Bude Putin otec evropské obrany? V Kodani panovala shoda, ďábel se ale opět zjevil v detailech

Na jedné straně tlak Spojených států, aby se Evropa více starala sama o sebe, na druhé nedávné ruské drony nad Polskem, Dánskem a Rumunskem či stíhačky nad Estonskem, nehledě na někdejší poškozování kabelů v Baltském moři či cílené vysílání migrantů na polskou či finskou hranici. 

Evropa začíná pociťovat ruské počínání nejen prostřednictvím Ukrajiny, kterou podporuje, ale na vlastní kůži. Je proto nucena se bránit sama, bez USA – „strategická autonomie“ v oblasti obrany a bezpečnosti už není jen francouzské zbožné přání, ale politická floskule sdílená napříč Unií, až na výjimky.

Evropská komise na sebe proto bere úkoly, které nikdy nedělala a na které nemá ani expertizu, ale ani pravomoc. Její šéfka Ursula von der Leyenová si libuje v silných slovech a smělých plánech – v Kodani se debatovalo o jejím nápadu vybudovat na východním křídle EU „dronovou zeď“, stejně jako o sérii iniciativ zaměřených na podporu evropských zbrojovek či společné zakázky pro armády evropských zemí.

Lídři ji nakonec pověřili, aby do 16. října předložila konkrétní plán, co by se mělo či mohlo udělat a kdo by to zaplatil. Stanovisko k tomu zaujmou na řádném summitu o týden později.

Zároveň se jí však dostalo varování, aby se příliš „nehrnula dopředu“: obrana je ryze národní kompetencí a úloha Komise nemůže být než podpůrná, dozvěděla se od řady lídrů. 

Předseda Evropské rady António Costa proto navrhl, aby se spíše než Komise častěji scházeli ministři obrany členských zemí a spolu s vysokou představitelkou pro zahraniční politiku Kajou Kallasovou formovali evropskou politiku. 

Místo konkrétních kroků a společných iniciativ se EU tedy opět zatočila v kruhu sporů o kompetence a pravidla.

Pokud se tedy skutečně rodí cosi jako „evropská obrana“, je to – jak vidno – nesnadný a klikatý proces. Hlavním problémem jsou nepochybně finance, ostatně jako vždy. Mnoha členským státům – zvláště těm bohatším (konkrétně pak nyní Německu) – se nelíbí představa, že by se EU měla kvůli obraně opět zadlužovat a že by vypůjčené peníze spravovala Komise. Nelíbí se jim ani více či méně povinné sdílení části vojenských rozpočtů, které přitom v rámci NATO slíbily rychle a prudce navyšovat.

Komise neříká, kde chce vzít dvě miliardy eur na svou „dronovou zeď“, ani jak by taková „zeď“ měla vypadat – ví se jen to, že by měla umožňovat detekci a likvidaci dronů narušujících vzdušný prostor zemí EU. Francie i Německo jsou spíše skeptické. 

Podle francouzského Emmanuela Macrona by stačilo zdokonalit systémy včasného varování. Itálie a Řecko mají dojem, že se EU až moc soustřeďuje na východní hranice, když i ty jižní mohou být v ohrožení.

Pokud by se „zeď“ měla realizovat jako regionální projekt, sotva by se pro ni našlo evropské financování. A také maďarská či slovenská součinnost. Von der Leyenová proto vysvětluje, že by systém nemusel sloužit jen k obraně proti vetřeleckým dronům, ale také při zásazích při přírodních katastrofách nebo při sledování pašeráků lidí.

Vedle „dronové zdi“ mluvila šéfka Komise v Kodani o „protiraketovém štítu“ a také o „vesmírném štítu“, obecněji pak o komplexní obraně východního křídla Unie, pokud možno ve spolupráci s NATO. Neuvedla však žádná čísla – kromě 150 miliard eur z programu SAFE, které si členské státy včetně Česka již rozebraly ve formě výhodných úvěrů.

Sedmiletý evropský rozpočet skončí v roce 2027 a pokladna EU se rychle vyprazdňuje. Zároveň je všem jasné, že si EU nemůže dovolit čekat, až bude schválen příští rozpočet na období 2028–2034, ve kterém bude pravděpodobně na tyto účely pamatováno vyššími sumami. 

Výroky naprosté většiny evropských státníků v Kodani svědčily o tom, že jsou si vědomi vážnosti okamžiku i historické povinnosti vybavit Evropu takovou obrannou kapacitou, aby se mohla postavit Putinovu Rusku. Nejen nutně (zatím) na bojišti, ale i ve vyjednávání platí stále víc, jakou vojenskou sílu dokáže ta která strana vygenerovat.

