Polsko v klinči: Zákulisí voleb prezidenta a česko-polské (ne)lásky

Pavel Vondráček: Mariuszi, dlouhodobě žijete v Česku, ale narodil jste se ve městě Świnoujście, které bylo do roku 1945 německé Svinemünde. Dalo by se říci, že to byly takové polské Sudety...

Mariusz Surosz: Ano, jako dítě pamatuju zájezdy Němců, kteří se chtěli podívat na svůj majetek, který tam nechali. Lidé žili s kufry ve sklepě a říkalo se: „Němec se vrátí.“ Byl to provizorní život. Myslím, že stejně jako v českých Sudetech, až třetí generace – ti, kteří se tam narodili – nová území uznali za svou zemi.

Pavel Vondráček: Ten úvod jsem udělal proto, že v českém pohraničí, odkud bylo vyhnáno 3,5 milionu Němců, se volí úplně jinak – spíše populistické, nesystémové strany. Zatímco u vás, v takzvaných polských Sudetech, z oblastí, kde bylo vyhnáno 12 milionů Němců, volíte spíše strany proevropské. Čím to je?

Mariusz Surosz: To je spíše otázka pro sociology.

David Vondráček: Vím, jak to vysvětlují polští sociologové. Když se vyháněli čeští Němci, do českého pohraničí přišli lidé z různých koutů – Slováci, Češi z Rumunska, Bulharska, volyňští Češi, Rusíni – a státní osidlovací úřad je ještě rozptýlil, takže nikdo neznal nikoho. Nebyly tam od začátku vybudované sociální vazby mezi lidmi. Vše začínalo od nuly.

Zatímco tzv. „polské Sudety“ jsou tvořeny z 90 % obyvatelstvem z území, které zabral Sovětský svaz, např. z okolí dnešního ukrajinského Lvova. Třeba známá univerzita ve Wrocławi – česky Vratislav byla přesunutá ze Lvova. Šly celé struktury, město do města, vesnice do vesnice, proto tam nebylo takové vykořenění.

Pavel Vondráček: Mariuszi, proč jste se začal zajímat právě o Česko? Co vás k nám přivedlo?

Mariusz Surosz: Jako mladý jsem viděl několik skvělých českých filmů. Československá nová vlna byl pro mě úplný šok a pak jsem si přečetl několik zajímavých knížek od Hrabala, Škvoreckého a bylo rozhodnuto.

Navíc jsme jazykoví příbuzní. Mimochodem, v Polsku byly nesmírně populární české seriály: Arabela, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem. A večerníčky.

Dodnes se mj. používá rčení „To je český film,“ když někdo něčemu nerozumí. Většina ale neví, že to pochází z poválečné československého komedie Nikdo nic neví, která měla obrovský úspěch.

Pavel Vondráček: Vaše úspěšná kniha se jmenuje „Pepíci“. Proč nám Poláci říkají Pepíci?

Mariusz Surosz: V polštině „Pepiki“. V těch filmech vždycky bylo: „Pepíku, udělej to.“ Když manželka nebo maminka v každém českém filmu volala na Josefa, vždycky mu říkala Pepíku. Poláci svému polskému národnímu hrdinovi Józefu Poniatowskému, také říkají kníže Pepi.

Pavel Vondráček: Jaký je tedy obraz Čecha v polském povědomí dnes, v roce 2024/2025?

Mariusz Surosz: Rozdíl je generační. Pro mladé Poláky je Česko úplně čistý stůl, klasická tabula rasa, oni prostě o vás nevědí nic. Když řeknu jméno Václav Havel, lidé nad 40 let vědí. Ale pro dvacátníky to neplatí. Nezapomínejme, že Václav Havel byl prezidentem před 22 lety.

V polské televizi nebo rozhlase se teď nehrají české písničky ani české filmy. Mladí jsou překvapeni, že čeština zní jako polština, ale přitom jí nerozumí. Před 15 lety byla velkým hitem v Polsku písnička „Jožin z bažin“ od Ivana Mládka. Pro starší Poláky to bylo potvrzení stereotypu české kultury, pro mladé, kteří jsou jenom na YouTube a Spotify to byla úplně exotika.

Pavel Vondráček: Sledují Poláci českou politiku? Znali Babiše, Zemana, Klause?

Mariusz Surosz: Babiše ano, v souvislosti s útoky na polské potraviny. O Zemanovi vědí hlavně takzvaní čechofilové. Když se objevily nad Hradem trenýrky, čechofilové říkali: „Ó, to je takové české!“ Čechofil je totiž takový „blbec“, pro kterého je všechno české super, třeba i to, když český prezident Klaus v Chile „ukradl“ pero. Kdyby to udělal polský prezident, tak by řekli, že je to ostuda.

