Války nezačínají prvním výstřelem. Fáze nula je extrémně důležitá, připravme se, říká plk. Ivo Zelinka

Rusko podle Zelinky vede informační operace neustále. Bez ohledu na to, zda je formálně mír, nebo válka. Cílem není přesvědčit, ale zasít nedůvěru. 

S bývalým výsadkářem a aktuálním velitelem 91. skupiny informačního boje Armády České republiky jsme mluvili po jeho přednášce na Občanské letní škole, která letos na Erlebachově boudě proběhla poslední týden v srpnu (více na obcanskaletniskola.cz).

Svoji přednášku jste začal upozorněním, že veškeré vaše názory jsou osobní a nereprezentují Armádu České republiky. Hned poté jste použil metaforu obrazu Poutník nad mořem mlhy. Co vám ten obraz říká o předvídání budoucnosti války?

Ten obraz je výstižný proto, že poutník vidí jen vrcholky hor, zatímco jejich spodní část je ukrytá v mlze. Navíc tuší, že hory pokračují, ale netuší přesně jak. Stejné je to s předvídáním budoucnosti. Vidíme určité trendy a máme pocit, že víme, co se děje. Jenže skutečnost za horizontem může být úplně jiná. A je potřeba k tomu přistupovat s velkou pokorou.

Vezměte si vojenské letectví. V roce 1908 předvedli bratři Wrightové britskému ministerstvu války prototyp, který vydržel ve vzduchu minutu, a pak havaroval. O deset let později už probíhalo strategické bombardování Londýna. A za čtyřicet let od prvního letu Wrightů se objevily proudové stíhačky. 

V roce 1908 si nikdo něco takového neuměl představit. Takže pokud vám dnes někdo tvrdí, že přesně ví, jak bude vypadat válka za dvacet, třicet let, prodává vám spíš „teplou vodu“.

Vysvětloval jste také rozdíl mezi „černou labutí“ a „šedým nosorožcem“. Jak tyto pojmy fungují v praxi?

Černá labuť je neočekávaná událost, kterou nikdo nedokáže předvídat. Můžete sedět celý život na břehu Vltavy, a nikdy žádnou černou labuť neuvidíte. Šedý nosorožec je jiný – víte, že někde v křoví může být, ale nevíte přesně, kde a kdy vyběhne. A když vyběhne, tak to hodně bolí. V praxi to znamená, že se musíme chovat, jako by ten nosorožec existoval, a připravovat se na něj.

Typickým příkladem je epidemie covidu. To nebyla černá labuť. Už jsme zažili SARS, ale zapomněli jsme na něj, protože nebyl tak virulentní. Covid přišel ze stejného regionu a jen potvrdil, že šlo o šedého nosorožce, nikoliv o nečekanou událost.

Řekl jste, že vojenský vývoj se obvykle posouvá postupně, ale existují oblasti, kde se chystají skutečně skokové změny. Jaké jsou ty tři, na které by se měli vojáci připravit?

Identifikoval jsem tři hlavní oblasti, kde nás čekají zásadní skokové změny. Tou první je umělá inteligence – ta se začíná uplatňovat jak v plánování, tak přímo v boji. 

Druhou oblastí je robotizace a drony, tedy nahrazování lidského výkonu stroji s různou úrovní autonomie. A třetí je informační dimenze, tedy schopnost působit na lidské vnímání a rozhodování, což je často důležitější než fyzická síla. 

Ve všech třech oblastech se pohybujeme na hranici horizontu – už vidíme obrysy, ale netušíme, jak daleko a jak rychle se změny prosadí.

Tvrdíte, že jedním z největších skoků v moderním válčení bude umělá inteligence. Jak přesně se dá aplikovat v armádním prostředí, kde se rozhodnutí tradičně připravují dlouhým plánovacím procesem?

V armádě používáme proces Military Decision Making Process. Ten v praxi znamená, že i u menší operace trvá plánování minimálně čtyři dny. Jenomže ve válce platí, že kdo se rozhodne rychleji, má výhodu. A tam právě nastupuje umělá inteligence. 

