Žádný trůn nestojí na krvi věčně. Íránská diktatura má jiný problém než Trumpa

V současné době je autokracie jednotná v úsilí zachránit se – skrze zabíjení. Fungovalo to v roce 2009 i 2022. Co může změnit pravidla hry, je vnější intervence. Ale v Íránu vyvolává cizí vměšování obzvláště jedovaté vzpomínky: po ústavní revoluci v roce 1906 byl částečně okupován ruskými silami; v první i druhé světové válce byl společně okupován Británií a Ruskem. 

V roce 1921 to byli zčásti Britové, kdo podpořil kozáckého generála, který se chopil moci a prohlásil se králem: Rezá Šáh, dědeček dnešního korunního prince. Mýtus o puči CIA, který v roce 1953 svrhl premiéra Mosaddeka, přetrvává i dnes v Íránu úplně stejně jako na Západě.

Během Arabského jara v roce 2011 byly zahraniční intervence rozhodující, ale málokdy konstruktivní. V Egyptě prezident Obama hodil dlouholetého spojence USA Husního Mubáraka přes palubu, když politicky podpořil revoluci, která vedla k vládě Muslimského bratrstva. Ta se ukázala jako natolik katastrofální, že byla brzy opět svržena armádou, která si v ekonomické správě země bohužel bere lekce z Íránu.

V Libyi tyranský Muammar Kaddáfí vyhrožoval, že postřílí rebely jako „potkany a šváby“, v čemž mu Británie, Francie s následnou Obamovou asistencí zabránili likvidací jádra jeho armády ze vzduchu. To vedlo nakonec k jeho dopadení a potupnému zavraždění vzbouřenci. Vyděsilo to a rozzuřilo Kaddáfího spojence Putina, který později intervenoval spolu Íránem v Sýrii, aby udržel Asada u moci na dalších deset strašlivých let. Ani to však nestačilo.

Rovnováhu sil v Íránu měla změnit intervence USA a Izraele, zacílená na bezpečnostní aparát a dekapitaci režimu, na nic z toho ale nedošlo a režimní fanatici naopak následkem války prozatím konsolidovali moc. Otázkou budiž, jestli jim Trumpovo ekonomické laso umožní přežít další dekády, nebo se vyjednávání rozpadnou a íránská ekonomika zcela zkolabuje. Jakkoliv je první varianta pravděpodobnější, ani tu druhou nelze vyloučit.

Až donedávna se Chameneí senior těšil dvaceti letům úspěšného odporu proti americké moci a izraelské existenci (byť za cenu zničení vlastní ekonomiky), přičemž jaderné zbraně považoval za záruku zachování režimu. 

Jak vysvětlil jeho revoluční soudruh ale i pozdější rival prezident Rafsandžání v roce 2001: „Použití jedné atomové bomby v Izraeli znamená konec, ale v islámském světě dojde jen k lokálnímu poškození.“ Takový je nihilismus islamistické apokalypsy, pročemž Trump správně viděl, že Írán nikdy bombu nesmí získat. Když však zjistil, že toho nelze dosáhnout „za levno“ zalapal po dechu.

Trump si sice libuje v kinetické teatrálnosti, ale vidí se spíše jako impresária vojenských představení než vojevůdce ochotného nést politickou odpovědnost a vést trpělivou strategii za dosažení strategických cílů. V prvním funkčním období zlikvidoval „chalífu“ ISIS Abú Bakra al-Bagdádího a dronem zabil Solejmáního, ve druhém se přidal k historickým úderům na íránská jaderná zařízení. 

Pak íránskému lidu pod náporem režimních masakrů slíbil: „POMOC JE NA CESTĚ.“ Tento sentiment však zmizel jako pára nad hrncem, když režim přežil úvodní nápor a začal válku značně prodražovat uzavřením Hormuzského průlivu.

