REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Předvánoční nákupní běsnění se v posledních letech z obchodních domů částečně odstěhovalo do on-line prostředí. Jenže nakonec ten váš dárek musí nějaký „pomocník Ježíška“ stejně vzít do ruky, naložit, odvézt a předat objednateli, který si na Ježíška bude hrát o Štědrém večeru. Ač se to může někdy zdát neuvěřitelné, kurýřina opravdu není prací pro cvičené opice. Chce to nervy a fištróna.
„Dneska je to bída, rozvážím jen 136 adres. To budeme do dvou hotovi,“ hodnotí na uvítanou dnešní úkoly kurýr-řidič dodávky Tomáš Rut, který jezdí pro zásilkovou službu DPD ve středočeských Říčanech a okolí. V pět ráno se hlásil na depu v nedalekých Modleticích a do dvou bude mít hotovo. Potom domů za rodinou a „čistá hlava.“ Jenže mezitím?
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
„Deset kurýrů ti řekne deset způsobů, jak si zásilky připravují,“ vypraví Tomáš. „Dřív jsme si museli všechny balíky připravovat sami, ale teď nám je předpřichystají do ohrádky a my už si to jenom roztřídíme a naplánujeme a naložíme. Já tedy nejdřív nakládám a pak řadím a skenuji,“ popisuje kurýr s osmiletou zkušeností za volantem dodávky svoji ranní rutinu, která dřív zabrala i čtyři hodiny, dnes ale stačí i jedna.
Depo je gigantická hala, kde během noci okolo 130 pracovníků najatých přes agentury odbaví přes 12 000 balíků denně, někdy ale i o tisíce více. Uvnitř vypadá jako továrna na auta kombinovaná s výdejem zavazadel na letišti. Z centrálního dopravníku vybíhají četné odbočky, skluzavky na balíky, desítky kójí a regálů, kde se zboží třídí, naskladňuje, vyskladňuje a všelijak dál manipuluje. Všechny nápisy a upozornění jsou zásadně dvojjazyčné – v češtině a azbuce, protože velkou část pracovníků tvoří Ukrajinci a další občané bývalých sovětských zemí.
„Vypadá to jako práce pro kopáče, ale zezačátku mi to, co teď zvládám za chvilku, trvalo hodiny. To samé s rozvážkou, hrozný stres. Když přijedete bez objektivního důvodu, jako je nehoda, k zákazníkovi pozdě, platíte penále.“
Je jasné, že kouzlo spočívá v dokonalém „bojovém plánu“ připraveném před jízdou. „Mohu si nechat trasu podle adres naplánovat od našeho elektronického systému, ale dělám si to radši sám.“ Tomáš má dlouhodobě přidělený jeden rajón a pět dní v týdnu rozváží jenom tady. Trasy je dobré plánovat vždy v kruzích, aby se v případě, že by adresát nebyl zastižen doma, mohl na totéž místo za chvíli zase vrátit.
Překážkový běh
Řidiče bílých dodávek má spousta řidičů zafixováno jako nebezpečné piráty silnic v duchu známého Clarksonova rčení: „Můžeš mít seberychlejší auto, ale nakonec tě stejně předjede bílá dodávka.“ Jenže nejsou dodávky jako dodávky. Přesvědčuji se o tom záhy poté, co usedám vedle Tomáše na „horké“ sedadlo spolujezdce v bílém Renaultu Master.
Při pohybu po městě rychlost nikdy nepřekročí 50 km/h a není to jen proto, že jsou v Říčanech na každém kandelábru úsekové radary. „Jezdím maximálně na trojku,“ vysvětluje mi zkušený kurýr a záhy pochopím proč. Na hlavním říčanském náměstí totiž stavíme co padesát metrů, řidič vybíhá k zadní části vozu, vytahuje balík, které si předtím do nákladového prostoru narovnal podle pořadí, jak budou rozváženy, a upaluje s ním za zákazníkem, který už někdy čeká před domem, nebo je potřeba za ním dojít ke dveřím bytu nebo obchodu. Však to znáte...
Do toho neustále komunikuje s jednotlivými klienty přes handsfree, takže na povídání nezbývá moc času. Člověk musí být zjevně fyzicky i psychicky ve formě, aby se nezhroutil a zvládl být příjemný i na nepříjemné lidi.
