Evropská unie jasně zvolila vůči rolníkům protestujícím napříč kontinentem cestu ústupků a kompromisů, aby zastavila frondu a uklidnila tuto sice marginální, ale zároveň životně důležitou profesní skupinu obyvatel. Ministři zemědělství, kteří se sešli v úterý v Bruselu, implicitně uznali, že dosavadní kurs společné zemědělské politiky (SZP) byl rigidní a zejména vůči soukromě hospodařícím malorolníkům nepřiměřeně náročný, a souhlasili s jeho změkčením.
Členské státy schválily návrhy Evropské komise, které přepokládají dosti zásadní zjednodušení některých pravidel, omezení administrativní zátěže zejména pro malé farmy a snížení nároků na ochranu životního prostředí, přičemž jednotlivé úlevy jsou provázány a liší se podle velikosti hospodářství, na něž se vztahují.
„Nejsou to kosmetické změny. Jde o skutečné zjednodušení pravidel společné zemědělské politiky,“ řekl na tiskové konferenci komisař Janusz Wojciechowski.
Významně se posiluje rozhodovací autonomie vlád členských zemí, které nově dostávají možnost upravovat pravidla Společné zemědělské politiky podle specifických národních podmínek. Ty například mohou domácím farmářům dočasně a cíleně odpustit některé povinnosti, jejichž splnění normálně podmiňuje nárok na vyplacení evropských dotací, a to v případě nečekaných klimatických okolností/událostí, které znemožňují jejich splnění.
Národní ministerstva zemědělství budou také moci nově rozhodovat o ochraně půdy podle místních podmínek a ročních období. Budou smět nahradit povinné střídání plodin na půdě zajištěním pouhé „rozmanitosti“ pěstovaných plodin, a to zejména v oblastech postižených suchem nebo naopak přemírou vláhy. V takovém případě postačí, pokud hospodářství do 30 hektarů budou pěstovat aspoň dvě plodiny a větší farmy aspoň tři plodiny.
Farmáři napříč Evropou už nebudou muset sázet stromy, vytvářet meze, remízky či mokřady jako podmínku pro získání evropských dotací. Jejich jedinou povinností bude stávající krajinotvorné ekologické prvky chránit a zachovávat. Ale pokud se pustí do jejich vytváření nebo budou nechávat část půdy ležet ladem, získají nárok na zvláštní prémii.
Právě podmínka vyčleňování čtyř procent půdy jako úhor je mezi farmáři obzvlášť neoblíbená. Rozčiluje je, že je EU nutí k něčemu, co snižuje jejich zisky. Podobně brojili také proti návrhu dále omezovat používání pesticidů, který Evropská komise už stáhla.
V případě úhoru si Wojciechowski myslí, že pokud to nebude povinné, a budou za to ještě prémie, spousta farmářů nakonec kus půdy přece jen nechá „odpočívat“.
Popsané úlevy, které objektivně neprospějí evropskému životnímu prostředí ani krajině, zbaví zemědělce především povinnosti své počiny složitě hlásit, a to nad normální (beztak značnou) administrativní zátěž spojenou s čerpáním základních evropských dotací. Ale EU jde ještě dál – malé farmy do 10 hektarů už nebudou muset ekologická hlediska dodržovat a hlásit vůbec.
Vzhledem k tomu, že tyto farmy představují sice jen 10 procent zemědělské plochy v EU, ale celých 65 procent všech hospodářství, bude to znamenat obrovskou úlevu nejen pro samotné sedláky, ale také pro ministerstva a celý složitý systém kontroly.
Ačkoli si EU počíná mimořádně rychle – návrh Komise byl schválen pouhé dva týdny po zveřejnění a výbor Evropského parlamentu se jím začne okamžitě zabývat, aby se dostal na dubnové plénum –, belgičtí farmáři si nenechali úterní schůzi v Bruselu ujít.
Zablokovali evropskou čtvrť hlavního belgického města pěti stovkami traktorů a oddali se jako minule rozhazování zeminy i hnoje a šarvátkám s pořádkovými silami, které proti nim použily už tradičně vodní děla, jakož i slzný plyn.
Revolta farmářů hraje do karet euroskeptikům
Zemědělská revolta trvá už tři, čtyři měsíce ve většině zemí Evropské unie. Má řadu prolínajících se motivů, jejichž síla se ale v jednotlivých státech liší.
Společným jmenovatelem je zdražování zemědělské výroby vyvolané inflací, zejména růstem cen energií, v některých zemích navíc i vládními zásahy, jako bylo zrušení slevy na naftu pro farmáře v Německu.
Všichni také trpí poklesem cen některých plodin na světovém trhu, zejména obilí, což je dáno jak dobrou loňskou úrodou, tak dumpingovými cenami praktikovanými záměrně Ruskem při vývozu do třetích zemí.
Proti těmto jevům zmůže Evropská unie jen málo. Ceny potravin na globálním trhu vždy kolísaly a kolísat budou, primárně v závislosti na počasí a úrodě.
Evropští rolníci mají tu výhodu, že dotace, zejména přímé platby, jim plynou do kapes bez ohledu na objem vypěstované produkce; nejde tedy o otázku „života a smrti“, ale o výši zisku, kterou jejich hospodaření vygeneruje.
Když klesá, logicky se zlobí, hledají a nacházejí další příčiny své nespokojenosti: Laciné dovozy ze „třetích zemí“, zejména v poslední době z Ukrajiny. Dohody o volném obchodu s dalšími zeměmi světa. Povinnosti plynoucí ze „zelené transformace“ EU, kterou většinově považují za nepřátelskou.