Každá íránská vláda, ať už vedená generálem IRGC nebo hypotetickým budoucím demokratickým prezidentem či králem, bude aspirovat na to být velmocí. Historie Íránu sahá k roku 539 př. n. l., kdy Babylon padl do rukou perského vládce Kýra Velikého. Kýros a později Dáreios Veliký vrátili Judeu pod židovskou správu a podpořili obnovu židovského chrámu v Jeruzalémě. Kýros byl jediným nežidem oslavovaným ve Starém zákoně a Tanachu (Kniha Izajáš) jako mesiášská postava, iniciátor spřízněnosti mezi Židy a Íránci, která pokračuje dodnes.

V roce 260 n. l. sásánovský šáh Šápúr zajal římského císaře Valeriána v bitvě u Edessy. Nedávno, když islamistická diktatura zakolísala, Chameneí odhalil sochu Šápúra a podřízeného Římana jako metaforu pro nejvyššího vůdce a Donalda Trumpa. Šáh prý zabil Valeriána tím, že ho nechal vypít roztavené zlato – ke kterému má, jak známo, americký lídr velice kladný vztah.

Dlouhý úpadek byl přerušen v roce 1921, kdy Rezá Šáh a později jeho syn Mohammad Rezá, poslední šáh, zahájili projekt moderního státu – kombinaci nacionalismu, industrializace, vzdělávání, práv žen a antiklerikalismu. Během svého vrcholu v 60. a 70. letech byl šáh vizionářským, ale nakonec chybujícím autokratem. Jeho pád v roce 1979 odhaluje zvláštní místo Íránu v mysli západních intelektuálů. Zatímco šáh byl líčen jako nejhorší tyran, ajatolláh Chomejní byl mnohými na Západě vítán jako „dědečkovský pacifista“.

Prezident Carter s Chomejním tajně vyjednával. Dokumenty odhalují, že Chomejní slíbil Carterovi, že „nemáme k Američanům žádné zvláštní nepřátelství“. Američtí diplomaté tvrdili, že Chomejní je něco „jako Gándhí“, Michel Foucault ho nazval doslova „svatým“. The New York Times psaly o tom, že Írán pod vládou ajatolláhů poskytne tolik potřebný model humánního vládnutí pro třetí svět.

Foucault a další francouzští intelektuálové, kteří postavili svoji intelektuální kariéru na směsi thirdworldismu a nenávisti k vlastní civilizaci a její moci (což mu však nijak nebránilo chovat se jako pedofilní predátor k nemajetným dětem v severní Africe), oslavovali Chomejního režim za „osvobození íránského lidu od šáha – opresivní loutky Západu“ ještě dlouho po tom, co vyšlo najevo, že Chomejního revoluční teror povraždil v íránských žalářích 80x více lidí, než celá dynastie Pahlaví. Íránští disidenti přezdívali britské veřejnoprávní mediální korporaci „BBC Ajatolláh“.

Tradičně nezklamala zejména moje „oblíbená“ Columbia University, jejíž profesoři vyrazili do médií s teoriemi o tom, že protirežimní protesty v Íránu zorganizoval Mosad, „aby zakryl stále probíhající izraelskou genocidu v Palestině“, popř. že se jedná o operaci CIA podle legendy o americkém převratu z roku 1953.

Zatímco Trump se snaží o deal, nejstatečnější a nejlepší z této generace Íránců jsou vražděni fanatickým režimem; pokud je v Íránu klid, je to klid smrti. Mohammad Rezá Šáh, sesazený v roce 1979, měl mnoho chyb, ale záliba v prolévání krve vlastních lidí mezi ně – propagandě západních intelektuálů navzdory – nepatřila.

Po svém pádu, než krátce na to zemřel na rakovinu, reflektoval, že „žádný trůn nemůže stát na krvi navždy“. Jeho revoluční odpůrci by nesouhlasili. Zatímco za šáha zemřelo v opozici 3 164 lidí za 16 let a západní levice ho proklínala jako ďábla všech ďáblů, fanatičtí muláhové jsou schopno zavraždit 10x tolik lidí za týden a západní levice jim bude dál tleskat. Západní levice je stejně zvrácená jako vrazi, které oslavuje.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.