Putinova sféra vlivu se drolí od Kavkazu po střední Asii. Kdo převezme roli regionálního garanta?

Za normálních okolností by zatýkání dvou mužů v ruském Jekatěrinburgu nevzbudilo větší pozornost. Jenže událost z června letošního roku měla vážný dopad. Při zásahu ruských bezpečnostních složek byli zastřeleni dva bratři ázerbájdžánského původu, známí jako Saforovci. Jeden z nich měl ruské občanství, druhý ázerbájdžánské. Kromě nich bylo zadrženo dalších devět lidí a tři osoby utrpěly vážná zranění.

Zpočátku šlo o víceméně rutinní situaci. Oficiální verze hovořila o zneškodnění organizované zločinecké skupiny, která měla být odpovědná za násilné trestné činy sahající až dvě desetiletí zpět. To samo o sobě nevzbuzovalo výraznější emoce. Jenže když byla těla bratrů převezena do Ázerbájdžánu a podrobena pitvě, následovala prudká reakce.

„Ve chvíli, kdy byli repatriováni, se zjistilo, že na tělech neměli doslova jedinou kost nezlomenou,“ upozornil Andrej Žiarovský v rozhovoru pro Postoj TV. „Oba bratři nezahynuli při zásahu, ale až při mučení.“

Odpověď Baku byla okamžitá a nesmlouvavá. Prakticky bez prodlení došlo k razii v redakci ruského státního média Sputnik v ázerbájdžánském hlavním městě. Někteří pracovníci této redakce byli zadrženi a označeni za agenty ruské tajné služby FSB. Podle Žiarovského jich bylo zatčeno celkem třináct. Navíc bylo zřejmé, že utrpěli při zatčení zranění.

Na diplomatické úrovni následovala výměna ostrých nót: ruský chargé d’affaires byl předvolán na ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí, ázerbájdžánský velvyslanec naopak na ruské ministerstvo. Obě strany si oficiálně předaly protestní stanoviska.

Situace tak vyvrcholila do podoby otevřené roztržky. Podle Žiarovského se vztahy mezi oběma zeměmi „momentálně propadly na historické minimum“. Prezident Alijev navíc veřejně označil ruské chování za projev neokolonialismu, což je termín, který Moskva vnímá zvlášť negativně. Ve stejném vystoupení vyjádřil přímou podporu Ukrajině. Za tento postoj si Alijev údajně vysloužil pochvalu od několika západoevropských zemí.

Takto lze ve zkratce shrnout dramatický obrat ve vztazích dvou dlouhodobých spojenců. Rusko vnímalo Ázerbájdžán jako stabilní bod v kavkazském prostoru a Baku dlouhá léta hrálo vůči Moskvě opatrnou, často vyčkávací hru. Nyní se však zdá, že se obě země ocitly na opačných stranách pomyslné mocenské osy.

Tím se také otevřela cesta k další změně poměrů, a sice potenciálnímu scénáři usmíření mezi odvěkými nepřáteli Ázerbájdžánem a Arménií.

Napětí mezi Ázerbájdžánem a Arménií bylo dlouho učebnicovým případem zamrzlého konfliktu. Mezi odborníky na tuto část světa se v posledních měsících začalo velmi opatrně připouštět, že letité napětí na Kavkaze možná začíná polevovat: zintenzivnila se diplomatická jednání a mírová dohoda, která by ukončila desítky let trvající spory, se prý stává reálnou možností.

Takový scénář by podle názorů mnohých expertů měl potenciál přepsat geopolitickou mapu regionu. Zároveň role Turecka jako neformálního garanta bezpečnosti a hlavního spojence Ázerbájdžánu posledních několik let neoddiskutovatelně roste. Pokud by se podařilo konflikt skutečně vyřešit, Rusko by nevyhnutelně přišlo o pozici zprostředkovatele a tím i o nástroj, kterým si v oblasti dlouhodobě udržovalo vliv.

Mírový proces ale není jen otázkou bilaterálních vztahů. Jde o strategické přenastavení rovnováhy sil. Navíc v regionu, kde byla po desetiletí stabilita spíše zbožným přáním.

