Charlie Kirk, veřejnoprávní fake news a anatomie malichernosti, která rozeštvává společnost

Málokdo si uvědomuje, že za tímto rozkolem je ztráta schopnosti vzájemné komunikace. Bláhově bychom od demokracie chtěli harmonii, která vzhledem k pluralitě názorů není možná. Avšak místo smysluplné a férové diskuze nebo klidně i hádky křičíme jeden na druhého. A to, co říkají ti na opačném břehu, neposloucháme vůbec nebo interpretujeme tím nejhorším možným způsobem. 

Své názorové soupeře přitom neporážíme racionálními argumenty, ale vlnami pohoršení. Jsem si vědoma toho, že v této charakteristice spatří mnozí reflexi současné levice, ale hříchu nekomunikace s bližním jiného názoru se dopouštíme téměř všichni.

Místo pojmu „etika“, který se z našeho diskurzu takřka vytratil, se oháníme „hodnotami“, ty skloňujeme ve všech pádech. Pochodujeme životem pod transparenty, na kterých se vyjímají hesla jako „tolerance“, „diverzita“, „respekt“, „svoboda“, ale jsme čím dál netolerantnější a neuctivější a svoboda nás zajímá, jen když se týká nás samotných, zastáncům jiných pohledů ji upíráme.

Ze všestranné jinakosti, která je naší oficiální mantrou, nás bolí hlava. Nesplňuje totiž naši představu líbivé variace jednoho stádního přesvědčení (groupthinku), jakéhosi názorového „tónu v tónu“. Drobné – opravdu velice drobné – odchylky jsme ochotni tolerovat, odlišné perspektivy nikoliv. K zatracení ostatních nám někdy stačí jeden jediný nesouhlasný postoj.

Jenže: Máme-li pocit, že se s někým shodneme úplně na všem, buď neposloucháme dost pozorně, nebo se neumíme ptát.

Na krizi demokracie přitom existuje lék. Je jím dialog. Role dialogu a komunikace při utváření demokratické společnosti tvoří stěžejní téma práce německého filosofa a sociologa Jürgena Habermase (1929). Ústředním pojmem Habermasovy filosofie je deliberativní politika: „Je základní podmínkou existence každé demokracie, která si zaslouží toto jméno.“ 

Deliberativní politika označuje politický proces, v němž občané jako rovnocenní partneři racionálně diskutují o veřejných záležitostech s cílem nalézt informovaná a konsenzuální řešení. V argumentaci, která je společným hledáním pravdy svobodných a sobě rovných, smí zvítězit pouze síla lepšího argumentu. Veřejná debata přitom není jen příjemným, pedagogicky více či méně cenným vedlejším efektem demokratického systému. Tvoří jeho skutečný základ, protože základem demokracie je sdílená víra ve smysl namáhavého, diskurzivního procesu rozhodování.

„Charlie Kirk mohl klidně být Habermasovým vnukem“, píše Mathias Brodkorb, sociální demokrat, na stránkách magazínu pro politickou kulturu Cicero. Přestože byl Kirk přísně konzervativní, hluboce věřící křesťan. Celý svůj dospělý život totiž strávil pořádáním veřejných akcí určených především pro mladé lidi, na nichž diskutoval se zástupci levice. 

Jeho motto „prove me wrong“ (dokaž mi, že se mýlím), spolu s přátelským a uctivým vedením debaty i s lidmi, kteří příležitost k diskuzi využili k osobním útokům, bylo praktickou aplikací Habermasovy teorie. Kirk přitom často zmiňoval víru jako zdroj svých přesvědčení – nikdy však nebyla argumentačním kladivem, vždy šlo o racionální zkoumání otázky.

Pro konzervativní studenty i mnoho politicky nevyhraněných mladých lidí představoval Kirk vzor klidného, čestného muže, usilujícího o naplnění křesťanské etiky. Pro chápavé a uctivé soupeře byl výzvou k tomu, aby svá přesvědčení podrobili kritickému zkoumání. 

