KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Vánoční svátky a čas novoročních oslav se trefily do mimořádně výhodné termínové konstelace, která ve výsledku znamená, že víc jak dva týdny nikdo nic nedělá. Pro národ plný vystresovaných existencí to byla a je vzácná příležitost se trochu zamyslet a uspořádat si vidění světa a sebe v něm. Využili jsme ji však, nebo si jen protáhli čas bezuzdné zahálky, žraní a návštěv příbuzných, které jsme stejně nechtěli vidět?
Ruku na srdce, jen opravdu hodně málo Čechů udělalo a udělá v práci mezi 21. prosincem a 5. lednem něco víc, než že zkoukne rádoby vtipná a srdečná gratulační „péefka“ a zarezervuje zimní dovolenou.
Kromě lidí pracujících v oborech, které zabezpečují nezbytný denní chod života nebo rozhodují o životě a smrti, ti ostatní nepracují a ani pracovat nemohou, protože nemají s kým. I na dveřích zhusta navštěvovaných provozoven často najdete jen strohou informaci ve smyslu „Budeme se na vás těšit zase v novém roce.“ Prostě reálný stav nikým nevyhlášené, ale skoro všemi svorně sdílené celonárodní dovolené.
V součtu s letními prázdninami, kdy se toho taky moc neudělá, a zhruba dalším měsícem nicnedělání o jiných svátcích a prázdninách je to obstojný luxus. Soudě podle této bezprecedentní velkorysosti nakládání s časem by si jeden řekl, že naše ekonomika musí patřit mezi nejvyspělejší na světě a prostě si to může dovolit. Není tomu tak, ale to je námět na jiný článek. Co si však počít s takovým množstvím volného času?
Dary na povel
Vezměme to pěkně chronologicky. Velkolepé entrée celonárodní dovolené samozřejmě představují Vánoce. Závody v povinném nakupování dárků kulminují těsně před Štědrým večerem vyzvedáváním posledních balíků z přetékajících boxů zásilkových služeb, které dnes už przní skoro každou českou náves.
Vánoce si idealizujeme a tváříme se, že jsou časem, kdy naše všední problémy neexistují, prostě nejšťastnější čas v roce. Blbost uvrhávající většinu lidí, kteří zrovna nežijí na obláčku vystavovaném na „instáči“, do ještě větší deprese než normálně.
Žádné statistiky neexistují, ale spíše než usmívajícími se ideálními rodinami z televizních reklam je česká kotlina vyplněna individui řešícími kumulující se konflikty s příbuznými, nemoci blízkých v terminálním stádiu a nedostatek peněz na účtu.
Lidé v rodinách sami na sebe vyvíjí tlak tím, co všechno je potřeba o svátcích stihnout, koho je nezbytné navštívit a kdo bude nejvíc uražen, když se k němu přijede s dary až po tom druhém. Po absolvování těchto nechutných oficialit plných nuceného udržování dekora, veselí a zdání soudržnosti se člověk obvykle zcela zdecimován odvalí do soukromí, kde se mu z toho všeho udělá ještě víc špatně.
Skutečný význam mají Vánoce a potažmo celé svátky na konci roku pouze pro dvě skupiny lidí: praktikující křesťany a děti včetně těch, kteří už v Ježíška nevěří, ale tváření se, že existuje, považují za snesitelnou oběť vyváženou hromadou darů, o které si „Ježíškovi“ napsali.
Mimochodem, pocit povinnosti někoho na povel obdarovat v posledních letech vytváří bizarní situaci, kdy si lidé posílají linky na zboží, které by se jim opravdu hodilo. Odporné.
Vražda vlastního těla
Volno obklopující Vánoce a Nový rok je ve většině domácností všechno jiné než pohoda. Hospodyňky jsou drceny očekáváními, že dokonale vycídí celý dům, připraví 37 druhů cukroví a seženou a reprezentativně zabalí dárky pro děti a všechny příbuzné. Muži, že rodinné hnízdo obalí největším počtem žároviček v ulici a na Silvestra zajistí detonaci největšího a nejbombastičtějšího množství rachejtlí. A hlavně musí být všichni na povel veselí, zábavní, šťastní.
