Jak využije Putin chaos na Blízkém východě? Rusko hraje nebezpečnou hru nejen s cenami ropy

Začátek roku 2026 nebyl pro Vladimira Putina zrovna ideální. Nejprve Američané unesli jeho spojence Nicolase Madura, v únoru pak zabili jeho druhého spojence, ajatolláha Chámeneího. 

Zatímco u Nicoláse Madura šlo o zásah v oblasti relativně blízko USA (i dlouhodobě proklamované americké sféry vlivu) a daleko od Ruska, u likvidace íránského vedení se jednalo o zásah proti geopoliticky i geograficky blízkému spojenci Kremlu. 

Jenže i to má své limity. Spíše se zdá, že to ruské vedení vyhodnotilo jako fakt a hledá způsob, jak jej využít ve svůj prospěch. Ostatně tento pragmatismus je u něj poměrně častý.

Není asi ani překvapením, že se Vladimir Putin a spol. odvolávají na mezinárodní právo. Ostatně dělali to tak i v případě ruských agresí vůči Ukrajině. S prapodivnou konstrukcí o tom, že Rusko není vázáno dohodami s Ukrajinou, protože tam proběhl státní převrat, přišli už v roce 2014. 

V roce 2022 nejprve Rusko uznalo „DNR“ a „LNR“, aby s nimi následně podepsalo spojeneckou smlouvu, na základě které vtrhlo na Ukrajinu. 

V případě Íránu to bylo výrazně jednodušší – nazvali útok „porušením norem lidské morálky i mezinárodního práva“, Chámeneího pak „skvělým státníkem“.

Základní otázkou nicméně je, jestli Rusko vůbec chtělo dělat něco jiného než jen rétorické protesty. A zcela upřímně se spíše zdá, že nikoli. Důvody by se daly shrnout do prostého konstatování – nemělo jak ani proč. Nyní se snaží pragmaticky využít situace a stavět se do role prostředníka v jednáních. Ne tolik mezi Íránem a USA, i když i o tom Vladimir Putin mluvil, ale spíše mezi Íránem a dalšími zeměmi regionu.

Ostatně v rozhovoru s prezidentem Spojených arabských emirátů mluvil o tom, že agrese USA a Izraele přerušila jednání o íránském jaderném programu, a slíbil předat do Teheránu znepokojení SAE z útoků na civilní cíle.

Ruská taktika směřuje k posilování vztahů s těmito státy právě prostřednictvím zdůrazňování zdrženlivosti a diplomatických řešení. Z pohledu Středoevropana se to zdá být z úst Vladimira Putina zvláštní, ale v tomto regionu, kterému je ruská válka proti Ukrajině buď zcela jedno, nebo přijímá verzi o jakési americké agresi vůči Rusku, nachází tato rétorika úrodnou půdu.

Ponecháme-li stranou velmi „pružný“ přístup k mezinárodnímu právu ze strany ruského prezidenta, je třeba se ptát, co vlastně Rusku reálně zbývalo. Rozhodně nemá k dispozici vojenskou sílu, kterou by mohlo vyslat na pomoc íránskému režimu v boji proti USA a Izraeli. Je vázané na Ukrajině, jeho armáda navíc neprokazuje zrovna drtivou efektivitu. 

Není ani jisté, jak by jeho systémy proti americkým zbraním obstály. Venezuelská akce byla velmi omezená, navíc – alespoň podle některých ohlasů – obrana jihoamerického státu ruské systémy vlastně ani nepoužila, resp. při ní fatálně selhaly.

Co je ale důležitější, je prostě to, že Rusko ani nějak pomoct Íránu netoužilo. Írán sice na začátku „plnohodnotné“ války proti Ukrajině poskytl Rusku drony Šáhed, ale ty si už dnes Rusové vyrábějí sami v licenci. I když dodávky z Íránu do Ruska nejspíše šly i nadále, Rusko je schopno válčit i bez nich. Stejně tak konzultace v oblasti boje proti západním sankcím byly pro Rusko užitečné před jejich zavedením, ale v současné době může spíše Rusko udělovat rady svým pobratimům. 

I případný pád režimu v Teheránu by sice byl nepříjemný z hlediska prestiže, ale rozhodně ne žádnou katastrofou pro vedení války proti Ukrajině. Rusko už prostě Írán nepotřebovalo k ničemu.

Z výroků, které se dají označit za jakkoli zajímavé (nepočítáme zde již tradiční tirády Dmitrije Medveděva, které vzbuzují spíše soucit s jejich autorem, či standardní „hvězdy“ ruských politických estrád a jejich výlevy), lze uvést hlavně Dmitrije Peskova a jeho tvrzení, že v rozbouřeném světě zůstává Rusko „oázou klidu a moudrosti“. Rusko se dlouhodobě staví do pozice stabilního a předvídatelného hráče, který svou obranou proti revolucím brání proniknutí chaosu na vlastní území.

Taková slova mají pochopitelně dopad jak navenek, tak hlavně dovnitř země. Množí se zprávy o určité nespokojenosti obyvatelstva s růstem tarifů za bydlení v roce 2026 a obecně růstem cen. O obavách z možné destabilizace svědčí i reakce na chystané protesty proti omezování Telegramu.

Na federální úrovni sice zakázané nebyly, ale v Moskvě je úřady nepovolily kvůli „nebezpečí šíření koronavirové infekce“, v Novosibirsku muselo nutně dojít v místě a v době konání ohlášené demonstrace k prořezávce stromů.

Samozřejmě pro Rusko může být napětí v regionu i výhodou v podobě růstu cen ropy na světových trzích. Jenže to bude spíše záviset na tom, jak dlouho se vysoké ceny udrží. Krize také může omezit poptávku. 

Navíc současné problémy ruského rozpočtu leží nejen v příjmové části, ale i v té výdajové. A ropa sama prostě všechno neutáhne, pokud se Rusko nechce dostat do spirály inflace. Nelze tak s určitostí říct, že v Kremlu nad tímto vývojem jásají.

Ruská reakce je tak rétoricky razantní, kdy si Vladimir Putin vzpomněl na normy mezinárodního práva a označil americkou akci za agresi. Rusko si je ale zároveň vědomo rozložení sil – samo potřebuje USA, minimálně proto, aby se nepostavily na ukrajinskou stranu (jakkoli to v podání současné americké administrativy nevypadá pravděpodobně, u nevyzpytatelného Donalda Trumpa nikdy nevíte).

Rozhodně se nepustilo do nějaké podpory či pomoci Íránu. Pragmaticky tak ze situace hledá pro sebe to nejvýhodnější.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.