A konečně je tu i „trvalka“ v podobě byrokratické zátěže, která je rubem výhody v podobě stabilního příjmu z kasy EU.
Celkový obraz evropského zemědělství je přitom pozitivní – EU je naprosto soběstačná ve většině klíčových plodin a nadále generuje významné přebytky, které vyváží.
Wojciechowski oznámil, že za prvních jedenáct měsíců loňského roku vyvezly země „sedmadvacítky“ zemědělské výrobky v hodnotě 65 miliard eur; za celý rok 2022 to bylo 58 miliard, zatímco dovoz letos klesl o sedm procent. „Navzdory mnoha problémům je naše zemědělství konkurenceschopné,“ podotkl komisař.
Společné pro všechny země „zachvácené“ protesty je to, že se jich neúčastní všichni, ale jen část zemědělců, navíc ani jejich hlavní motivace nejsou vždy stejné; každá kategorie – od malých po obří podniky – má odlišné podmínky i starosti. Společným jmenovatelem se stala určitá politizace, citlivější s tím, jak se blíží volby do Evropského parlamentu.
Venkovské obyvatelstvo patřilo vždy k voličům spíše konzervativních pravicových stran; právě ty se nyní snaží rolníky co nejvíce „chápat“ a pomáhat jim. V řadě zemí se pak s protestujícími svezli i lidé, kteří jich politicky využívají k útokům proti EU a její zemědělské politice.
Ze všech těchto důvodů vyděsily zemědělské vzpoury vlády zemí EU a vedly v posledních týdnech k dosti zásadním korekcím, včetně úterní ministerské schůze. Ukázalo se, že „zelená transformace“, jež se stala v posledních letech hnacím motorem politiky EU, nebyla dostatečně projednána se zemědělskou veřejností, která ji z valné části nepřijímá a považuje ji za ohrožení vlastního živobytí.
Vlády této náladě, která se šíří daleko mimo zemědělský sektor, postupně podléhají – po zrušeném omezení pesticidů je tak na řadě i zákon o ochraně přírody, jehož osekané podobě hrozí nyní úplné potopení, protože ho část vlád odmítá.
Také evropský otevřený trh a dohody o volném obchodu s řadou zemí světa nedoprovázejí dostatečně razantní záruky, že dovážená produkce odpovídá evropským sanitárním, ekologickým či sociálním normám a pravidlům.
Rolníkům vadí například dovoz laciných plodin z Ukrajiny – protože je však politicky nevhodné brojit proti režimu volného obchodu jako výrazu solidarity s napadenou zemí, kritizuje se zejména kvalita či fytosanitární parametry.
EU velmi pravděpodobně prodlouží povolení poskytovat zvláštní státní podpory zemědělcům, kteří přicházejí o příjmy kvůli ukrajinské konkurenci – podle komise bylo zatím vyplaceno touto formou 10 miliard eur, z toho čtyři miliardy v Polsku.
Cla na dovozy z Ruska, ale také z Ukrajiny
Lídři „sedmadvacítky“ na summitu minulý týden rozhodli, že budou zavedena cla na dovoz ruského obilí do EU, mimo jiné i kvůli podezření, že Rusko vyváží do Unie úrodu sklizenou na okupovaných ukrajinských územích. Česká republika tento krok rozhodně podporovala.
Je rozpracována metodologie, podle níž by ruské obilí a olejniny měly být zatíženy až padesátiprocentním clem, což by jim definitivně uzavřelo cestu do EU.
Když byly v polovině roku 2022 vůči Rusku zavedeny tvrdé obchodní sankce za agresi proti Ukrajině, byly z nich vyňaty právě potraviny. EU nechtěla, aby ji Rusko obviňovalo, že brání jeho vývozům a způsobuje tak hlad v zemích třetího světa.
Jinak ruský vývoz do samotné EU, v poslední době prudce kritizovaný Ukrajinou, není nijak závratný – podle Wojciechowského nějakých 2,5 milionu tun ročně, z čehož největší díl, skoro půl milionu tun, směřuje do Itálie.
Celkově se vozí potraviny z Ruska za dvě miliardy eur ročně, zatímco do Ruska směřuje zemědělské zboží v hodnotě sedmi miliard. Jakmile tedy Moskva přikročí k odvetným opatřením, což je pravděpodobné, hrozí větší ztráty evropským a ne ruským vývozcům.
Tranzit ruského obilí přes území unie by měl podle převládajících spekulací pokračovat.
Psychodrama se ovšem odehrává v bruselských jednacích kancelářích ohledně dovozů z Ukrajiny. Ačkoli zemědělci jimi poškození dostanou nárok na další státní podporu, jejich zášť vůči ukrajinskému zboží směřujícímu do Evropy neutuchá a má politické dopady – v Polsku, ale i v Česku a dalších zemích.
Belgie se coby země aktuálně předsedající EU minulý týden dohodla s Evropským parlamentem a Komisí, že režim volného obchodu s Ukrajinou zůstane zachován s výjimkou cukru, drůbeže, vajec, kukuřice, medu, ovsa a krup, které se budou volně dovážet do dosažení určité kvóty; nad tento strop už bude třeba platit clo.
Několik zemí v čele s Polskem, mezi nimi i Česko, ovšem prosazuje, aby se takový limit stanovil také pro klíčovou komoditu, pšenici, a pro ječmen. Ukrajina se takovému režimu zuby nehty brání. „Dosažený kompromis zatím platí. Některé země ovšem chtějí zařadit na seznam také obilí, a změnit i rozhodné roky, podle nichž se bude velikost kvóty vypočítávat,“ vysvětlil belgický vicepremiér David Clarinval, který úterní schůzi předsedal. Tento příběh ještě nekončí…
