví, již ve druhé polovině padesátých let a jejíž poslední velká filmová role je o nultých let našeho století, byla jednou z těch, na které nejde zapomenout. Pracovali s ní nejlepší čeští režiséři, platonicky ji milovalo několik generací českých mužů a identifikovala se s ní, znovu napříč generacemi, řada českých žen. Dokázala být naprosto oslnivou filmovou hvězdou západního typu i obyčejnou českou mámou z malého města.

Ponechám-li stranou teenagerský debut ve filmu Jiřího Sequense Zlatý pavouk z roku 1956, vtrhla (bez nejmenšího přehánění) Jana Brejchová (1940–2026) na stříbrné plátno v psychologickém dramatu Vlčí jáma na motivy románu Jarmily Glazarové, které natočil o rok později Jiří Weiss. V roli mladičké schovanky Jany, kterou miluje otčím, odcizený od své starší manželky, nadchla nejen české, respektive československé diváky, ale i účastníky filmového festivalu v italských Benátkách, kde snímek získal cenu mezinárodní federace filmových kritiků a novinářů (FIPRESCI).

A potom už to šlo, v zázračné dekádě českého filmu, v šedesátých letech „tání“, ráz na ráz. V Krejčíkově dramatu Vyšší princip (1960) z temných měsíců heydrichiády na sebe sice strhl hlavní pozornost František Smolik v roli profesora Málka, bez Ivana Mistríka v roli studenta Vlasty Ryšánka a Jany Brejchové v roli jeho spolužačky Jany Skálové je ale snímek nemyslitelný a téměř nepředstavitelný. Totéž vlastně platí o všech dalších rolích Brejchové z šedesátých let, ať už to byla princezna Blanka v Baronu Prášilovi (1961) geniálního Karla Zemana s fantastickým Milošem Kopeckým, legendární muzikál Kdyby tisíc klarinetů (1964) Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka, role aranžérky Věry z existenciálního dramatu o vystřízlivění jedné generace Každý den odvahu (1964) Evalda Schorma, jeptiška zvaná Slečna z filmu Noc nevěsty (1967) Karla Kachyni, jenž byl jednou z do té doby nejostřejších a umělecky nejpřesvědčivějších kritických pohledů na komunistický režim vůbec.

S Evaldem Schormem se Jana Brejchová sešla i ve filmu Farářův konec (1968) podle scénáře Josefa Škvoreckého, v němž si po „klarinetech“ znovu zahrála po boku svého třetího manžela (první byl režisér Miloš Forman, druhým německý herec Ulrich Thein) Vlastimila Brodského; Oldřich Lipský Brejchovou režíroval v bláznivé sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Jiří Sequens, u něhož ve filmu debutovala, v detektivce Smrt černého krále (1971), která navazovala na oblíbený televizní seriál Hříšní lidé města pražského (1968) na motivy povídek Jiřího Marka. Jak vidno, v šedesátých letech i na počátku následující dekády byla Jana Brejchová ve filmu takřka všudypřítomná a vzhledem k jejímu mimořádnému talentu a k její kráse se nebylo co divit.

Nástup tzv. normalizace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, který následoval po invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší země v čele se sovětskou armádou v srpnu 1968, fatálně poznamenal celou československou společnost, kulturu a film nevyjímaje. Zatímco někteří filmoví tvůrci nesměli točit vůbec, případně odešli do zahraničí (Forman), nebo se složitě vraceli díky povinným „úlitbám“ bolševickým bossům (Jiří Menzel se snímkem Kdo hledá zlaté dno [1974], kterým si tak říkajíc „odpracoval“ geniální Skřivánky na niti (1969), Janě Brejchové se naštěstí filmové role nevyhýbaly, včetně jedné z jejích nejslavnějších, jíž byla Alžběta Pomořanská, manželka českého krále a římského císaře Karla IV. v Noci na Karlštejně.