Na Kirkova setkání však chodila i třetí skupina lidí. Ta, která veřejnou diskuzi o etických, osobních, politických nebo ekonomických otázkách považuje za zbytečnou. Je pro ni sice příznačné, že nemá vyjasněné ani základní pojmy, s nimiž se snaží „konstituovat“ své dogma, o to agresivnější však je při jeho prosazování.

Je prakticky nemožné absolvovat humanitní obor na německé univerzitě nebo humanitně zaměřené gymnázium a alespoň nezavadit o Habermasovu teorii komunikativního jednání. Lze tedy předpokládat, že lidé pracující v médiích se přinejmenším jednou ve svém životě setkali s vysvětlením, proč má dialog v demokratické společnosti ustavující úlohu.

O to smutnější je pak pohled na jejich komentáře založené na naprostém nepochopení toho, o co se Kirk snažil. Důležitější než jeho práce a poctivá interpretace jeho výroků v kontextu, v němž vznikly, je pro ně skutečnost, že představoval to, co dvě generace aktivistů bezalternativní politiky považují za ryzí zlo: konzervativní pravicové smýšlení. A aby toho nebylo málo, ještě pomohl Trumpovi k volebnímu vítězství!

„Že některé skupiny nyní oslavují jeho smrt, nelze ospravedlnit ničím – ani jeho mnohdy odpornými rasistickými, sexistickými a misantropickými výroky. Podle všeho však náboženský radikál a stoupenec konspiračních teorií právě tímto zasáhl citlivé místo,“ řekla ve čtvrtek večer ve zpravodajské relaci „ZDF heute-journal“ Dunja Hayali, nositelka celé řady novinářských a občanských vyznamenání.

Svoji charakteristiku Kirka nepotřebovala nijak zdůvodnit; a co je horší, nejspíš k ní dospěla na základě povrchní rešerše tendenčních sekundárních a terciárních zdrojů, tedy ne toho, co Kirk skutečně říkal a zastával.

Ještě než se divákova hladina adrenalinu vrátila do normálu, začal na stejné veřejnoprávní stanici diskuzní pořad Markuse Lanze. V něm šéf washingtonské redakce Elmar Theveßen s přesvědčivým výrazem kovaného odborníka na Spojené státy sdělil dvěma milionům diváků, kdo že to ten Kirk byl vlastně zač.

„Měl velice, velice ostré pravicové názory. Zmíním několik příkladů. Řekl například, že homosexuálové by měli být kamenováni. ... Řekl, že kvůli politice demokratů z uplynulých let berou černoši funkce bílým. Řekl, že člověk, který sedí v letadle pilotovaném černochem, musí mít strach.“

Na nevěřícnou otázku moderátora, zda to s kamenováním pochopil správně, odborník Theveßen bez mrknutí oka dodal: „Ano, odkazoval přitom samozřejmě na bibli a říkal, že v tomto případě je třeba křesťanství brát doslovně.“

Vážím si svých čtenářů, proto je nebudu ponižovat podceňováním jejich schopnosti dohledat si příslušné „výroky“ i s kontextem, z nějž byly vytrženy a poté přeformulovány a interpretovány tak, aby ti, kdo Kirkovu elokvenci a bystrý mozek nemohli vystát, konečně jednou zvítězili. Post mortem, ale přeci.

