„Splnili jsme cíle,“ lhal Kreml. Anatomie historického ponížení, kdy ruská armáda s hrůzou prchala od Kyjeva

Jak jsme si detailně popsali v předchozím textu o zmařeném výsadku v Hostomelu, ukrajinské dělostřelectvo na samém počátku invaze zničilo klíčovou letištní infrastrukturu, čímž ruským silám odřízlo možnost bleskového vzdušného mostu.

Elitní jednotky i těžká technika tak musely postupovat omezenými a úzkými pozemními komunikacemi táhnoucími se z Běloruska přes lesy a mokřady.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Do dějin se navždy zapsala satelitně zdokumentovaná, 64 kilometrů dlouhá ruská kolona uvízlá severně od ukrajinské metropole. Ruský plán fungoval dobře jen jako šipky nakreslené na generálských mapách. V realitě se však invaze na severu omezila do několika málo silnic. A jak praví staré vojenské pravidlo: jakmile se vaše ofenziva zastaví na místě, začne logistika diktovat tempo. Gigantický ocelový had se pro obránce stal obřím, statickým terčem.

Kolem poloviny března ukrajinské síly začaly systematicky přecházet z čisté obrany do aktivních asymetrických protiútoků. Jejich cílem nebylo svádět masivní tankové bitvy po vzoru druhé světové války. Cílem bylo roztrhat ruské kolony na kousky, izolovat jejich předvoje a nechat je vyhladovět.

Klíčovým faktorem se staly informace a morálka. Bojiště bylo plné civilistů, kteří odmítli hrát roli pasivních obětí. Příkladem za všechny je příběh z železničního uzlu Bachmač v Černihivské oblasti na lince Kyjev–Moskva. Svět tehdy obletěly zprávy o muži, který na konci února holýma rukama brzdil ruský tank, zatímco další místní házeli pod pásy obrněnců jízdní kola.

Nešlo však jen o heroická gesta. Ukrajinci z civilního obyvatelstva vytvořili „senzorovou síť“. Místní hlásili pohyb ruských vojsk do speciálních aplikací, komerční drony označovaly cíle v reálném čase a do toho Bílý dům potvrdil, že USA sdílí s ukrajinským velením kritické zpravodajské informace prakticky on-line.

V moderní válce platí, že co vidíte, to můžete zničit. Obránci byli často o krok napřed. Když se navíc na východní straně metropolitního prostoru u Brovar pokusila předsunutá ruská kolona o postup, drony to zaznamenaly.

Lehká pěchota vybavená britskými NLAW a americkými Javeliny zničila čelo a konec kolony. Uvězněný zbytek následně rozstřílelo přesně naváděné dělostřelectvo. Ruské taktické skupiny (BTG) byly příliš malé, špatně koordinované a jakmile narazily na odpor, jejich velení se hroutilo.

Ukrajinci rychle pochopili, že k obraně hlavního města musí využít samotnou krajinu, ačkoliv to znamenalo drastické zásahy do vlastního území a životů lidí.

Z vojensko-inženýrského hlediska je fascinující „vodní obrana“ severně od Kyjeva. Obránci cíleně poškodili hráz na řece Irpiň u Demydivu. Voda se rozlila do okolí a vytvořila neprostupnou bažinatou překážku, která ruské těžké technice znemožnila klíčový obchvatový manévr. Cena? Místní obyvatelé pak ještě dlouhé měsíce žili v zatopených domech a po svých vlastních zahradách se museli pohybovat na malých člunech. Byla to oběť, která pomohla zachránit Kyjev.

Na jiných místech obrana narazila na těžkou volbu ještě brutálněji. Symbolem březnových bojů se stal zničený most v Irpini. Taktika mluvila jasně: most musí dolů, aby se přerušila osa ruského postupu. Výsledkem však byly naprosto naturalistické obrazy tisíců civilistů, kteří pod dělostřeleckou palbou ustupujícího agresora prchali přes ledovou řeku jen po vratkých provizorních prknech. Byla to ukázková, ale i tragická srážka nutnosti a boje o holé přežití.

Další zásadní moment pro záchranu Kyjeva přišel ze severozápadu. 16. března ukrajinská vláda oficiálně oznámila zahájení lokálních protiofenziv. Asi nejdůležitější střet se odehrál o nenápadné město Makariv.

V moderní manévrové válce často nejsou důležitá samotná města, ale komunikace, které jimi procházejí. Makariv byl důležitou křižovatkou. Když ho Ukrajinci 22. března osvobodili, definitivně tím Rusům zabouchli dveře k jakémukoli myslitelnému obklíčení Kyjeva ze západu. V tu chvíli bylo ruskému velení jasné, že je konec.

Vojenské ponížení Moskvy bylo nutné nějak „prodat“ domácímu publiku. 25. března vystoupil generál Sergej Rudskoj s prohlášením, že ruské síly splnily hlavní cíle první fáze operace a nyní se zaměří na Donbas. O čtyři dny později, po jednáních v Istanbulu, oznámil náměstek ministra obrany Alexandr Fomin „drastické snížení vojenské aktivity u Kyjeva a Černihivu“.

Šlo o učebnicové politicko-vojenské přejmenování vlastního selhání. V praxi se toto „drastické snížení aktivity“ rovnalo chaotickému ústupu. I Pentagon tou dobou hovořil o pouhém přesunu sil, ovšem brzy se ukázalo, v jakém stavu okupanti utíkají.

Během několika málo dnů – do 2. dubna – se stáhli z Irpině, Buče i Hostomelu. Následovalo osvobození Černihivské oblasti a do 8. dubna se po obrovském tlaku zhroutily i ruské pozice v Sumské oblasti (včetně těžce zkoušeného Trostjance), odkud se agresor stáhl zpět za ruské hranice.

Na cestách směrem k Bělorusku a Belgorodské oblasti po sobě zanechali stovky zničených či kvůli nedostatku paliva prostě jen opuštěných tanků, BVP a náklaďáků, ale i minová pole a nastražené výbušniny.

Vojenský triumf Ukrajiny na severu, který znamenal ztrátu desítek tisíc ruských vojáků a tisíců kusů techniky, však okamžitě vystřídal obrovský morální šok. Osvobozená území ukázala pravou tvář okupace – popravené civilisty se svázanýma rukama v Buči, mučírny v Trostjanci a systematicky rozstřílenou civilní infrastrukturu v nezdolném Černihivu.

Psychologický dopad této fáze války byl obrovský a doslova změnil běh dějin. Ukrajina světu ukázala, že mýtus o neporazitelnosti druhé nejsilnější armády světa byl jen lží. Západ, který v prvních dnech nabízel prezidentu Zelenskému odvoz ze země, po bitvě o Kyjev zásadně navýšil vojenskou pomoc, včetně těžkých zbraní, které o pár měsíců později dorazily na frontu. 

Z předpokládané třídenní dominance Vladimira Putina se tak zrodila vleklá opotřebovávací válka na východě, ve které Kreml začal pomalu krvácet a dodnes ta jatka trvají.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.