Z tohoto hlediska je zajímavé, že všechny nastolené konkrétní projekty mají ryze obranný charakter. Jde o to, jak reagovat na ruské provokace: Zda je nechat být a nenechat se vyprovokovat. Nebo zda bez milosti likvidovat jakékoli vetřelce. Obranný rozměr evropské reakce má zatím rozhodně navrch. 

Někteří státníci – francouzský prezident Macron, dánská premiérka Mette Frederiksenová, ba i český prezident Petr Pavel – jsou o krok dál a mluví o odstrašení. Evropa se musí podle nich vyzbrojit tak dobře, aby nikoho ani nenapadlo narušovat její vzdušný prostor. Hudba budoucnosti? A jak vzdálené?

Hlavním důvodem tohoto kvasu je samozřejmě stále pokračující ruská agrese proti Ukrajině, opotřebovávací válka, jejíž konec se zdá být v nedohlednu, přes všechny verbální veletoče prezidenta Donalda Trumpa. 

Státníci se proto v Kodani radili, kde sehnat peníze, aby udrželi Ukrajinu na „finančních kapačkách“ a umožnili jí se dál úspěšně bránit, útočit, kde se dá, a hlavně se nevzdat, protože ukrajinská porážka by třech a půl letech války byla jednoznačně i evropskou prohrou.

Šéfka Komise přišla s nápadem, aby se 140 ze 180 miliard eur ruských státních peněz v držení belgické banky Euroclear využilo na sérii bezúročných finančních půjček Ukrajině. Ta by je musela splatit, pokud by Rusko po skončení války souhlasilo vypořádat válečné reparace. V opačném, mnohem pravděpodobnějším případě, by o tato svá aktiva zadržovaná od začátku války prostě přišlo a Ukrajina by nesplácela nic.

Navržený postup se líbí valné většině vlád členských zemí včetně té české. Von der Leyenová tvrdí, že na rozdíl od předchozích nápadů je právně neprůstřelný.

O tom ovšem pochybuje belgický premiér Bart de Wever, který se obává, aby po válce Rusko jeho zemi kvůli takto utraceným penězům soudně nepopotahovalo. Podobně na to nahlíží Lucembursko, pochybnosti měl i Macron; kancléř Friedrich Merz naopak Komisi podpořil. Zcela proti se postavil maďarský Viktor Orbán.

Šéfka komise logicky zdůrazňuje, že by podpora Ukrajiny neměla ležet jen ne bedrech evropských daňových poplatníků, když jsou zde k dispozici peníze patřící agresorovi. A slibuje, že do půlky října navrhne takové mnohostranné záruky, které Belgii zbaví jejích obav. Celkově se tak v Kodani zdálo, že se tato velmi složitá a ošemetná věc posunula dobrým směrem.

Totéž ovšem neplatí pro další požadavek, totiž aby se pohnulo z místa jednání s Ukrajinou o podmínkách jejího budoucího členství v Evropské unii, které blokuje Maďarsko, sem tam za slovenského přizvukování. Předseda Evropské rady António Costa vymyslel, že by se o otevírání jednotlivých kapitol mohlo rozhodovat kvalifikovanou většinou, což by umožnilo rozhovory aspoň rozběhnout. Kapitoly by se pak uzavíraly jednomyslně. 

Viktor Orbán však nemíní na nic takového přistoupit. Vzhledem k tomu, že k přechodu na většinové hlasování je zapotřebí souhlas všech, má Costa smůlu a Orbán si libuje ve svém (zatím) osamělém koutě ukrajinobijce a Putinova kamaráda. Pro pořádek dodejme, že slovenský Robert Fico ze zdravotních důvodů do Kodaně nepřijel, takže nešlo prověřit, nakolik by Orbánův truc sdílel.

Na neformálních summitech EU se nedělá zápis a neschvaluje se žádné usnesení. Novináři si tak odnesou mozaiku dojmů poskládanou z výroků jednotlivých státníků, z nichž někteří jsou výřečnější než jiní. Stává se dokonce, že před mikrofony médií se ten který premiér rozpovídá, zatímco v jednacím sále pak k téže věci mlčí. 

Jisté je jedno – v Kodani se nic nedohodlo, konala se však užitečná debata. Byl to vlastně historicky první summit EU zasvěcený výlučně obraně. 

Druhý, už řádný, se sejde 23. října. Na něm se uvidí, nakolik první „tříbení názorů“ pomůže k dosažení konkrétních dohod. Tedy zda skutečně můžeme mluvit o tom, že se Putinovi (a Trumpovi) povedlo uvést do chodu proces vzniku „evropské obrany“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.