V atmosféře veřejnoprávního i dalšího mediálního lhaní o tom, kdo Kirk byl, není divu, že společností posedlou okázalým předváděním morálních hodnot otřásl v souvislosti s jeho smrtí další skandál. Hráč Borussie Dortmund a německý nacionál, záložník Felix Nmecha, si ve dvou instastories dovolil projevit účast s rodinou zavražděného. V první přál rodině milost a dodal, že „Ježíš je pravou cestou k míru a lásce.“ 

V druhé pak napsal: „Ježíš je cesta, pravda a život. Oslavovat vraždu otce dvou dětí a manžela, muže, který pokojně hájil své přesvědčení a hodnoty, je veskrze zlé a zároveň to dokazuje, jak moc potřebujeme Ježíše Krista. Kéž Bůh projeví milost a otevře vaše oči a srdce ve jménu Ježíše.“ Nmechu čeká kobereček ve vedení klubu i ve svazu a možná disciplinární řízení.

Nebuďme malichernými whataboutisty a zapomeňme na islámistické gesto jiného nacionála Antonia Rüdigera nebo na povinné duhové stužky, kterými fotbalisté dávají najevo odmítnutí diskriminace sexuálních menšin. Diskriminace je špatná, a jak by řekl Charlie Kirk, všichni jsme Božími bytostmi, stvořenými k Jeho obrazu.

Nelze se však vyhnout pocitu, že boj proti diskriminaci se týká jen některých skupin a jiným je odepřen. Že zatímco ostentativně předvádíme toleranci a otevřenost, naše hlavy a srdce už jsou dávno omotané ostnatým drátem tak, aby do nich neproniklo nic.

Přiznání se ke křesťanské víře a projevení lítosti a smutku nad veřejnou popravou mladého muže, který chtěl stavět mosty a s lidmi mluvit, je v zemi, kde jsou v neděli obchody zavřené, aby personál mohl ctít sedmý den, kde vás při příjezdu do každého městečka a vísky vítají cedule oznamující obvyklý čas bohoslužeb, kde je umělé přerušení těhotenství postaveno mimo zákon (ač za jasně stanovených podmínek beztrestné) a kde se desítky milionů lidí denně zdraví Pozdravpánbůh (Grüß Gott) a Pánbůh Tě ochraňuj (Pfiat di) opravdu odsouzeníhodným přečinem proti dobrým mravům.

Charlie Kirk se v době sociálních sítí, typické napadáním oponentů z bezpečných úkrytů internetových avatarů a alter eg a uzavíráním se do názorových a sociálních bublin, snažil potkávat své spoluobčany tváří v tvář, hledět jim do očí a mluvit s nimi. Je proto úplně jedno, zda jste s ním souhlasili hodně, trochu nebo vůbec. Je také jedno, zda měl pravdu nebo se mýlil. Omylní jsme totiž všichni. 

Podstatné a cenné bylo jeho přesvědčení o významu komunikace. Věřil, že „když lidé přestanou komunikovat, začnou se dít opravdu špatné věci. Když spolu přestanou komunikovat manželé, rozvedou se. Když přestanou komunikovat civilizace, vypukne občanská válka. Když přestanete mít lidský vztah s člověkem, s kterým nesouhlasíte, je pro vás mnohem snazší chtít se dopustit na něm násilí. To, k čemu se jako kultura musíme vrátit, je schopnost rozumně nesouhlasit – bez použití násilí“. 

Vidět v těch druhých lidské bytosti, i když s nimi nesouhlasíme, je totiž předpokladem našeho lidství. A odlidštěním jiného člověka zároveň dehumanizujeme sebe sama.

Je tomu přesně devět let, co jsem ovdověla. Můj milovaný muž nebyl obětí násilí, zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Než se tak stalo, měla jsem možnost vychutnat si každý moment s ním, říct mu vše podstatné a připravit se na chvíli, kdy tady už nebude. 

Erika Kirková a její maličké děti přišly o tátu náhle a za nesmírně tragických okolností. Dokážu si představit, jak se nyní cítí, a je mi těžko, když na to myslím: důvěrně znám temnou soutěsku, kterou si musí projít každý truchlící. Na ostatní vdovy a vdovce, zvláště na ty, které jako Erika zůstanou pro své děti sami, proto myslím s láskou a přeji jim zdar a sílu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.