Rozumíme polské politice? Lucie Sulovská analyzuje voličské mapy a budoucí směřování Polska

„Lucie, slyšela jsi vyprávění dvou pánů ročníku 1963,“ říká na úvod Pavel Vondráček (nejlepší ročník, obecně muži narození v šedesátkách – doplňuje vzápětí Lucie) a odkazuje na předchozí blok živé debaty s Mariuszem Suroszem a Davidem Vondráčkem. 

„Ty jsi mladší generace politologů. Když vidíš tuhle mapu výsledků prvního kola prezidentských voleb – žlutá je popularita Rafała Trzaskowského z Občanské platformy, modrá Karol Nawrocki z PiS – co ti to říká? Je to fenomén v rámci střední Evropy?“

Já jsem o Polsku, o období posledních tří desetiletí, psala před pár lety analýzu. A tam jsem vyskládala mapky ze všech parlamentních a prezidentských voleb. A všechny od roku 1990 vypadaly takhle. Až na nějaké drobné detaily je to v podstatě konstantní.

Můj spolužák a tvůj vedoucí bakalářské práce, politolog Josef Mlejnek, mi zdůraznil, že polská politika je mnohem ostřeji rozdělená než česká. Zatímco u nás rozhoduje bezpečnost a peněženka, v Polsku ještě navíc „hodnoty“. Jaké to jsou hodnoty?

Z dnešního pohledu bychom řekli, že to jsou ty konzervativní a liberální, protože celý západní svět se tak nějak rozdělil tímhle způsobem. Nicméně třeba z počátku 90. let to rozdělení bylo mezi takzvaný post-solidaritní a post-komunistický tábor. A asi uhodneš, kde byl volen převážně ten post-komunistický tábor... Zhruba tam, kde je ta žlutá barva. Tam měla SLD (Svaz demokratické levice) vždycky dobré výsledky.

Jak je ale možné, že se to změnilo v popularitu strany Donalda Tuska, proevropské a integrační?

Protože polská post-komunistická levice byla přesně taková: Prointegrační a – paradoxně, ale podobně jako v Maďarsku – velmi neoliberální. To vedlo k tomu, že v obou zemích došlo k vzniku takzvané národní konzervativní pravice, která je ekonomicky vlastně středolevicová. Adoptovala voliče poškozené neoliberální politikou. 

Došlo k zajímavému vývoji: V devadesátých letech fungoval post-solidaritní a post-komunistický tábor, ale poté, co vláda Leška Millera (SLD a PSL) zažila řadu problémů a skandálů, se levice v podstatě zničila a upadla do irelevance. A nové dělení se vytvořilo mezi dvěma částmi pravice. 

V roce 2005 byla drtivá většina lidí přesvědčená, že to směřuje ke koalici PiSu a PO (Občanské platformy), což jsou dnes hlavní dva póly, které se navzájem nesnášejí. Ale tehdy sdílely podobný hodnotový set spíše napravo, takovou „křesťanskou demokracii“. Hlavní distinkce mezi nimi byla ekonomická – PO byla neoliberální, PiS více pro pečovatelský stát.

Podívejme se na popularitu Sławomira Mentzena, takového polského Filipa Turka – mladý, podnikatel, ostré názory, někdy až úplně šílené Jeho podpora je rozprostřená po celém Polsku. A pak tu máme Grzegorze Brauna, který získal popularitu uhašením chanukové menory v Sejmu. Dá se říct, že je to opravdu antisemita?

Popularita Konfederace (jejíž součástí Mentzen a dříve i Braun byli) se bere z jiných zdrojů, než je staré polské rozdělení. U Mentzena jsou to převážně mladí muži, i když relativně slušné výsledky měl i u mladých žen. 

Braunovi, který klade důraz na náboženské hodnoty, se říká „turbokatolík“. Sleduji ho asi deset let a antisemitismus je jeho hlavní téma dlouhodobě. Napálí to úplně natvrdo. Myslím, že on antisemita skutečně je a vyniká tím, že to tak otevřeně říká.