Díky návštěvám příbuzných a známých je samozřejmě spousta času na vědomé i podvědomé srovnávání se, které snadno ústí v rozvoj komplexů méněcennosti a jeho rodné sestry závisti. K tomu samozřejmě notně přispívají sociální sítě, kam lidé vyvěšují dokonalé fotky z Vánoc, chlubí se tím, co dostali nebo kam jedou oslavit Nový rok. Za dotaz „co děláte na Silvestra?“ by se každopádně mělo popravovat.
Hlavní postava dělníka (Jan Kačer) z filmu Evalda Schorma s názvem Každý den odvahu říká: „To by snad nebyla neděle, abychom se nepřežrali.“ Totéž lze aplikovat na svátky na konci roku, z nichž se stal skutečný festival obžerství. Sotva dozní žlučníkové záchvaty z tun bramborového salátu naředěného metráky cukroví a podlitého litry Becherovky na uklidněnou, už je zde Silvestr s nechutnými hromadami vek, chipsů a majonézy.
To poslední, na co máte čas i náladu, je cvičení nebo vyvážená zdravá strava. Následovat musí měsíc gastroenterální rekonvalescence, nebo nejlépe si u praktického lékaře rovnou zažádat o šest neděl placené ulejvárny v některých dotovaných státních lázních.
Co s tím?
Věřte nebo ne, znám opravdu lidi, kteří si tento čas, který je pro ostatní pokrytce totálním šílenstvím, dokáží upřímně užít. Typicky jde o páry, které se seznámily ještě na škole, záhy založily rodinu a mráček na jejich nebe nikdy nepřifoukla ani taková lapálie jako sex jednoho z nich s kolegou na záchodě během vánočního večírku.
Stejně mám ale pocit, že nezbytný nadhled a schopnost dělat si v inkriminovaném volnu legraci, aniž by vás bolela hlava a břicho, je nutné podporovat nemalým množstvím alkoholu a drog, případně mimořádně optimistickou genetickou výbavou.
Ti pragmatičtí, kteří si to mohou dovolit, to čím dál častěji řeší tak, že na celé svátky „vezmou roha“ kamsi do teplých krajin a starosti nechají jednoduše doma. Není to výrazem radosti a přirozenosti, ale spíš zoufalosti nad tím, že nevíte, co si s „nejkrásnějšími svátky v roce“ počít.
Nemusím snad dodávat, že v očích příbuzných, kteří zůstali doma, bude 14denní zájezd na Srí Lanku dalším zdrojem jedovaté závisti a důvodem kopání příkopů. Třeba můj dvaasedmdesátiletý otec nelásku ke svátkům zase řeší tak, že si na Štědrý den a na Silvestra programově bere noční službu.
Vánoční idyla za komunismu: Hlasitě se dožadoval více mandarinek, hrozily mu dva roky za výtržnictví
Každý článek či komentář by správně měl směřovat k jakési katarzní pointě, pokud možno ještě přiměřeně vtipné nebo aspoň ironické. I já jsem doufal, že se mi v průběhu tvorby těchto řádek nějaké řešení vyjeví a nebudu na laskavého čtenáře jen vylévat vroucí žluč.
Leč přiznávám, minimálně posledních pětadvacet let jsem ve výzkumu otázky „užívání si vánočního a novoročního volna“ nepokročil ani o píď – a to se i občas snažím. Povinné úsměvy mi prostě nejdou. Na jednu stranu bych hrozně chtěl někam pryč, na druhou stranu mi takové řešení přijde moc banální a ve své podstatě nesmyslné. Tak jdu do přírody, sám se vleču ojíněnou krajinou se soudruhem psem, ideálně když člověka ještě nepřidušuje inverzní krunýř.
A tak se prostě těším do práce a na dobu, kdy zase věci dostanou přirozený pohyb a křeč pomine, nebo se transformuje v něco víc logického. Mějte se hezky a zachovejte INFO.CZ přízeň i roce 2025!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.