Strašit, brečet a nadávat. Kdy už z české politiky zmizí lokajská ublíženost?

SPD a Stačilo! mají v předvolebním programu referendum o možném vystoupení Česka z EU, někteří politici – jako například Markéta Šichtařová (Svobodní na kandidátce SPD) – rovnou prohlašují, že by hlasovali pro náš odchod z Unie. Celá plejáda politiků, a nemusí to být jen z extremistických stran, si z kritiky „zlotřilého“ Bruselu udělala prostředek k vlastnímu zviditelnění.

Brusel nám nutí Green Deal, Brusel nás dusí přebujelou byrokracií, Brusel omezuje naše suverenitu. Kvůli Bruselu máme drahé energie i potraviny. A ti, kteří snad přesto fandí EU, jsou bruselští přisluhovači.

Akorát se zapomíná na to, že Brusel, to jsme i my. Coby již přes dvacet let plnoprávní členové EU máme stejnou možnost ovlivňovat to, kam Unie směřuje. Stejně jako ji mají Nizozemci, Francouzi, Němci, Švédi nebo Finové... a dalších 21 zemí evropské „sedmadvacítky“. Přitom náš význam, navzdory různým politickým proklamacím, není (nebo by neměl být) vůbec malý.

Mezi 27 státy unie jsme v počtu obyvatel na devátém místě – máme takřka dvakrát víc obyvatel než například Finsko či Dánsko (a dvacetkrát víc než Malta). Nejsme, alespoň v porovnání s dalšími členy EU, žádný malý stát.

Tak proč je u nás na rozdíl od některých jiných, mnohem menších zemí, před volbami tak slyšet pláč nad tím, jak nám, ubohým lokajům, ti bruselští páni ubližují? Ale kdo nám vlastně ubližuje? Dokáží to všichni ti bojovníci proti Bruselu nějak konkrétně definovat?

Úplně typickým příkladem tohoto druhu lokajského pláče bylo svého času tažení proti dvojí kvalitě potravin, do jehož čela se postavila (ex)komunistka Kateřina Konečná. 

Pravda je, že k nám některé nadnárodní firmy dovážely a možná i dovážejí nápoje a potraviny v jiném složení (jiné, nižší kvalitě), než jak je pod stejnou značkou prodávají doma. To je bez jakýchkoliv debat podraz, za který by snad v každé sebevědomé zemi měli být příslušní dovozci tvrdě potrestáni. Nikoliv nutně právně, ale prostě tím, že lidé přestanou jejich výrobky kupovat. A tohoto bojkotu naopak využijí domácí výrobci.

Jenže to podle Kateřiny Konečné i některých dalších politiků není ta správná cesta. My si to rovné zacházení musíme vybulet! A tak předsedkyně Stačilo! (jak se sama pochlubila) přesvědčila levicovou politickou frakci GUE/NGL v Evropském parlamentu, aby hlasovala proti dvojí kvalitě potravin.

Teď si jen na chvíli představme, že by to samé udělali třeba takoví Rumuni. Jeli by si stěžovat do Bruselu, že jim třeba česká Madeta prodává pod stejnou značkou jiné jogurty než u sebe doma, a oni přitom chtějí také ty „dobré české“. Co bychom si asi o takové rumunské stížnosti a vůbec Rumunech mysleli? Zřejmě nic lichotivého.

Jenže v Česku je neustálý pláč nad tím, jak nám ti ostatní ubližují, všudypřítomný. A politici toho zdatně využívají. Nejedná se přitom jen o přímé stížnosti na bruselský diktát, ale i lidem neustále vsugerovávanou představu, že naším hlavním úkolem v EU je takzvaně hájit české zájmy a urvat ze společného koláče co nejvíc.

Jako by Unie byla nějaký zastřelený jelen, na kterého se vrhne sedmadvacet vlků, bojujících mezi sebou o to, kdo se zakousne do kýty a na koho zbyde jen „pajšl“. A naši politici nám slibují tu kýtu, respektive že tu kýtu vybojují...

Jak řekl v předvolební debatě na ČT Karel Havlíček z hnutí ANO: Andrej Babiš by se měl stát premiérem z toho důvodu, že „dokáže hrát vysokou hru zejména proti Evropské unii“. Opravdu ale chceme, aby naše vláda bojovala nebo hrála proti EU? Fakt ano? To je jako kdyby útočník Sparty před sezónou prohlašoval, že bude hrát ve Spartě proti Spartě.

