KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Po masové vraždě na Bondi Beach reagovala australská média neobvykle ostře — řada z nich kritizovala příliš vstřícnou imigrační politiku premiéra Albaneseho, která do Austrálie v posledních letech přivedla nebývale vysoký počet migrantů. A volala po jejich okamžité deportaci. Jenže za teroristickým útokem nestála primárně migrace, nýbrž domácí radikalizace — toto má Austrálie společné s mnoha zeměmi západního světa.
Hned zkraje je třeba zdůraznit, že plán premiéra Albaneseho přivést do Austrálie více migrantů, není výsledkem nějakého ideologicky podmíněného „vítačského“ nadšení, jak se často podával. Byl to racionální záměr pomoci australskému pracovnímu trhu, který výrazně utrpěl v důsledku globální pandemie COVID-19: podle některých odhadů Austrálie během roku přišla o devadesát tisíc migrantů. Letos v květnu Albanese představil ještě ambicióznější imigrační plán než dosud: prohlásil, že Austrálie bude po dalších pět let přijímat na 360 tisíc migrantů ročně, celkem tedy 1,8 milionu lidí. Výmluvné je, že tomuto plánu tleskali představitelé Obchodní komory i zástupci podnikatelů: zcela pochopitelně ho vnímali jako příležitost oživení pracovního trhu.
Pokud se o plánu kriticky diskutovalo, tak především z pohledu různých „technikálií“ — zda příliv uprchlíků nezpůsobí krizi na trhu s bydlením a nezatíží příliš veřejné služby. Vláda na posílení regionální infrastruktury vyčlenila 12 miliard australských dolarů a zároveň stanovila priority pro přijímání migrantů: přednost dostali ti s kvalifikací v sektorech, kde Austrálii nejvíce trápí nedostatek pracovních sil, tedy ve zdravotnictví, stavebnictví a energetice. Jednoduše se mělo za to, že účinná integrace přistěhovalců a sociální soudržnost je podmíněna tím, co zdůrazňovali australští demografové: dostupné bydlení, doprava, antidiskriminační opatření.
Islám jako věčná hrozba
Zapomněli však na islám. Problém s islámem se zdaleka nevyřešil vojenskou likvidací Islámského státu. Masakr na Bondi Beach jasně ukázal, že tento problém přetrvává — bezpečnostní experti poukazují na to, že Islámský stát pravděpodobně již nedisponuje organizačními prostředky na zopakování tak mohutného útoku, jakým byla masová vražda v pařížském klubu Bataclan, nicméně o to je aktivnější v náboru individuálních stoupenců, které radikalizuje v jejich domovském prostředí.
Toto byl i případ vrahů z Bondi Beach. Do Austrálie nepřišli jako džihádisté, nýbrž se radikalizovali pod vlivem místní islámské komunity, konkrétně duchovního Wisama Haddada. Přes něj se Naveed Akram napojil na mezinárodní džihádistickou síť, jež mu též zprostředkovala vojenský výcvik na Filipínách. Tam Akram odjel i s otcem a do Austrálie se vrátili pár týdnů před masakrem. Výcvikový tábor na Filipínách byl přitom australským úřadům — konkrétně tajné službě — dobře znám. Filipíny totiž slouží jako základna džihádistů od devadesátých let, kdy se tam přesunuly jejich operace z afghánsko-pákistánské hranice. Přesto úřady nevyhodnotily Akrama jako nebezpečného. A stejně tak nechávaly na pokoji radikální imámy. Je pravděpodobné, že to se teď změní.
Až pominou výzvy k okamžité deportaci přistěhovalců nebo radikálnímu omezení migrace, přičemž ani jedno není proveditelné, bude se australská bezpečnostní komunita nepochybně muset podstatně výrazně soustředit na sledování a potlačování radikálních náboženských vůdců, jakým je třeba právě zmíněný Wisam Haddad. Tento problém se samozřejmě netýká jen Austrálie, ale i dalších západních zemí: Británie, Německa, Francie, Belgie či Skandinávie, prostě všech zemí, kde žije významná muslimská komunita a kde dochází k radikalizaci druhé generace přistěhovalců.
Sen o globálním islámském státu
Dohled, důsledné potlačování radikálního islámu, doprovázené vynucovaným důrazem na sekulární charakter západních společností, samozřejmě bude problematický — mimo jiné i proto, že se zde úřady budou nutně pohybovat na hraně respektu ke svobodě vyznání a projevu, které tvoří jeden z úhelných kamenů západní společnosti. Na druhé straně je nepochybné, že islám vede proti Západu hybridní válku — stejně jako Rusko — a že pokud má Západ přežít, musí se důrazně bránit.