Pavel Vondráček: A co ten stereotyp, že Poláci mají Čechy rádi?

Mariusz Surosz: Poláci nemají rádi Čechy. Poláci mají rádi svou představu o Češích. O těch lidech, kteří jsou tak pragmatičtí, že ani nedělají ozbrojená povstání, a přesto vyhrají. Tak se krajanů vždy ptám: Pokud je to pragmatický národ, proč 5. května 1945 v Praze postavili 1800 barikád a začali na konci války bojovat s Němci?

Pavel Vondráček: Zmínil jste polské potraviny. Proč mají v Česku negativní pověst?

Mariusz Surosz: Problém tehdy byl v tom, že nějaký český řetězec objednával salám za deset korun, prostě ten nejlepší. Tak se tam dávalo všechno – podle toho, co chtěli. Skutečnost je ale jiná, Poláci mají kvalitní potraviny, jen možná Češi více upřednostňují cenu před kvalitou. Ten obraz se ale změnil od té doby, co každý rok jezdí téměř 550 tisíc Čechů na dovolenou v Polsku. Je to alternativa k dražšímu Chorvatsku s jeho eurem.

Češi dnes vidí na vlastní oči, jak Polsko funguje, třeba i jaké máme dálnice. Aktuální komentáře o Polsku jsou skvělé. Češi podle mě vydělávají možná o deset, patnáct procent víc, ale zboží je o 30 až 50 % dražší než v Polsku. Třeba cigarety jsou o 50 korun levnější v Polsku. A tak se pohled na nás mění.

Pavel Vondráček: Zdá se, že Polsko trochu podceňuje Česko, například co se týče obsazení ambasády v Praze.

Mariusz Surosz: Polské velvyslanectví dnes velvyslance nemá. To je už taková tradice, že vás naše zahraniční politika podceňuje. Ministr zahraničí Radosław Sikorski k vám třeba vyslal paní, která skvěle mluví španělsky. Později, když skončila, byla k vám poslána odbornice na Írán. Dneska velvyslance zastupuje odbornice na Skandinávii.
Kdysi tu byl člověk, který mluvil česky, ale bohužel, kvůli politickému rozhodnutí, už tu není.

V Česku by polský velvyslanec měl mluvit česky, ukázat respekt ke kultuře, k jazyku. Když Jan Sechter, bývalý polský velvyslanec (INFO.CZ s ním rovněž přinese rozhovor, pozn. red.), mluví s Poláky, ani nepoznají jeho český přízvuk.

David Vondráček: Trochu jste mě překvapil, že na vaši ambasádě nejdou kompetentní lidé.

Mariusz Surosz: Neříkám, že tam nejdou kompetentní lidé, ale když se podíváte, jaký je obchod mezi našimi zeměmi – Česko je pro nás druhý největší trh po Německu – proč posílají odbornice na Španělsko nebo Skandinávii? A budoucí velvyslankyni, která přijde je 69 let. To není dobrá zpráva pro dynamiku dvou sousedních zemí.

Pavel Vondráček: Naši prezidenti bývají často staršího data narození, zatímco polští kandidáti jako Andrzej Duda (ročník 1972), Rafał Trzaskowski (také 1972) nebo Karol Nawrocki (ročník 1983) jsou výrazně mladší.

Mariusz Surosz: Mladí? To se jen zdá, protože polskou politiku ovládají zcela jiní muži: Jarosław Kaczyński má 75 let a Donaldu Tuskovi je šedesát osm.

David Vondráček: Vy máte silnějšího prezidenta v pravomocích. U nás je to psychologicky vzato vážená osoba, ale v ústavním systému nemá takovou moc.

Mariusz Surosz: Podle mě je tam jedna důležitá věc – veto. U vás ve sněmovně stačí 50 % na přehlasování, u nás to musí být dvě třetiny.

Pavel Vondráček (ukazuje na mapě oblast Kladska/Kłodzka): Tento kousek česká společnost stále sentimentálně považuje za naše Kladsko. A tam Poláci provedli po válce nepěknou věc – vyhnali jste násilím Čechy. Davide, ty jsi o tom točil dokument „Sbohem český koutku“.

David Vondráček: Oblast Kladska byla do roku 1742 součástí Rakouska. Z 80 % tam bylo německé obyvatelstvo, ale bylo tam asi 10 českých vesnic, 7 tisíc obyvatel, kteří mluvili česky, takovou staročeštinou, měli českou identitu, ale německé občanství. Paradoxně nemluvili německy, ale považovali se za Němce.

