Celonárodní dovolená se chýlí ke konci. K čemu ale byly nekonečné svátky vlastně dobré?

KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Vánoční svátky a čas novoročních oslav se trefily do mimořádně výhodné termínové konstelace, která ve výsledku znamená, že víc jak dva týdny nikdo nic nedělá. Pro národ plný vystresovaných existencí to byla a je vzácná příležitost se trochu zamyslet a uspořádat si vidění světa a sebe v něm. Využili jsme ji však, nebo si jen protáhli čas bezuzdné zahálky, žraní a návštěv příbuzných, které jsme stejně nechtěli vidět?

Ruku na srdce, jen opravdu hodně málo Čechů udělalo a udělá v práci mezi 21. prosincem a 5. lednem něco víc, než že zkoukne rádoby vtipná a srdečná gratulační „péefka“ a zarezervuje zimní dovolenou. 

Kromě lidí pracujících v oborech, které zabezpečují nezbytný denní chod života nebo rozhodují o životě a smrti, ti ostatní nepracují a ani pracovat nemohou, protože nemají s kým. I na dveřích zhusta navštěvovaných provozoven často najdete jen strohou informaci ve smyslu „Budeme se na vás těšit zase v novém roce.“ Prostě reálný stav nikým nevyhlášené, ale skoro všemi svorně sdílené celonárodní dovolené. 

V součtu s letními prázdninami, kdy se toho taky moc neudělá, a zhruba dalším měsícem nicnedělání o jiných svátcích a prázdninách je to obstojný luxus. Soudě podle této bezprecedentní velkorysosti nakládání s časem by si jeden řekl, že naše ekonomika musí patřit mezi nejvyspělejší na světě a prostě si to může dovolit. Není tomu tak, ale to je námět na jiný článek. Co si však počít s takovým množstvím volného času?

Kulturní válka o jednotnou nabíječku: Nejhorší na tom je vzkaz, který Evropa novou směrnicí vysílá

Dary na povel

Vezměme to pěkně chronologicky. Velkolepé entrée celonárodní dovolené samozřejmě představují Vánoce. Závody v povinném nakupování dárků kulminují těsně před Štědrým večerem vyzvedáváním posledních balíků z přetékajících boxů zásilkových služeb, které dnes už przní skoro každou českou náves. 

Vánoce si idealizujeme a tváříme se, že jsou časem, kdy naše všední problémy neexistují, prostě nejšťastnější čas v roce. Blbost uvrhávající většinu lidí, kteří zrovna nežijí na obláčku vystavovaném na „instáči“, do ještě větší deprese než normálně. 

Žádné statistiky neexistují, ale spíše než usmívajícími se ideálními rodinami z televizních reklam je česká kotlina vyplněna individui řešícími kumulující se konflikty s příbuznými, nemoci blízkých v terminálním stádiu a nedostatek peněz na účtu.

Lidé v rodinách sami na sebe vyvíjí tlak tím, co všechno je potřeba o svátcích stihnout, koho je nezbytné navštívit a kdo bude nejvíc uražen, když se k němu přijede s dary až po tom druhém. Po absolvování těchto nechutných oficialit plných nuceného udržování dekora, veselí a zdání soudržnosti se člověk obvykle zcela zdecimován odvalí do soukromí, kde se mu z toho všeho udělá ještě víc špatně.

V kůži kurýra s dodávkou v předvánočním blázinci: Denně rozvezu dárky i na 230 adres

Skutečný význam mají Vánoce a potažmo celé svátky na konci roku pouze pro dvě skupiny lidí: praktikující křesťany a děti včetně těch, kteří už v Ježíška nevěří, ale tváření se, že existuje, považují za snesitelnou oběť vyváženou hromadou darů, o které si „Ježíškovi“ napsali.

Mimochodem, pocit povinnosti někoho na povel obdarovat v posledních letech vytváří bizarní situaci, kdy si lidé posílají linky na zboží, které by se jim opravdu hodilo. Odporné.

Vražda vlastního těla

Volno obklopující Vánoce a Nový rok je ve většině domácností všechno jiné než pohoda. Hospodyňky jsou drceny očekáváními, že dokonale vycídí celý dům, připraví 37 druhů cukroví a seženou a reprezentativně zabalí dárky pro děti a všechny příbuzné. Muži, že rodinné hnízdo obalí největším počtem žároviček v ulici a na Silvestra zajistí detonaci největšího a nejbombastičtějšího množství rachejtlí. A hlavně musí být všichni na povel veselí, zábavní, šťastní.

