KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Osud tzv. Pragerových kostek zůstává po čtvrteční neúspěšné snaze některých pražských zastupitelů znovuzařadit jejich rekonstrukci do rozpočtu města nejistý. Stavební pozemky v širším centru Prahy mají pro developery cenu zlata a pokud by se město rozhodlo místo rekonstrukce sídlo IPRu prodat, je dost jisté, že půjde k zemi. Proč se ale stále bourají zajímavé hodnotné stavby a symboly bolševické nabubřelosti zůstávají stát?
Na první pohled hotová věc, jakou byla do minulého pondělka detailně naplánovaná a vysoutěžená rekonstrukce sídla pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR), se kouzelným mávnutím radničních proutků rychle začíná měnit v další kauzu na téma co s architekturou 2. poloviny 20. století.
Osvědčený scénář
Věc má samozřejmě x-rovin, ale základní mechanismus funguje vždy víceméně podobně. Město, stát či jeho organizace jsou vlastníky chátrající velkokapacitní budovy vystavěné v 60. až 80. letech minulého století, jejíž původní účel už pominul nebo je nevyhovující a žádá si velkých neodkladných investic, které jsou nutné pro její další smysluplné provozování.
Úřední cifršpioni s kalkulačkami sedící na veřejných financích, ač třeba charakterní a neovlivnitelní lidé, šmahem vyhodnotí další investice do objektu jako nesmyslné a navrhnou se jej zbavit.
Hodnotící kritérium takového postupu je jediné a sice finanční, další možné hodnoty se u staveb z časů socialismu neberou v potaz a už vůbec ne v ochranu.
Myšlenka památkové péče má smysl, ale praxe tu myšlenku degeneruje. Fetišizujeme dějiny, říká Wertig
Úřední, podnikové či vědecké budovy vznikaly takřka bez výjimky na reprezentativních adresách v centru metropole nebo jeho širším okolí, dnes místech s obrovským komerčním potenciálem v rezidenční nebo kancelářské výstavbě.
Mocní developeři, kteří jsou často také vášnivými našeptávači takových myšlenek úředníkům, vzápětí zastaralé budovy tím či oním způsobem odkoupí, vypořádají se s „křiklouny“, kteří by, nedej bože, třeba chtěli udělat z jasného kandidáta demolice kulturní památku nebo se jen „příliš ptají.“ Pár let ještě nechají budovu dosloužit a jakmile získají potřebná povolení, představí velkolepou vizi nové zástavby na místě „neekonomické stavby nevyhovující dnešním potřebám, která je beztak v havarijním stavu.“
Přesně takhle to bylo s Transgasem, obchodním domem Nisa v Liberci, telefonní ústřednou v Dejvicích i tím fakt brutálním „Mordorem“ na Žižkově.
Zásadní problém z mé zkušenosti spočívá v tom, že lidé, kteří o transakcích vedoucích k demolicím rozhodují, vyrostli a vystudovali za minulého režimu a ke stavbám, o kterých je řeč, chovají krajně negativní sentiment, ba přímo nenávist. Nesmyslný narativ spojování brutalismu, modernismu a někdy dokonce i funkcionalismu v architektuře se socialismem samozřejmě patří k věci.
Nepopiratelné kulturní hodnoty se žlučovitým úsměvem zprostředkovaně likvidují i jiné nízké lidské pudy neslučitelné s veřejnou službou jako prostá osobní nenávist k některým institucím, lidem a dokazování vlastní moci na úkor veřejného zájmu.
Sebevědomý úřední šiml se coby vládce městského měšce také rád stylizuje do koryfeje oborů, o jakých nic neví, jako je architektura a památková péče. Sebeobyčejnější činžák z 19. století je třeba chránit, objektivně kvalitní architekturu z posledních 70 let při sebemenší příležitosti bez mrknutí oka obětovat.
Na ideové nesnášenlivce se pak obvykle nabalí skupina „pochybujících“ úředníků drcených různými tlaky a další hřebíček do brutalistní rakvičky může zavrzávat do pohledového betonu.
Osud Pragerových kostek zatím vůbec není rozhodnutý, možná se rekonstrukce opravdu jen trochu odsune, i když pak bude všechno dražší. Snad. Předešlé zkušenosti ale bohužel nevolají k přílišnému optimismu.
Hlavnímu městu, ale i orgánům památkové ochrany naprosto chybí jednotný pohled na architekturu budovanou typicky za normalizace. Když někomu tolik vadí politické konotace, proč nechce bourat Hotel International v Dejvicích? Protože je na pohled hezčí, zdobnější?
Proč radši než půvabné sídlo IPRu na Emauzích, do kterého si zvykly chodit za kulturou, odpočinkem i poznáním tisíce Pražanů mladší a střední generace, nevydat developerům státem (55 %) a městem (45 %) spoluvlastněné Kongresové centrum, někdejší Palác kultury na předmostí Nuselského mostu? Gigantický beztvarý mastodont vybudovaný pro stranické sjezdy bolševické svoloče zabírá místo, na které by se vešla malá obytná čtvrť nebo třeba univerzitní kampus. Tohle je fakt hnusný barák hmotou i duchem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