Po roce 1945, jak se měnily hranice, Poláci v nich viděli říšské občany a někteří sloužili i ve Wehrmachtu. Došlo tam i k zabíjení, bylo to podobně kruté, jako jsme se my chovali k sudetským Němcům. Nakonec v roce 1947 tvrdě zasáhl Stalin a řekl, že se hraniční změny dělat nebudou a celé Kladsko bude polské.

Pavel Vondráček: Podobný osud potkal i české evangelické reemigranty z oblasti kolem Střelína (Strzelin) a Husince v Polsku, kteří byli také po válce vyhnáni, přestože mluvili česky. Davide, tvůj další film na toto téma se jmenoval „Do země nezaslíbené“.

David Vondráček: Ano, a je zajímavé, že tito Češi vyhnaní Poláky tam po letech jeli a dnes mají hezké vztahy s těmi Poláky, kteří tam přišli třeba z Kazachstánu a obsadili jejich domy.

Abychom ale nekritizovali jen Poláky, tak málo se ví, že v roce 1830 a 1863, když Poláci bojovali za samostatnost proti Rusku, české politické elity jako Palacký a Rieger držely s carem. Byl tu spíš silný panslavistický proruský proud, než aby se pochopily liberální tendence Poláků mít vlastní stát. A pak válka o Těšínsko v letech 1919-1920, kdy Československo bylo Společností národů určeno jako viník. A tak, zatímco Poláci bojovali s bolševiky o záchranu Polska a Evropy, Češi blokovali vývoz francouzských a maďarských zbraní na pomoc proti bolševikům.

Mariusz Surosz: Měli byste se zeptat Masaryka nebo Beneše, co si tehdy mysleli. Polsko bojovalo ve Lvově s Ukrajinci, ve Velkopolsku bylo povstání proti Němcům, bojovalo se o Slezsko. Čeští politici to mohli vidět jako příležitost se územně obohatit.

Pavel Vondráček: Davide, ty jsi točil i o dole Turów. Tam paradoxně vítězí spíše konzervativní síly, ale v oblasti je to spíše výjimka.

David Vondráček: Je fakt, že PiS a konzervativci důl bránili jako polskou národní věc, protože bez Turówa by třetina země neměla elektřinu. Není to černobílé.

Mariusz Surosz: Lidé, kteří tam nemají vodu, mají velký problém. Mezistátní dohoda měla být mnohem dříve. Polský velvyslanec v Česku Mirosław Jasiński dal rozhovor pro Deutsche Welle, v němž kritizoval polský postoj a za pár dní skončil. Byl velvyslancem necelé dva měsíce.

David Vondráček: Ještě jedna perlička. V Polsku můžeš kdekoliv platit kartou, i poslední babička se shnilými banány má terminál. V Praze třetina hospod karty nebere.

Mariusz Surosz: To je pravda. Když vodím turisty po Česku a řeknu, že ne všude zaplatíte kartou, tak se ptají, jestli jsme v 19. století. Říkám: „Jste v Česku.“ Bohužel moje kniha „Praga. Czeskie ścieżki“ (Praha. České stezky), která vyšla ve známém polském nakladatelství Czarne, v Česku asi nevyjde. Mám špatné zkušenosti s českými nakladateli a nerespektováním autorských práv.

Pavel Vondráček: Co dnes víc ilustruje Polsko? Tradice, nebo moderna? A kdo vyhraje volby?

Mariusz Surosz: Obojí. Ale bohužel vyhraje špatná politika, kde je dovolená lež, manipulace, černý PR. Vždyť i Rafał Trzaskowski mění názory. Kdyby v Polsku zjistil, že Poláci nemají rádi zmrzlinu, tak on by druhý den řekl, že taky nemá rád zmrzlinu. Karol Nawrocki to samé. Já jsem nevolil, nebudu volit cvoky.

David Vondráček: Myslím, že kdyby vyhrál liberál jako Trzaskowski, polská politika by se posunula k rychlejší integraci do EU. Sikorski říkal, že potřebujeme jednu armádu, jeden telefon. Může nastat situace, a to by byl další český podraz, že v Česku na podzim zvítězí protievropské síly. Celá Evropa se chce integrovat a Česko se dezintegruje. Můžeme se obracet ke Slovensku a Maďarsku, zatímco Polsko, Německo a Francie by tvořily integrační projekt, protože Polsko berou jako velmoc. Je tu nebezpečí, že Poláky podrazíme, protože půjdeme úplně jiným protievropským směrem. Vyhrál ale Nawrocki a tak zatím netušíme, co se stane s polskou politikou, když premiér a prezident pocházejí z odlišných pozic.

Pavel Vondráček: Pánové, děkuji vám za velmi podnětnou diskuzi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.