Nawrocki prezidentem: Předzvěst velkých problémů nejen pro Polsko, ale pro celou EU

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier typicky vyzval ke spolupráci „na základě právního státu a demokracie“ – přitom právě nedostatky vlády práva vedly v nedávné minulosti k roztržce mezi EU a Polskem, kterou se Tusk v posledních dvou letech snaží zalátat. „Silná Evropa potřebuje dobré německo-polské vztahy,“ napsal dál Steinmeier; sám si zajisté dobře pamatuje, jak silně protiněmecká byla rétorika polských vlád řízených PiS.

Prezident nemá v polském ústavním systému významné pravomoci. Ale ty, které má, mohou významně ochromovat výkony vlády. Dosavadní prezident Andrzej Duda, také podporovaný PiS, vetoval celou řadu zákonů předkládaných vládou do Sejmu, kde koalice v čele s premiérem Donaldem Tuskem nemá třípětinovou většinu k přehlasování takového veta. Nebo posílal návrhy zákonů k přezkoumání ústavnímu soudu, složenému převážně ze soudců jmenovaných ještě za vlády PiS, kteří nemají nijak naspěch s jejich posuzováním.

Tato paralýza bude nyní pokračovat. Všeobecně se má za to, že Tuskovo soužití s Nawrockým bude ještě obtížnější než s Dudou. Tím spíš, že se blíží příští parlamentní volby v roce 2027, bilance vlády je nevalná (i z výše uvedených důvodů) a v koalici složení z pěti stran to povážlivě skřípe. Navíc, jak volby ukázaly, zejména mezi mladými lidmi stoupá podpora krajní pravici ztělesněné stranou Konfederacja.

Nawrocki se během kampaně netajil tím, že pokud vyhraje, bude se snažit koalici natolik oslabit, aby se rozpadla, což by vedlo k vypsání předčasných parlamentních voleb. Ty by za stávající situace s velikou pravděpodobností vyhrála zase PiS. 

„Nawrocki bude dělat vše, aby vládě škodil. PiS tak bude mít šanci se navrátit k moci, tentokrát v alianci s Konfederací,“ předpověděla pro belgický list le Soir varšavská politoložka renata Mienkowska. „Ti, kdo v říjnu 2023 (parlamentní volby) ohlašovali konec PiS, se nyní brutálně přesvědčují, že nacionálpopulismus má v Polsku před sebou skvělou budoucnost. A že při příštích volbách by se mohl vrátit v ještě radikálnější podobě.“

Bruselské instituce i členské státy mají ještě v živé paměti, jaké to bylo, když Polsko vyhrožovalo každou chvilku vetem a blokovalo schvalování té či oné legislativy jako reakci na zmrazování evropských fondů, jímž Evropská komise trestala jeho nedostatky vlády práva. 

Není tedy vyloučeno, že Nawrockého zvolení je prvním krokem k návratu do této situace, kdy však bude národovecké Polsko postupovat ruku v ruce nejen s Orbánovým Maďarskem, ale také s Ficovým Slovenskem a – po říjnových volbách – s Babišovým Českem. A také s Francií vedenou Národním sdružením, podíváme-li se ještě o kousek dál.

Tyto neliberální perspektivy se nemusejí zhmotnit, ale po neděli je k nim Evropě zase o kousek blíž. Nawrocki v kampani brojil proti hlubší evropské integraci; odmítal jakékoli společné zadlužování EU pro potřeby obrany či společných investic; sliboval referendum o Zelené dohodě pro Evropu (Green Deal).

Na rozdíl od Orbána nebo Fica nemá sice Nawrocki žádnou „slabost“ pro ruského diktátora Vladimira Putina a nebrání dalšímu vyzbrojování Ukrajiny – odmítá však a priori její členství v NATO, ba v Evropské unii. Chce také přehodnotit podporu, které se v Polsku dostává ukrajinským válečným uprchlíkům. Nebo podmínky, za nichž EU dováží ukrajinskou zemědělskou produkci.

V zemi, kde odpor proti Rusku patří ke „genetické výbavě“, je každé oslabení podpory Ukrajině vítaným vítězstvím plíživé ruské propagandy, stejně jako oslabováním evropské jednoty a rozhodnosti. I z tohoto hlediska je příznačné, že se Nawrockému dostalo posvěcení od amerického prezidenta Donalda Trumpa, který ho přijal během kampaně a posílil tak jeho dosud nijakou „státnickou“ pověst.

Zatímco Tusk bude jezdit na schůze Evropské rady, připadá prezidentovi židle na summitech Severoatlantické aliance. Ten nejbližší se koná koncem června v Haagu a bude se na něm rozhodovat o dalším směřování, ba o bytí a nebytí této bezprecedentní západní obranné organizace. Tam ale ještě pojede dosluhující Andrzej Duda, protože Nawrockého inaugurace se odehraje až 6. srpna.

Donald Tusk, jeho ministři a poslanci vládních stran se netajili nadějí, že vyhraje-li jejich kandidát, varšavský starosta Rafał Trszaskowski, dostanou se jim tak do rukou všechny mocenské nástroje; mělo jim to umožnit konečně a rychle naplnit sliby z kampaně v roce 2023. To se ale nestane, a Tusk se bude muset nadále, ba více věnovat domácím záležitostem, v neposlední řadě udržení vládní koalice pohromadě.

Bude tak činit na úkor své přítomnosti na mezinárodní scéně, kde přitom Polsko v poslední době i díky němu sbíralo body coby klíčový hráč v podpoře Ukrajiny a také jako člen obživlého „výmarského trojúhelníku“, tedy osou Paříž-Berlín-Varšava. 

Když se k lídrům z těchto zemí přidal ještě britský Keir Starmer, spatřila světlo světa „silná čtyřka“ Macron-Merz-Tusk-Starmer jako ztělesnění evropské síly a rozhodnosti vůči agresivnímu Rusku na jedné a odvracejícím se Spojeným státům na druhé straně.

Záběry těchto čtyř státníků z nejsilnějších evropských zemí v neformální debatě s Volodymyrem Zelenským v Kyjevě vyvolávala naději, že se Evropa přece jen pochlapí a i bez formálních závazků USA podpoří bojující Ukrajinu natolik, aby pro ni aspoň vytvořila dobrou oporu pro případné jednání o míru. 

A že tato čtveřice, symbolizující také návrat Británie do evropských záležitostí, bude natolik akceschopná, aby dokázala životaschopnost „koalice ochotných“, když už rozhodování v Radě EU paralyzují Maďaři, případně Slováci. My Češi jsme se mohli radovat, že se do čela této iniciativy postavily jak obě evropské země vybavené jadernými zbraněmi, tak oba naši velcí sousedé, Německo a Polsko.

Faktem je, že „koalice ochotných“ zatím nevyplodila nic, co by stálo za řeč. Globální agendu nadále určuje nevyzpytatelný a nabubřelý Trump – který v zemích, jež zmínění státníci reprezentují, podporuje jejich krajně pravicové a populistické rivaly. Po polských prezidentských volbách je jasné, že Tusk bude vnitřně oslaben, stejně jako je už nějakou dobu oslaben Macron a s potížemi se potýká i Starmer.

Politický boj se vede stále více mezi liberálními a neliberálními silami. Každé vítězství těch druhých oslabuje ty první. Je možné, že takové „prkotiny“, jako je stav vlády práva v té které zemi, přestanou postupem času být relevantní. 

Jenže opustíme-li hodnoty, na kterých byla dosud evropská integrace budována, ztratí i unikátní evropské společenství svůj smysl.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.