Ruský vliv na jižním Kavkaze byl po léta považován za samozřejmost. To se ale začíná měnit. Když Rusko neposkytlo Arménii vojenskou pomoc během konfliktu o Náhorní Karabach, protrhly se v Jerevanu politické hráze. Arménie začala hledat nové a spolehlivější bezpečnostní záruky.

Zcela nepokrytě se objevují snahy o navázání hlubších vztahů se Západem a obecně větší otevřenost vůči novým potenciálním partnerům. Sousední Gruzie mezitím zůstává opatrná, podle politologů osciluje mezi neutralitou a pragmatismem. I tam ale neochota spoléhat se výhradně na Moskvu vyvěrá na povrch doslova všude.

Ztráta důvěry v ruské bezpečnostní záruky a paralelní posilování vazeb s jinými aktéry – zejména Tureckem – tak vede k tomu, že celá oblast postupně uniká z někdejší sféry vlivu. Dřívější jistoty mizí, ale nové pořádky se teprve formují.

Podobná dynamika jako na Kavkaze se podle odborníků odehrává i ve Střední Asii. Kazachstán, dlouho vnímaný jako loajální spojenec Moskvy, si dnes buduje vlastní, zcela svébytnou geopolitickou identitu. Namísto jednostranné orientace na Rusko se důrazně a záměrně otevírá více směrům – především k Turecku, ale zřejmě také k Číně a Západu.

Země má dle politických geografů ambici stát se středně velkou regionální mocností a kategoricky odmítá model těsné integrace, jaký představuje vztah Ruska a Běloruska. Tato ambiciózní vize stojí na ekonomických předpokladech, daných zejména bohatými přírodními zdroji, ale v poslední době také raketově se vyvíjející a rostoucí infrastrukturou, ruku v ruce se strategickými investicemi ze zahraničí.

Kazachstán tak podle některých pozorovatelů vytváří vlastní model nezávislosti. A z pohledu Moskvy jde o signál, že bývalé impérium ztrácí další z opěrných bodů.

Turecko hraje v této části světa stále významnější roli. Nejde ale jen o kulturní a jazykové vazby k sousedním státům, ale i o konkrétní vojenskou a diplomatickou podporu.

Vztahy mezi Tureckem a Ázerbájdžánem jsou dnes jedny z nejživějších v regionu. Ázerbájdžánská armáda se velmi rychle v mnoha ohledech přizpůsobila tureckému modelu a čerpá z vojenského know-how člena NATO. Výsledek? Opět rostoucí nezávislost Baku na Moskvě. A samozřejmě zrcadlově posilování Ankary jako stabilizační síly.

Turecko navíc šikovně kombinuje politický vliv s naprosto otevřeně cynickým kalkulem. Přestože není neutrální, evidentně dokáže v očích mnoha regionálních aktérů působit jako spolehlivější partner než Rusko.

Ázerbájdžán se v posledních letech stal důležitým hráčem na evropském trhu s uhlovodíky. Zvlášť poté, co se většina Evropy začala odklánět od ruských dodávek. Vzniká tak nová energetická spojnice Baku–Ankara–Evropa.

Evropské státy už intenzivně pracují na propojení s infrastrukturou v Ázerbájdžánu přes Turecko. Budují se nové trasy pro plyn a ropu, které mají diverzifikovat energetickou bezpečnost starého kontinentu. Tento vývoj dále umocňuje narůstající geopolitický význam.

Zároveň se zcela jasně ukazuje, že Západ je ochoten tolerovat autoritativní povahu ázerbájdžánského režimu výměnou za stabilitu dodávek. V kombinaci s vojenským zajištěním a diplomatickou obratností tak nutně vzniká nový typ regionálního hráče, který je bohatý, pragmatický a strategicky téměř nepostradatelný.

Region, o kterém se poslední dekády relativně mnoho nenapsalo, doslova v těchto minutách, dnech a měsících prochází tichou, ale hlubokou a kvalitativní přeměnou.

Zatímco Rusko ztrácí půdu pod nohama, nové mocnosti jako Turecko a Čína postupně přebírají iniciativu. Státy, které bývaly součástí sovětské sféry vlivu, dnes hledají vlastní směr. Některé volí autonomii, jiné nové aliance, ale všechny se shodují v jednom: Moskva už není jedinou alternativou. A nutno dodat, že i stále méně atraktivní alternativou.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.