KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ministři zemědělství členských zemí Evropské unie schválili včera několik zásadních opatření. Ta mají ulevit farmářům sužovaným administrativními úkony spojenými s režimem evropských dotací a kontrolou jejich čerpání či zredukovat jejich povinnosti týkající se ochrany životního prostředí. Konkrétně například stávající počet pravidelných kontrol bude snížen až o 50 procent, ubyde papírování a zemědělci budou mít větší autonomii při rozhodování, co zasejí. Dosavadní nařízení ohledně „rotace plodin“ nebude rigidně vymáháno a povinnost nechávat nejméně čtyři procenta půdy ležet ladem bude odložena ad acta.
Protesty zemědělců, které již od prosince otřásají Evropou, přinášejí první ovoce. Ministři zemědělství zemí EU se v pondělí 26. února sjeli k mimořádné schůzi, na které v podstatě posvětili návrh Evropské komise z minulého týdne. Ten ještě musí projít schválením v Evropském parlamentu, protože se jedná o změnu nařízení o společné zemědělské politice z roku 2021.
Rolničtí vzbouřenci ale už teď mohou slavit – přiměli ministry, aby vážili cestu do Bruselu, ačkoli k tomu nebyl žádný formální důvod. A místo odsouzení se dočkali pochopení. Už teď je téměř jisté, že během příštích týdnů vstoupí v platnost úpravy, které vycházejí vstříc jejich požadavkům.
Již začátkem února Evropská komise oznámila, že stahuje z projednávání nařízení snižující o polovinu využívání pesticidů v EU. Posléze přišla s další sérií návrhů okamžitých úlev a slíbila, že pro příští volební období připraví zásadnější dlouhodobé reformy.
Pokud jde o Ukrajinu, prodloužila sice režim volného obchodu, který ovšem „opentlila“ několika restrikcemi – například jakmile ukrajinský dovoz drůbeže, vajec a cukru do EU dosáhne hodnot z roku 2022, vrátí se ohledně obchodu s těmito komoditami normální celní režim.
Komise, a nyní tedy i ministři vlád členských států, tak ve většině vyslyšeli některé dlouhodobé stesky farmářů. Dokud ovšem nevyjely traktory do ulic evropských měst a protesty nedostaly politický charakter, zůstávala reakce na jejich požadavky jen na úrovni neurčitých slibů.
S blížícími se volbami do Evropského parlamentu a vzhledem k sílící podpoře požadavků zemědělců ze strany krajně pravicových a populistických stran se otevřelo „okno příležitosti“, kterého organizátoři této frondy využili.
„Protesty jsou do značné míry odůvodněné,“ řekl po jednání český ministr Marek Výborný a radoval se, že EU je ochotna „jednat okamžitě“. Ve shodě s ostatními řečníky zdůrazňoval především změnu celkového přístupu, kterou charakterizoval jako „méně regulace, více motivace“.
Předsedající belgický ministr David Clarinval podobně zdůrazňoval, že se EU se své zemědělské politice posune „od zákazů a vynucování k podnětům a motivaci“. Podotkl ovšem, že to bude něco stát.
Zjednodušeně lze říct, že v klíčových segmentech výroby potravin čerpají evropští farmáři od Portugalska po Estonsko stejné dotace za rovných podmínek a nemají nárok na další podporu ze strany národních vlád, která by narušila férové podmínky na trhu.
Společná zemědělská politika EU je jednou z nejvíce integrovaných a nejpropracovanějších oblastí působnosti EU. Spotřebovává zhruba třetinu z řádného unijního rozpočtu, který činí 1,1 bilionu eur na sedm let.
Postupem času se ovšem na základní systém dotací nabalovaly nové a nové požadavky a podmínky, zejména v souvislosti s rostoucím důrazem na šetrné zacházením s půdou a lesy, ochranu životního prostředí a přírodní rozmanitosti a ochranu klimatu. Část farmářů tak dnes žehrá na to, že se topí v hlášeních a výkazech, místo aby se věnovali výrobě potravin.
Systém se mnohokrát tak či onak upravoval, aby se vyšlo vstříc různým kategoriím zemědělců – od těch největších a nejbohatších až po malé rodinné farmy. Finanční situace různých kategorií se přesto značně liší. A analogicky odlišné jsou také jejich postoje v současné protestní konfrontaci.
Evropská komise vždy argumentovala tím, že nová a nová pravidla nejsou její výmysl, ale pramení z rozhodnutí vlád členských států – ty mnohdy schvalovaly „zelenou“ legislativu, aniž by braly ohled na místní zemědělská specifika. Jako „pokladník“ EU zároveň vysvětlovala, že peníze z kapes daňových poplatníků musí být „vodotěsně“ chráněny před podvody a zpronevěrami, kterých bylo od zavedení společné zemědělské politiky vždycky dost a dost.
Na jedné straně je zde oprávněná povinnost nedopustit mrhání veřejnými prostředky, a na druhé stejně oprávněné stížnosti na související byrokratickou zátěž.