V USA už běží systémy jako Maven Smart Systems, které vyvíjí společnost Palantir. Ty dokáží kombinovat otevřené zdroje, satelitní snímky a utajované zpravodajské informace, vyhodnocovat je a generovat velitelům varianty řešení.

Člověk zůstává v roli toho, kdo rozhoduje – ale dostává podklady, které by bez AI neměl šanci včas získat. Proto říkám, že bez umělé inteligence si už za pět až deset let nedokážeme představit plánování ani vedení vojenských operací.

Zní to jako zásadní revoluce. Vnímáte, že už dnes probíhají operace, kde AI reálně zasahuje do řízení boje?

Ano. Američané testují systémy, které v reálném čase analyzují situaci na bojišti. Není to tak, že by umělá inteligence sama „vedla válku“, ale spíš, že pomáhá velitelům překonat informační zahlcení. 

Když máte stovky senzorů, dronů, satelitů, průzkumných jednotek, nikdo to ručně nevyhodnotí. AI to zvládne a předloží varianty. Velitel se pak může soustředit na samotné rozhodnutí. To je obrovský posun.

Další oblastí, kterou jste označil za revoluční, je robotizace a drony. Válka na Ukrajině se stala první, kde se bezpilotní prostředky objevují v masovém měřítku. Jaký význam jim přisuzujete?

Drony dnes už nejsou doplňkem, ale hlavním prvkem boje. A nejde jen o velké vojenské systémy – rozhodující jsou i malé komerční drony, které stojí pár stovek dolarů. Na Ukrajině vidíme, že se jimi dá ničit technika za miliony. 

Klíčový je poměr cena/výkon. To mění celé paradigma války. Robotizace a dronizace navíc přináší i vyšší úroveň autonomie. Už teď máme systémy, které samy vyhledávají a ničí cíle. A ten trend se bude jen zrychlovat.

To zní, jako by se bojové pole postupně zaplňovalo stroji. Jaké to má důsledky pro klasickou armádu?

Důsledky jsou obrovské. Znamená to, že tank za miliony dolarů se může stát snadnou kořistí dronu za tisícovku. Že pěchota, která by jinak potřebovala složité vybavení, má dnes v batohu dron schopný vést průzkum i útok. A že počet kusů, které dokážete vyrobit a nasadit, je najednou důležitější než složitost a cena. 

Proto říkám, že robotizace je revoluce. Armády, které ji ignorují, budou čelit šokujícím ztrátám.

Jako třetí zásadní oblast změn jste zmínil informační dimenzi. V čem je podle vás odlišná od klasických vojenských prostředků?

Informační dimenze je klíčová, protože zasahuje do toho, jak lidé vnímají realitu a na jejím základě dělají rozhodnutí. Fyzické schopnosti armád – tanky, letadla, rakety – jsou důležité, ale pokud protivník dokáže ovlivnit vaše rozhodování, může často vyhrát, aniž by vůbec vystřelil. Proto se dnes tolik mluví o informačním boji, který už není jen doplňkem, ale plnohodnotnou dimenzí války.

Často se mluví o „hybridní válce“. Jak tento pojem chápete vy?

Hybridní válka je kombinace vojenských a nevojenských prostředků. To znamená, že se používá směs nástrojů – od klasických bojových akcí přes kybernetické útoky, ekonomický tlak, propagandu až po dezinformace. Cílem je vytvářet tlak ve více oblastech najednou, aby se protivník nemohl efektivně bránit. 

Rusko je v tomhle velmi aktivní – snaží se zasahovat do politického systému, veřejné debaty, médií, aby oslabilo vůli protivníka bránit se.

Ve vaší přednášce zazněl také termín „kognitivní válka“. To je ještě o stupeň dál než hybridní. Co si pod tím máme představit?

Kognitivní válka jde přímo po lidské mysli. Nejde jen o to, abyste dostávali zkreslené informace, ale o to, aby vám někdo přepsal samotné myšlenkové rámce. Aby změnil způsob, jakým hodnotíte svět. To je mnohem hlubší zásah než propaganda.