Mentzen dostal kolem 15 %, Braun kolem slušných 7 %. Jak hlasy jejich voličů mohou rozhodnout prezidentské volby?

Úplně bych na to nespoléhala, jakkoli většina jejich hlasů se přelije ke Karolu Nawrockému. Ale zvlášť u Mentzena jsou to často mladí lidé, jejichž podpora je těkavá a volební disciplína nic moc. Mnozí volili Mentzena, protože mají plné zuby rozdělení PiS vs. PO. Něco jako kdysi naše znechucení opoziční smlouvou – šlo sice o něco jiného, ale princip je podobný, jsou to „voliči třetích stran“.

Volební účast v oblastech podporujících Trzaskowského je kolem 50 %, zatímco v konzervativním jihovýchodním Polsku někde až 70-80 %. Znamená to, že tam už Nawrocki nemá rezervu?

Zajímavé je, že momentální volební účast (k páté hodině odpolední) je nejvyšší za posledních několik prezidentských voleb. Ale ještě k dvanácté byla průměrná. Existuje představa, že ti, kdo volí dopoledne, jsou v Polsku aktivní katolíci, jdou z kostela. Mladí (a většinová veřejnost) ještě spí. Nekatoličtí voliči spíš chodí odpoledne a večer. Musíme si uvědomit, že praktikujících katolíků je v Polsku asi třetina, možná čtvrtina.

Kde je dnes Polsko ve střední Evropě? Je to opravdu velmoc? A vnímají to tak i v západní Evropě? Pět let jsi byla v Bruselu...

Nepochybně je velmoc, nebo tě napadá nějaká jiná? Myslím, že Bruselu toto uvědomění pomalu dochází. Bylo zajímavé za vlády PiS, že Polsko mělo konzervativní vládu, ale zároveň velmi dobrý obraz v amerických konzervativních kruzích. Bylo období před cca pěti lety, každý správný americký konzervativec jel na svou výpravu do Mekky – což znamenalo do Maďarska a do Polska. Současná americká administrativa má tendenci se propojovat s těmi disruptivními silami v různých (nejen) evropských zemích Evropě, které se staví proti liberálnímu establishmentu, který se pokoušel Trumpa zničit.

Koho by dnes Rusko spíš přivítalo jako polského prezidenta?

Myslím, že je jim to v případě Polska asi jedno. Možná by Karol Nawrocki byl víc asertivní třeba vůči Ukrajině, což by Rusům vytvořilo hezké titulky, ale prakticky by to žádnou změnu neznamenalo. I ta současná vláda, jakkoliv je proevropská a liberální, dokáže být vůči Ukrajině velmi asertivní – existuje řada případů, kdy se proti Ukrajině a prezidentovi Zelenskému tvrdě ohradili. Polskou zahraniční politiku dnes definuje na jednu stranu asertivita a  na druhou dlouhodobé zájmy. A staletí trvajícím polským zájmem je, aby se Rusko nepřibližovalo ani o krok. Jediný vyloženě proruský kandidát, Maciej Maciak, dostal směšný počet hlasů.

Politický komentátor Martin Schmarcz říká, že v Polsku je jedno, kdo je v čele státu, protože čtyři zásadní věci – silná armáda, důraz na infrastrukturu, podpora ekonomiky a vztah k Rusku – prosazují obě hlavní strany.

Ano, v Polsku na tom panuje shoda, je to dlouhodobá politika. Poprvé jsem četla o masivním zbrojení Polska kolem roku 2010. Když něco trvá 15 let a sjednotí se za tím všechny dominantní části politického spektra, není to tak polarizující. Plus panuje silný pocit, že vojenská síla je součástí významu Polska jako geopolitického hráče. My v Česku, upřímně, žádné takové ambice nemáme – kromě verbálních projevů, tam nemáme rovného ve světě. 

Proč nevzniká nějaká silnější česko-polská spolupráce?

Česká zahraniční politika má problém s tím, že není schopná dlouhodobých projektů. Ministerstvo zahraničí malých států je spíš takový diskuzní klub, protože reálně ten dopad není.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.