Britský politolog a historik Reza Pankhurst vydal již v roce 2013 — tedy ještě v době existence Islámského státu, pozoruhodnou knihu s názvem Nevyhnutelný chalífát? Dějiny boje za globální islámské sjednocení od roku 1924 do současnosti. V ní velmi přesvědčivě ukazuje, že sjednocení islámu v jeden státní útvar je myšlenka, která po zániku osmanského chalífátu v roce 1924 vlastně nikdy nezmizela, jen nabírala různé podoby. Muslimský svět, píše Pankhurst, není ani v nejmenším nakloněn západnímu pojetí sekulárního státu. I proto se — navzdory nadějím mnohých, například Francise Fukuyamy — v arabském světě neprosadil západní koncept liberální demokracie ani po tzv. Arabském jaru.
Je jasné, že islámský problém nezmizí. Nedávná historie nám ukázala, že ho nevyřeší demokratizace Blízkého východu, ani vojenská síla. Jediným řešením je bránit se radikalizaci uvnitř našich společností — i když je otázka, zda na to Západ ještě má sílu. Těsně před Vánocemi přinesla britská média zprávu o dalším chystaném teroristickém útoku. Stejně jako v Austrálii a stejně jako v Manchesteru se jeho obětí měli stát Židé. Dva muži arabského původu plánovali největší teroristický útok na Židy. V zemi, která má absurdní zbraňovou legislativu a chce zakázat pomalu i šroubováky, se těmto dvěma mužům, inspirovaným propalestinským hnutím, podařilo shromáždit neuvěřitelný arzenál: útočné pušky, ruční granáty, ruční palné zbraně a více než tisícovku nábojů. Po tříměsíčním procesu byli oba odsouzeni, nicméně varování zůstává.
Je přitom čím dál zjevnější, že aktivity tzv. islámského státu a dalších radikálních islamistických skupin jsou financovány bohatými arabskými státy. Odborníci na Blízký východ opakovaně kriticky poukazují na to, že Západ (zejména pak Spojené státy) tolerují, ba přímo podporují své zkorumpované „spojence“ v oblasti Zálivu a ti — aby si udrželi moc — exportují džihád do světa. Zbavují se nepohodlných radikálů, dodávají jim prostředky a poskytují volné pole působnosti v Africe nebo v západních zemích.
Mechanismus je přitom stejný jako v případě Ruska. Export terorismu a vedení hybridní války není výrazem síly, ale slabosti. Západ by ji měl umět využít, bohužel se to zatím neděje. V této souvislosti stojí za to zmínit roli Spojených států — připomeňme, že Spojené státy byly jediným státem v dějinách NATO, který aktivoval článek 5. A spojenci přišli Američanům na pomoc v jejich vojenských dobrodružstvích v Afghánistánu a Iráku.
Přitom bin Ládin, strůjce teroristických útoků na New York, o nastolení globálního islámského státu neusiloval, jak dokládá Pankhurst ve výše zmíněné knize. Naopak, zdůrazňuje britský historik, mu daleko více šlo o svržení autoritářských režimů na Blízkém východě. Stejně tak Irák, ale ani Írán, jenž se stal terčem amerických útoků nedávno, nepodporují vývoz globálního islámského terorismu tak, jak to činí bohaté státy v Zálivu.
Ze zveřejněné Národní bezpečnostní strategie Trumpovy administrativy je zjevné, že zbytek Západu (mimochodem, bohaté arabské státy si dávají velký pozor, aby svůj džihád neexportovaly do USA) si bude muset poradit bez někdejšího mocného spojence. Donald Trump nepovažuje Rusko ani islámský extremismus za hrozbu — rozhodně za ne tak velkou, jakou je evropská liberální demokracie. Pro zbytek Západu — a sem nepočítejme jen Evropu, ale i další západní země, třeba právě zmíněnou Austrálii nebo Nový Zéland — vyvstává složitá otázka: jak se bránit hybridním útokům ze strany nepřátel a zároveň zachovat to, co dělá Západ Západem, totiž sekulární stát a lidská práva. Minimálně jedno jde udělat už teď: nepodporovat pořádání prestižních sportovních akcí v zemích, které se jen tváří jako spojenci. A výrazně omezovat příliv kapitálu z těchto zemí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