Když se podíváme na dezinformační kampaně, jejich cílem není jen přesvědčit vás o konkrétní nepravdě. Cílem je zasít pochybnosti, narušit důvěru ve stát, v instituce, ve spojence. Aby se společnost sama rozkládala zevnitř. 

A to je velmi nebezpečné, protože fyzickou armádu můžete porazit, ale když se vám rozpadne vlastní společnost, tak válku prohrajete, aniž by protivník musel použít tanky nebo rakety.

Když tedy mluvíme o budoucí válce, máme si ji představit spíš jako bitvu strojů, nebo jako soutěž o lidskou mysl?

Bude to kombinace obojího. Robotizace a drony změní fyzickou stránku boje. Ale informační a kognitivní dimenze bude rozhodovat o tom, kdo si udrží podporu veřejnosti, kdo vydrží dlouhodobě, kdo dokáže mobilizovat zdroje. 

Válka není jen o tom, co se děje na frontě. Je to i o tom, jak se o té válce mluví, jak ji lidé vnímají a jestli jsou ochotni ji podporovat. A právě proto říkám, že informační dimenze je často důležitější než čistě vojenské schopnosti.

Říkal jste, že jedním z problémů je, že lidé – a často i odborníci – dělají při hodnocení konfliktů typické chyby. Jaké to jsou?

První velkou chybou je projekce vlastních zkušeností na nepřítele. Předpokládáme, že protivník bude přemýšlet jako my, a tím pádem i jednat jako my. Jenže to není pravda. Každá země má svou kulturu, historii, hodnoty. Rusko nikdy nebude reagovat jako Západ, protože jeho pohled na svět je úplně jiný.

Druhou chybou je nadhodnocování technologické převahy. Máme tendenci si myslet, že když máme lepší techniku, automaticky vyhrajeme. Ale historie ukazuje, že to není tak jednoduché. Technologická převaha bez vůle, organizace a schopnosti obětovat se nic neznamená.

A třetí častá chyba je lineární přístup – předpokládáme, že budoucnost bude pokračovat ve stejném trendu, který vidíme dnes. Jenže realita je nelineární. Změny přicházejí skokově, někdy úplně neočekávaně. To jsme viděli mnohokrát v dějinách.

Konflikt na Ukrajině bývá často prezentován jako důkaz, že Rusko je slabé a Západ silný. Jak se na to díváte vy?

Tohle je typický příklad projekce. My jsme si říkali: „Rusové přece nejsou schopni vést moderní válku, nemají technologie, nemají ekonomiku.“ Jenže jsme přehlédli, že Rusko je schopné obětovat obrovské množství lidí a že dokáže udržet válečnou výrobu v chodu i pod sankcemi. 

V prvních dnech invaze se zdálo, že ruský plán je katastrofa. Ale pak se ukázalo, že mají schopnost adaptovat se, zaplavit bojiště technikou, nasadit masy mobilizovaných. A to je něco, co se na Západě těžko chápe, protože my takhle uvažovat neumíme.

Zmiňoval jste i Indo-Pacifik. Jaké chyby se dělají tam?

V případě Číny se často říká: „Nemohou zaútočit na Tchaj-wan, protože by to ekonomicky nezvládli.“ To je ale pohled západního ekonoma. Číňané uvažují jinak. 

Jsou ochotni nést obrovské náklady, pokud jde o strategický cíl, který považují za existenční. To je přesně ten omyl projekce – hodnotíme protivníka podle našeho uvažování. Pokud budeme pokračovat v takovém přístupu, můžeme být velmi nepříjemně překvapeni.

Jestliže jsou tyto chyby tak časté, dá se jim vůbec vyhnout?

Dá, ale je to těžké. Znamená to neustále zpochybňovat vlastní předpoklady. Ptát se: „A co když protivník myslí úplně jinak? Co když má jiné priority než my?“ 

Musíme studovat historii, kulturu, mentalitu protivníka, ne jen jeho techniku, tanky a letadla. A musíme počítat s tím, že budoucnost nebude lineární. To je nepříjemné, protože lidé chtějí jistotu. Ale ve válce žádná jistota není.

Ve své přednášce jste zdůraznil, že válka na Ukrajině je opět ukázkou toho, že moderní konflikt má průmyslový charakter. Co tím myslíte?