Často se ozývají hlasy, v Česku zejména z řad europoslanců ODS, že společná zemědělská politika je relikt minulosti a že není normální, aby třetina rozpočtu EU plynula právě do ní. Nikdo však zatím nepřišel s nápadem, čím nahradit stávající detailně propracovaný systém tak, aby zemědělská aktivita zajistila farmářům dostatečné příjmy, které udrží jejich hospodářství při životě, a zároveň bude garantovat (alespoň částečně) rovné podmínky na celoevropském trhu.
Evropské zemědělství je jako celek přebytkové. EU více potravin a zemědělských produktů vyváží než dováží. Díky zemědělské politice EU nehrozí ani v nejmenším nedostatek potravin. Cenové výkyvy jsou zajisté způsobeny fungováním globálního trhu, na kterém se střídají v závislosti na klimatických podmínkách okamžiky nadvýroby či naopak nedostatku. Je však zcela jasné, že stejně jako EU dotují své zemědělce všichni její hlavní konkurenti, zejména pak Spojené státy.
Jsme svědky manipulace, která vtahuje politiku do převážně technických sporů
Farmáři obdělávající zemědělskou půdu v evropských zemích patří tradičně ke konzervativnějším složkám společnosti. V mnoha státech se o ně dlouho opíraly křesťanští demokraté, tedy strany pravého středu. Z hlediska voličské základny přitom jde o stále méně významnou skupinu – představují dvě až tři procenta oprávněných voličů.
Jenže jejich velmi specifická a nezastupitelná ekonomická role plus schopnost se mobilizovat a dát o sobě hlasitě vědět, z nich činí daleko silnějšího aktéra, než jakým z početního hlediska jsou.
Protesty, které již minimálně od začátku letošního roku otřásají mnoha zeměmi EU, tak mají jednoznačně politický význam i dopad. Ve Španělsku, ve Francii, v Česku a dalších zemích je využívají krajně pravicové a populistické strany a nejednou se pokoušejí se stavět do jejich čela.
V Belgii jsme byli svědky vskutku vandalského ničení budov a městského mobiliáře v okolí sídla Evropského parlamentu.
V Paříži vyvolali protestující surové potyčky v sobotu na zemědělském veletrhu a zmařily tak návštěvu prezidenta Emmanuela Macrona, který z násilí přímo obvinil podněcovatele z řad sílícího ultrapravicového Národního sdružení.
Zemědělská „selská vzpoura“ tudíž zdaleka není nějakým jednotným hnutím se stejnými cíli a požadavky. Za společným jmenovatele lze označit možná tak ještě odpor k byrokracii doprovázející evropské dotace. Ale vše ostatní – od Green Dealu přes zahraniční obchod až po ochranu půdy a přírody – farmáře spíše rozděluje než spojuje.
Nejvíce slyšet jsou tradičně ti nejhlasitější z nich. Ti, kdo s traktory vnášejí zmatek do ulic měst. Přitom se mnohdy stávají obětí politické manipulace – jako minulé pondělí v Praze. Vlády i instituce EU však zjevně vsadily na smířlivost a pochopení.
Farmáři vyhrocují napětí s Ukrajinou v klíčovém okamžiku
Již loni Evropská komise vyslyšela požadavky čtyř zemí sousedících s Ukrajinou plus Bulharska a umožnila jim dočasně zakázat dovoz ukrajinského obilí. Posléze od této restrikce upustila a členské státy minulý týden na její návrh prodloužily o rok režim volného obchodu, zavedený jako gesto vůči Ukrajině po ruské invazi před dvěma lety. Novinkou se stalo výše zmíněné ochranné omezení pro několik zemědělských produktů, nikoli však obilí.
V posledních dnech došlo k opakovaným incidentům, při kterých byly v Polsku otevírány vagony s ukrajinským obilím a jejich obsah vysypáván a znehodnocován. Vyvolalo to hněvivé odezvy ze strany ukrajinského vedení, na což polská strana reagovala spíše obhajobou svých vzteklých farmářů.
Podle polského komisaře pro zemědělství Janusze Wojciechowského se vzájemný obchod se zemědělskými komoditami vyvinul až do situace, kdy EU vyváží na Ukrajinu za šest miliard eur, ale dováží za 25 miliard. Schodek 19 miliard je podle něj neudržitelný.
Clarinval vyložil, že po přerušení černomořských obchodních cest pro ukrajinské vývozy se Rusko zmocnilo řady trhů ve třetích zemích, kam do té doby směřovala ukrajinská produkce. Ta tudíž zamířila do EU, kam vůbec nebyla původně určena, což rozčílilo zdejší zemědělce, kteří nejsou schopni jí cenově konkurovat – a logicky tak proti tomu protestují.
Rusku se podařil dvojí trumf – získalo nové trhy a vyvolalo další vlnu napětí v EU. Nyní jde o to, aby Unie našla adekvátní odpověď.
Mezinárodní obchod ovšem není v gesci ministrů zemědělství. Rozzlobení farmáři si tak budou muset na návrhy, co a jak s ukrajinským importem, počkat až na schůzi ministrů odpovědných za obchod.
Na těch také bude, jak naloží s připravovanou dohodou o volném obchodu se seskupením latinskoamerických států Mercosur, která může vést k dovozu množství hovězího masa a drůbeže – a evropským farmářům tudíž také leží v žaludku.