Díky návštěvám příbuzných a známých je samozřejmě spousta času na vědomé i podvědomé srovnávání se, které snadno ústí v rozvoj komplexů méněcennosti a jeho rodné sestry závisti. K tomu samozřejmě notně přispívají sociální sítě, kam lidé vyvěšují dokonalé fotky z Vánoc, chlubí se tím, co dostali nebo kam jedou oslavit Nový rok. Za dotaz „co děláte na Silvestra?“ by se každopádně mělo popravovat.

Hlavní postava dělníka (Jan Kačer) z filmu Evalda Schorma s názvem Každý den odvahu říká: „To by snad nebyla neděle, abychom se nepřežrali.“ Totéž lze aplikovat na svátky na konci roku, z nichž se stal skutečný festival obžerství. Sotva dozní žlučníkové záchvaty z tun bramborového salátu naředěného metráky cukroví a podlitého litry Becherovky na uklidněnou, už je zde Silvestr s nechutnými hromadami vek, chipsů a majonézy. 

To poslední, na co máte čas i náladu, je cvičení nebo vyvážená zdravá strava. Následovat musí měsíc gastroenterální rekonvalescence, nebo nejlépe si u praktického lékaře rovnou zažádat o šest neděl placené ulejvárny v některých dotovaných státních lázních.

Zapomeňte na Popelku nebo Lásku nebeskou. Klenotem televizních Vánoc je Štědrý večer paní Hůlové

Co s tím?

Věřte nebo ne, znám opravdu lidi, kteří si tento čas, který je pro ostatní pokrytce totálním šílenstvím, dokáží upřímně užít. Typicky jde o páry, které se seznámily ještě na škole, záhy založily rodinu a mráček na jejich nebe nikdy nepřifoukla ani taková lapálie jako sex jednoho z nich s kolegou na záchodě během vánočního večírku. 

Stejně mám ale pocit, že nezbytný nadhled a schopnost dělat si v inkriminovaném volnu legraci, aniž by vás bolela hlava a břicho, je nutné podporovat nemalým množstvím alkoholu a drog, případně mimořádně optimistickou genetickou výbavou.

Ti pragmatičtí, kteří si to mohou dovolit, to čím dál častěji řeší tak, že na celé svátky „vezmou roha“ kamsi do teplých krajin a starosti nechají jednoduše doma. Není to výrazem radosti a přirozenosti, ale spíš zoufalosti nad tím, že nevíte, co si s „nejkrásnějšími svátky v roce“ počít. 

Nemusím snad dodávat, že v očích příbuzných, kteří zůstali doma, bude 14denní zájezd na Srí Lanku dalším zdrojem jedovaté závisti a důvodem kopání příkopů. Třeba můj dvaasedmdesátiletý otec nelásku ke svátkům zase řeší tak, že si na Štědrý den a na Silvestra programově bere noční službu.

Vánoční idyla za komunismu: Hlasitě se dožadoval více mandarinek, hrozily mu dva roky za výtržnictví

Každý článek či komentář by správně měl směřovat k jakési katarzní pointě, pokud možno ještě přiměřeně vtipné nebo aspoň ironické. I já jsem doufal, že se mi v průběhu tvorby těchto řádek nějaké řešení vyjeví a nebudu na laskavého čtenáře jen vylévat vroucí žluč.

Leč přiznávám, minimálně posledních pětadvacet let jsem ve výzkumu otázky „užívání si vánočního a novoročního volna“ nepokročil ani o píď – a to se i občas snažím. Povinné úsměvy mi prostě nejdou. Na jednu stranu bych hrozně chtěl někam pryč, na druhou stranu mi takové řešení přijde moc banální a ve své podstatě nesmyslné. Tak jdu do přírody, sám se vleču ojíněnou krajinou se soudruhem psem, ideálně když člověka ještě nepřidušuje inverzní krunýř.

A tak se prostě těším do práce a na dobu, kdy zase věci dostanou přirozený pohyb a křeč pomine, nebo se transformuje v něco víc logického. Mějte se hezky a zachovejte INFO.CZ přízeň i roce 2025!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Pět mediálních trendů pro 2025: Turingův test, povolení „zabíjet“ a peníze až na prvním místě

Jak se stát závislým na Kleti: V čem spočívá kouzlo jihočeské hory, nejvyšší v Blanském lese?

První překvapení nového roku: Babišova marketingová mašina zakopla, Fiala zabodoval „trumpovským“ videem

sinfin.digital