Mnozí si mysleli, že doba masových armád a válečné průmyslové výroby je za námi. Že války budou krátké, technologicky vyspělé, vedené malými profesionálními silami. Jenže Ukrajina ukázala opak. 

Válka je opět průmyslová. Spotřebovává se obrovské množství munice, techniky i lidí. Všechno to musíte někde vyrobit, opravit, znovu nasadit. Kdo má větší průmyslovou kapacitu, ten má výhodu. To je návrat ke klasickému pojetí, které jsme znali z první či druhé světové války.

Zmínil jste i otázku záloh. Proč je to pro nás tak důležité téma?

Protože profesionální armáda sama o sobě nestačí. Válka s vysokou intenzitou si vyžádá obrovské množství lidí. Pokud je nemáte, prostě nebudete schopni udržet frontu. 

My jsme v Česku dlouho spoléhali na to, že to za nás někdo vyřeší – NATO, spojenci... Ale reálně potřebujeme vlastní zálohy. To nejsou jen lidé, kteří absolvovali vojnu před dvaceti lety. To musí být systematicky připravovaná síla, která se dá povolat a okamžitě nasadit.

Co je podle vás hlavní problém, když se podíváme na současný stav záloh v ČR?

Je to kombinace legislativy, motivace a organizace. Máme aktivní zálohy, ale jsou malé a nejsou připravené na skutečný válečný konflikt. Záloha není hobby klub, kam si člověk zajde jednou za rok. Musí to být reálně připravená síla.

Pokud přijde „průmyslová válka“ jako na Ukrajině, bude potřeba mobilizovat stovky tisíc lidí. A na to musíme být připraveni nejen organizačně, ale i psychologicky. Společnost si zatím vůbec nepřipouští, že by něco takového mohlo být potřeba.

Řekl jste, že válka je dnes znovu otázkou schopnosti vydržet a vyrobit víc než nepřítel. Jak se na to mají armády připravit?

Musí se vrátit k myšlení v kategoriích dlouhodobé odolnosti. To znamená nejen mít moderní tanky a letadla, ale také zázemí, opravárenské kapacity, dostatek munice, vycvičené zálohy. 

Musíme přemýšlet průmyslově – kolik toho dokážeme vyrobit, jak rychle to doplníme, jestli máme suroviny, materiál, lidi a energii. Kdo tohle podcení, ten v dlouhé válce prohraje, i kdyby měl na začátku technologickou převahu.

Zmínil jste pojem „fáze nula“. Co to vlastně znamená v kontextu moderní války?

Fáze nula je období, kdy válka ještě formálně nezačala, ale stát už dělá všechno pro to, aby si vytvořil výhodu. Je to období před vypuknutím otevřeného konfliktu. 

V té chvíli se nevede frontový boj, ale používají se prostředky, které mají soupeře oslabit – politicky, ekonomicky, informačně i technologicky. A tady nastupují jiné síly než klasická armáda v polních uniformách. Jsou to speciální jednotky, kybernetické kapacity a čím dál víc také vesmírné schopnosti.

Když mluvíte o vesmíru, myslíte tím satelity a jejich roli v konfliktu?

Přesně tak. Vesmír je dnes naprosto klíčový. Bez satelitů by se rozpadly komunikační sítě, navigace, průzkum. Ukrajina by bez Starlinku čelila úplně jiné situaci. A stejně tak bez družicových snímků by neviděla pohyb ruských jednotek. 

Kdo má kontrolu nad vesmírem, má obrovskou výhodu. Proto vznikají nová vesmírná velitelství a proto do této oblasti proudí obrovské investice.

Zmínil jste i kybernetické síly. Jakou roli hrají ve fázi nula?

Kybernetická doména dnes prostupuje vším. Dá se využít k útokům na infrastrukturu, k narušení komunikace, k šíření dezinformací. Ve fázi nula je to způsob, jak zasáhnout protivníka ještě předtím, než dojde k jedinému výstřelu. Vidíme to opakovaně – útoky na energetické sítě, nemocnice, banky... Cílem není jen způsobit škodu, ale vyvolat chaos, nedůvěru, oslabení vůle k obraně.