Film, který v roce 1973, když už normalizace jela na plné obrátky, natočil podle svého scénáře Zdeněk Podskalský na motivy stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického, patří k divácky nejoblíbenějším u nás vůbec, a to dodnes. Není se co divit, hrála v něm totiž spousta skvělých, národem milovaných herců a hereček a zpěváků a zpěvaček – Jaromír Hanzlík, Karel Höger, Miloš Kopecký, Jaroslav Marvan (jeho poslední filmová role), Waldemar Matuška, Daniela Kolářová, Slávka Budínová a další. Písničky, které složil Karel Svoboda a ke kterým napsal texty, mimo jiných, těsně před svým tragickým úmrtím, Jiří Štaidl, rychle zlidověly. Hlavními hvězdami snímku ale byli Jan Brejchová a její filmový i skutečný choť Vlastimil Brodský jako král a císař Karel IV. Oduševnělá krása Brejchové, trpící zdánlivým nezájmem manžela (písničku Lásko má, já stůňu, nazpívala místo ní Helena Vondráčková) brala diváky za srdce a učinila z oblíbené herečky ikonu a později legendu, jednu z největších v českém filmu.

Jana Brejchová ale hrála v sedmdesátých letech i v mnoha dalších snímcích, například v crazy komedii Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) Petra Schulhoffa, opět s Vlastimilem Brodským, ve filmovém přepisu románu Vladimíra Párala Mladý muž a bílá velryba (1978; režie Jaromil Jireš). Nebo v trilogii Pod jezevčí skálou (1978), Na pytlácké stezce (1978) a Za trnkovým keřem (1980), kde sehrála tentokrát filmovou maminku Tomáše Holého, který se na plátnech kin poprvé objevil ve snímku Marečku, podejte mi pero! (1976) a který se proslavil v televizních filmech Marie Poledňáková Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978).

Také osmdesátá léta přinesla Janě Brejchové, nyní již dámě v nejlepších letech, několik mimořádných hereckých příležitostí. Na prvním místě se jednalo o syrové „werwolfovské“ drama Zánik samoty Berhof (1983) režiséra Jiřího Svobody, se kterým Brejchová již rok předtím natočila psychologické drama Schůzka se stíny (1982) a následně i drama Skalpel, prosím (1985) podle stejnojmenného románu Valji Stýblové. V Zániku samoty Berhof Brejchová doslova excelovala v roli jeptišky Salome a ukázala, že s léty dozrála v charakterní herečku srovnatelnou s největšími mezinárodními hvězdami.

Vzhledem k tomu, že Zánik samoty Berhof, natočený podle novely Vladimíra Körnera z roku 1973, byl hodně temný film, měli diváci, pokud jde o osmdesátá léta, raději už rovněž zmíněný snímek Skalpel, prosím, ve kterém Brejchová hrála lékařku a manželku profesora neurochirurgie usilujícího o záchranu života malého chlapce (Miroslav Macháček; podle zakladatele československé neurochirurgie profesora Zdeňka Kunce). Z osmdesátých let stojí z rolí Jany Brejchové za zmínku též doktorka Galová ve filmu Tichá radosť (1985) Dušana Hanáka, z devadesátých let role ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999), následně pak ještě role z filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích (2006), za kterou získala Českého lva za nejlepší výkon ve vedlejší roli (matky hlavní hrdinky Anny Geislerové).

Z mnoha televizních rolí Jany Brejchové bych rád zmínil alespoň němou Paulu Butteauovou, lásku českého obrozence Františka Ladislava Věka ze stejnojmenného seriálu (1971), královnu (krále Hyacinta II. hrál její bývalý manžel Vlastimil Brodský) ze seriálu pro děti Arabela (1980) nebo veterinární lékařku Evu Krausovou z psychologického dramatu Jiřího Svobody Jehla o šíření vztekliny v časech stále ještě tuhé komunistické vlády (1982; tedy ještě relativně dlouho před začátkem Gorbačovovy politiky perestrojky a glasnosti z roku 1985, která přinesla do Československa politické uvolnění). Cena za nejlepší herecký ženský výkon na mezinárodním filmovém festivalu v Plovdivu za roli v Jehle bylo to nejmenší, co mohla Brejchová získat. Režimní vládci si depresivní snímek, vypovídající o „blbé době“ víc, než se na první pohled zdálo, neoblíbili, a i to byl jeden z důvodů jeho vzácných repríz a toho, že není příliš známý ani dnes.

Od nultých a zejména desátých let se Jana Brejchová herectví pozvolna vzdávala (dobře známý je její výrok, že není nic horšího, než když herečka neumí ve správný čas odejít), i tak ale zůstávala hvězdou, na kterou kolegové z branže ani diváci nezapomínali. Jak napsal jeden novinář o švédském tenistovi Björnu Borgovi na počátku osmdesátých let: „Byl hvězdou, která zářila i ve dne“. O Janě Brejchové platilo a platí totéž.