Možná by bylo lepší, kdyby spíše čeští politici přišli s představou, čím můžeme coby nepochybně vzdělaný a schopný národ Unii obohatit. A byli tedy těmi, kdo (také ve svůj prospěch) určují budoucnost EU. Jenže takových návrhů zaznívá v české předvolební debatě jako šafránu.

Nechceme bláznivý Green Deal? Tak navrhněme jasně a konkrétně jiný způsob, jak čelit klimatické změně. A pokud klimatická změna není takovou hrozbou, opět je prostor na to, abychom o tom dokázali přesvědčit ostatní. A nejenom pořád plakat, kterak malí, bezmocní, zneužívaní... Nejsme!

V Česku ale řadě politiků vyhovuje stav, v němž se prakticky jenom buď pláče, nebo straší. Nebo obojí! Když totiž někdo v reakci na „politický pláč“ argumentuje tím, že se i v rámci EU nemáme zdaleka tak špatně, abychom plakali, nastane druhá fáze. Strašení.

Ano, v Česku je dnes přes 600 00 lidí v exekuci. Zato ale Češi loni podnikli 7,5 milionu zahraniční cest a letos před létem oznámilo záměr strávit dovolenou v zahraničí 77 % Čechů.

Pokud vyjedete do rakouských Alp, snadno můžete dojít k závěru, že Alpy skoupili Češi. Stovky místních apartmánů, penzionů či hotelů patří Čechům, kteří kupují nemovitosti v Alpách tak, jak je kdysi kupovali Rakušané v Česku. Podobné je to ve Španělsku a v jiných, turisticky atraktivních destinacích v EU.

Jenže ani tenhle argument, že přes všechny potíže nejsme v Unii žádní utlačovaní chudí příbuzní, některým politikům a kritikům EU nestačí. Nastane totiž již zmíněné strašení ve smyslu: jen nás opíjejí rohlíkem. Všechno směřuje k tomu, aby nás „oni“ (to je to klíčové slovo konspirátorů pro tajemné bruselské síly) ovládli a zotročili. 

Čím to dnes vypadá lépe, tím to nakonec bude horší. Je s podivem, kolik lidí v Česku na tyhle politické proklamace typu „bulet a strašit“ v Česku ještě slyší.

Možná je to ale také tím, že my Češi si v té představě, jak nás všichni ostatní dusí a ubližují nám, libujeme už dlouho. Zřejmě je to takový národní zvyk. 

Pamatuji si, jak mi slavný rakouský novinář Gustav Chalupa, narozený v Českých Budějovicích, kdysi vyprávěl o zvláštním českém fenoménu ve vztahu k vlastním dějinám. Na jednu stranu se ve školách učíme o časech Rakousko-uherské monarchie jako o „době temna“, spojené s totálním útlakem českého národa, na druhé straně dnes turistům s pýchou a hrdostí ukazujeme stovky památek a výdobytků, vzniklých právě v této temné a Čechům nepřející době.

Stejně tak zůstává jaksi v pozadí (vlastně je to skoro státní tajemství), že největším soukromým donátorem obnovy pražského Národního divadla po požáru nebyl s částkou 20 000 zlatých nikdo jiný než císař František Josef I.. A výraznou sumou 5000 zlatých přispělo českému Národnímu divadlo město Vídeň. O tom už se ale ve školách moc neučí.

Ostatně i Jan Werich to kdysi (v dlouho nepublikovaných hovorech se svou dcerou Janou) pojmenoval naprosto trefně, když jí popisoval své zážitky z oněch „památných říjnových dnů“ roku 1918 – o všelidové demontáži rakouských orlíčků z budov a jejich shazování do Vltavy nebo o hrdé parádě transparentů s nápisem „300 let jsme trpěli“.

Každopádně dnes nemá Česko, devátá nejlidnatější země EU, žádný důvod k tomu, aby podobně jako kdysi před více než sto lety v „nenáviděné monarchii“ (díky které se dopracovalo k národnímu obrození a demokratickému systému) považovalo své členství v EU za jakousi novou dobu temna. 

To se nám jen někteří politici snaží ze zištných důvodů namluvit. Tedy opět jako tehdy, že jsme jen bezmocní lokajové, o které si páni v Bruselu otírají boty. Není to pravda. 

Místo toho neustálého naříkání nad svým tíživým osudem a vyhrožování odchodem bychom konečně měli také Unii něco podstatného a podnětného nabídnout. Ve svém vlastním zájmu. A taky pro své obecenstvo umět lépe zpropagovat, že už to vlastně dávno děláme. 

Ale jen pláč a lamentování, byť si to mnozí čeští politici nemyslí, nám určitě žádný respekt v „bruselské partě“ nezíská.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.