A co speciální jednotky? Ty mají tradici už dávno, proč je dáváte do stejné roviny s kybernetickými a vesmírnými schopnostmi?

Protože speciální jednotky dokážou operovat v šedé zóně mezi mírem a válkou. Jsou schopné působit nenápadně, destabilizovat oblast, provádět diverze, navazovat kontakty s místními skupinami, poskytovat podporu, zjišťovat informace. 

V mnoha případech jsou první, kdo je nasazen, když se schyluje ke konfliktu. A v kombinaci s informačními, kybernetickými a vesmírnými prostředky tvoří celek, který rozhoduje o tom, s jakou výhodou do války vstoupíte. To je přesně ta fáze nula – boj o podmínky ještě před samotnou bitvou.

Myslíte si, že se ve válkách budoucnosti povede i přímý boj ve vesmíru, třeba ničení satelitů?

Ano, je to vysoce pravděpodobné. Už dnes máme důkazy o testech protisatelitních zbraní – například Rusko i Čína prokázaly schopnost sestřelit satelit z povrchu Země. Takové akce ale vytvářejí obrovské množství kosmického smetí, což ohrožuje i vlastní infrastrukturu. Proto se o tom veřejně moc nemluví. 

Ale v případě velkého konfliktu je prakticky jisté, že se protivníci pokusí navzájem „oslepit“ – tedy zničit, narušit nebo zarušit satelitní systémy. Bez nich by moderní armády byly slepé a hluché.

Jakou roli hraje v dnešním světě jaderné odstrašení? Neoslabuje, když už se nebojují klasické „studenoválečné“ války?

Jaderné zbraně jsou pořád fundamentem odstrašení. Díky nim nedochází ke střetům mezi velmocemi v plném rozsahu. I když se válčí konvenčně, nikdo si netroufne přejít určitou hranici, protože ví, že by mohl následovat jaderný úder. 

Jenže odstrašení funguje pouze tehdy, když obě strany věří, že by protivník opravdu jaderné zbraně použil. Proto je nebezpečné, když se v politické debatě bagatelizuje možnost jejich nasazení. Vojáci to nikdy neberou na lehkou váhu.

Jak vypadá informační válka v ruském pojetí?

Rusko chápe informační válku jako trvalý stav. U nás se pořád rozlišuje mezi mírem a válkou, ale pro Rusko tohle rozdělení neexistuje. Oni vedou informační operace pořád, bez přestávky. Snaží se zasahovat do veřejné debaty, podporovat extremistické názory, oslabovat důvěru ve stát a v západní instituce. 

Jejich cílem není přesvědčit lidi o jedné konkrétní lži, ale zasít nedůvěru. Aby si lidé řekli: „Nikomu už nemůžu věřit.“ To je mnohem účinnější než klasická propaganda.

Zmínil jste, že ruské dezinformační weby často využívají „užitečné idioty“. Máte konkrétní příklady?

Ano, když se podíváme na české prostředí, najdeme weby, které otevřeně přebírají ruské narativy. Například CZ24 nebo dříve hnutí Ne základnám. Tyto platformy fungují jako zesilovače ruských tezí. 

Nemusí být přímo řízené z Moskvy, ale šíří obsah, který Rusku nahrává a mnohdy je přímo převzat z ruskojazyčných zdrojů. Tím se vytváří zdání, že jde o autentickou domácí debatu, a přitom je to součást širší informační operace.

Jaké jsou limity psychologických a informačních operací z hlediska práva? Můžeme se bránit stejně tvrdě, jako proti nám působí Rusko?

Tady narážíme na zásadní rozdíl. Západní země se řídí právem a respektují určité normy. Nemůžeme jen tak spustit operace proti vlastním občanům, nemůžeme cíleně manipulovat domácí obyvatelstvo. To je právní i morální hranice. 

Rusko nic takového neřeší. Proto máme nevýhodu – musíme hledat způsoby obrany, které jsou v souladu s principy právního státem. To je složité, ale je to i naše síla. Pokud bychom se snížili na úroveň protivníka, popřeli bychom hodnoty, které bráníme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.