Když se při řídkých přejezdech mezi částmi rajónu přeci jen chvilka najde, Tomáš chrlí další zajímavé informace: „Když někdo z rodinného domu zrovna není doma, domlouváme se po telefonu, že zásilku třeba hodíme přes plot nebo necháme u dveří. Ale byly s tím problémy, takže teď požadujeme, aby nám klient takovýto způsob doručení nejdřív esemeskou potvrdil,“ popisuje mistr v naskakování a vyskakování za volant známou praxi.
Zásilky samozřejmě pouze nerozváží, ale také vyzvedává nebo distribuuje do veřejných výdejních boxů. Pracovat musí umět i s penězi, protože některé balíky, které mohou být až 30 kg těžké, nejsou zaplacené online, ale dodávají se na dobírku – řidič přijímá běžně platební karty, ale stále také i hotovost.
S častým vybíháním z nastartovaného auta zaparkovaného „na blikačkách“ před domem je spojené velké úskalí v podobě krádeží.
„Neslyšel jsem, že by někomu ukradli celé auto a v kabině nic cenného nenechávám, ale balíky z nákladového prostoru se ztrácí běžně. Zloděj si mě vyčíhne, bafne první věc a mizí, zatímco já vyřizuji zásilku se zákazníkem. Samozřejmě to pak musím zaplatit, což fakt nechcete. Ideálně je proto potřeba auto zamykat, i když vyskakujete jen na pár vteřin. Jezdím také často různými trasami, aby si mě nikdo nemohl vytipovat,“ líčí Tomáš.
Rozvážka není žádná seznamka!
Když objíždíte vyšší desítky adres denně, dá rozum, že se spoustou zákazníků časem navážete osobnější vztah, takže si lze při práci různě vzájemně vyhovět. „Nikdy by to ale nemělo přerůst profesionální meze. Znal jsem kluky, kteří tuhle práci využívali jako seznamku, zneužívali osobní údaje atd. Většinou na to dříve nebo později dojeli,“ upozorňuje Tomáš a se šibalským úsměvem současně dodává, že zejména po ránu jsou předávky balíčků rozespalým dámám v župáncích někdy velmi milé.
Stanou se ale i kuriózní situace: „Jednou jsem se třeba s pánem domlouval na předání balíku. Nebyl ale zrovna doma, tak řekl, že to mohu předat manželce. Zepředu jsem se dovnitř nedozvonil, tak jsem šel z druhé strany, kde mají velké francouzské okno a tam si paní užívala s jiným pánem na kanapi. Jen na mě mrkla, že ok a rychle jsem zase odešel. Samozřejmě jsem zůstal diskrétní.“ Prý se také stává, že lidé začnou teprve při předání balíku licitovat o ceně. „To se mi takhle stalo, že si to jeden pán odmítl převzít, i když dopředu věděl, kolik to bude stát, chtěl ale prostě slevu.“
Pán svého času
„Nejvíc si na téhle práci cením, že jsem pánem svého času. Záleží jen na mně, jak dobře si to zvládnu zorganizovat. Ve dvě, ve tři mívám hotovo a můžu se věnovat sobě a rodině. Čistá hlava,“ vypravuje Tomáš s tím, že když je hodně práce, dokáže domů přinést i 50 až 60 000 Kč za měsíc.
„Kluci rozvážející jídlo si vydělají i víc, ale je to strašná práce 24 hodin denně 7 dnů v týdnu, zejména o víkendech. Ty já vůbec nedělám. Nešel bych ani k poště. Mají tam sice pevnou pracovní dobu od 8 do 17 h, ale systém práce je dost pekelný a lidi na ně věčně řvou.“
Kurýři, jako je Tomáš, si tradičně nejvíc „zajezdí“ právě okolo Vánoc, prý i po nich se ale kvůli slevám a různým reklamacím moc nezastaví. Jeho kmenová firma DPD letos v týdnu před Štědrým dnem několikrát přepravila v celé ČR i 700 000 zásilek denně.
S díky za zajímavě strávené dopoledne vystupuji. Tomáš má padla a já budu celý zbytek dne něco psát, nebo aspoň o práci přemýšlet. A také si ještě potřebuji doobjednat nějaké dárky :)
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
