KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Auta se mění, problém zůstává. Dnešní pohled na ruské čerpací stanice až osudově připomíná podobné obrázky z léta roku 1991, jen bylo tehdy ve frontách přece jen o dost víc moskvičů a žigulíků. K čemu to před 35 lety vedlo, všichni víme – Sovětský svaz, který měl trvat na věčné časy, ke konci roku 1991 ukončil svoji šedesát devět let trvající existenci. Co vy na to, vládče Kremlu?
Jeden typický příběh z uplynulého týdne výstižně ilustruje závažnost současné palivové krize v Rusku. Mladá řidička popojížděla ve frontě na benzín tak dlouho, až jí v autě došlo palivo úplně. Zůstala tedy bezmocně trčet na místě v autě bez benzinu a čekala, až – a jestli vůbec – přijede k pumpě cisterna.
Podobných videí naštvaných Rusů jsou na sociálních sítích mraky, a zdaleka nejde jen o obrázky z Moskvy a Petrohradu. Vedle ukrajinského Krymu, který je už zcela bez benzinu, a velkých center na západě země, je z velké části bez dostatečné zásoby paliv taky celá Sibiř nebo Dálný východ.
Pamětníkům „největší geopolitické katastrofy“ dle V. V. Putina to možná něco připomene – také SSSR v létě před jeho zhroucením sužoval nedostatek všeho, v čele s ropnými produkty.
Abychom pochopili, proč se ukrajinské velení rozhodlo vyvolat v současném Rusku palivovou krizi, je třeba se podívat do relativně nedávné historie. Bezprostřední dopad války na běžný život protivníka je totiž zdaleka nejúčinnějším způsobem jeho demoralizace a rozkladu.
Dějiny se opakují
Sovětský svaz žil dlouhé roky v iluzi „palivové nezranitelnosti“. Ropné šoky v letech 1973 a 1979 vystřelily ceny suroviny na Západě do závratných výšin a Kreml si zvykl, že petrodolary zaplatí vše od neefektivního průmyslu až po válku v Afghánistánu.
Jenže v září 1985 Saúdská Arábie změnila pravidla hry. Rijád, unavený omezováním vlastní těžby, otevřel kohoutky naplno, aby získal zpět podíl na trhu. Během pár měsíců roku 1986 se cena ropy propadla z 35 na méně než 12 dolarů za barel. Pro sovětský rozpočet to byla krutá rána. Náhlý výpadek deviz znamenal torpédo do boku už tak se hroutící ekonomiky. Sovětský petrochemický průmysl zůstal stát v čase – neefektivní, technologicky zastaralý a vyrábějící víc těžkého mazutu než kvalitního benzinu.
Uvnitř země rostla nerovnováha mezi produkcí a distribucí – rafinérie nestíhaly, doprava selhávala a lidé hromadili zásoby ze strachu, že to horší teprve přijde. V roce 1990 už reálné náklady na výrobu benzinu převyšovaly státem fixované nízké ceny (A-92 stál kolem 40 kopejek za litr), což vedlo k deficitům a černému trhu. V létě 1991 se situace vyhrotila na celostátní úroveň.
Vyústění bylo tragikomické: země s největšími ropnými poli na planetě zavedla přídělový systém. Benzin se stal platidlem, za které se kupovala loajalita i jídlo. Lidé v Moskvě nocovali ve frontách u pump, zatímco na polích stály traktory bez nafty. Stát ztratil kontrolu nad tím nejzákladnějším – nad energií, která ho držela pohromadě.
Na čerpacích stanicích (АЗС = Aвто3апра́вочная Cта́нция) se tvořily fronty dlouhé i několik kilometrů. Lidé čekali hodiny, někdy celý den... často marně. Stát zavedl přídělový systém – talony (kupony) nebo limity, například maximálně 20 litrů na auto. Soukromým řidičům často nezbývalo nic, veřejná doprava jezdila omezeně a zemědělci měli problémy se sklizní.
To přímo přispělo k vážnému nedostatku potravin ve městech. Paliva se stala cenným výměnným artiklem. Neschopnost zajistit základní potřeby, jako je palivo či elektřina před přicházející zimou 1991, definitivně pohřbila důvěru veřejnosti v sovětský systém.
V srpnu 1991 proběhl puč proti Gorbačovovi, který sice selhal, ale konec SSSR nakonec urychlil. Jakmile jednotlivé sovětské republiky ucítily šanci na nezávislost, začaly energetické toky využívat jako zbraň.
Rafinerie na Ukrajině nebo v Litvě odmítaly dodávat produkty do Ruska a naopak. V prosinci 1991 Sovětský svaz zanikl a Rusko pod Jelcinem začalo s chaotickou liberalizací.
Palivová krize vol. 2
Zatímco v roce 1991 byla logistika rozbitá politicky i ekonomicky, dnes je rozbitá fyzicky. Rusko hraje nedůstojnou roli prosebníka u Číny a Indie. Prodává surovou ropu s obrovskými slevami, ale hotové ropné produkty – tedy benzin a naftu – musí paradoxně občas samo draze dovážet, protože jeho vlastní rafinerie jsou buď poškozené, nebo technologicky zastaralé.
Odkaz roku 1991 je dnes vidět v každém dekretu o regulaci cen. Putinův režim se zoufale snaží udržet iluzi levného paliva, ale trh nelze obelstít věčně.
Když v roce 1986 spadla cena ropy, Sověti zjistili, že jejich impérium bylo postavené na písku. A nyní, v roce 2026, Rusové zjišťují, že je jejich impérium postavené na západních technologiích, ke kterým už nemají klíče.
Modernizace ruských rafinerií, která probíhala mezi lety 2005 a 2020, byla totiž plně v režii firem jako Honeywell, Siemens nebo ABB. Tyto systémy jsou v roce 2026 na hraně životnosti. Rusko se sice naučilo dovážet čipy přes třetí země, ale neumí vyrobit komplexní katalyzátory ani vysokotlaká čerpadla pro hloubkovou rafinaci.
Výsledkem je, že se ruské rafinerie „vracejí v čase“ – vyrábějí benzin nižších oktanových čísel a s vysokým obsahem síry na úrovni normy Euro 2 z 90. let, který motory moderních aut neakceptují. Ještě že jich v Rusku nemají tolik, u nás by to byl konec.
Vytrvalé nálety ukrajinských dálkových dronů vyřazují klíčové frakční věže v evropské části země. Opravy jsou v podmínkách sankcí téměř nemožné a Rusko je tak nuceno vozit benzin z dálných sibiřských rafinerií po železnici, která je ale přetížená vojenskými transporty.
Nikdo v Kremlu si to samozřejmě nechce připustit, ale Rusko v roce 2026 prožívá svůj druhý rok 1991. Fronty u pump jsou sice zatím kratší než tehdy díky brutální státní regulaci, ale technologické prázdno v útrobách rafinerií je mnohem hlubší, než bylo kdykoliv v sovětské éře.
A jedno je jasné – režimy v Moskvě nepadají, když dojde ropa v zemi, ale když dojde benzin v nádrži obyčejného Rusa.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
