Sektorová daň a poválečné přerozdělení bohatství v Německu. Je to pro nás poučení nebo varování?

Snaha různých vlád a panovníků vytáhnout z obyvatel kvůli nějaké aktuální potřebě více peněz, než dokáže běžný výběr daní, je stará zřejmě jako lidstvo samo. Lidé už (třeba v případě Británie) museli dočasně platit daň z vousů či oken, za československé první republiky zase stát v roce 1936 zavedl pod hrozbou války mimořádnou daň ze zisku a i mimořádný příspěvek na obranu vlasti.

V těchto případech se ale jednalo většinou o předválečné či válečné výdaje. Pokud ale existuje skutečně markantní příklad státem organizovaného přerozdělení bohatství ve svobodné tržní ekonomice v době míru, pak je to financování takzvaného německého hospodářského zázraku.

Důvod byl celkem jednoduchý a snadno přenositelný (alespoň z části) do dnešní doby. Stát nutně potřeboval peníze, zároveň ale nemohl dopustit, aby radikálním zvýšením daní a útlakem podnikatelů přidusil ekonomiku, pro poválečnou obnovu země životně důležitou. Jak to udělat?

Německo (tedy jeho svobodná část) přijalo tzv. zákon o vyrovnání zátěže, který vstoupil v platnost 1. září 1952. Jeho jediným cílem bylo vlastně přerozdělení bohatství tak, aby se ti bohatší podělili s těmi chudšími a v zemi se nastartoval hospodářský růst.

„Je přirozené si myslet, že osoba, která ve válce utrpěla škody na majetku, se obrátí na osobu, která si majetek ve válce ponechala,“ řekl tehdy první poválečný bavorský kancléř a později německý ministr financí Fritz Schäffer.

Prvním větším opatřením v rámci zákona o vyrovnání zátěže byla tříprocentní daň z nemovitosti. K tomu ale parlament schválil v dnešních poměrech zřejmě nepředstavitelnou „zpětnou hypotéku“.

Občané, kterým po válce a měnové reformě zůstal významný majetek, museli polovinu jeho hodnoty odevzdat státu.

Aby se kvůli tomu ovšem neutlumila ekonomika, mohli tak učinit ve čtvrtletních splátkách po dobu 30 let (do roku 1979). Každé tři měsíce tedy spláceli přibližně 0,4 % hodnoty, jakou měl jejich majetek v roce 1948.

Kdo vlastnil třeba nemovitosti v hodnotě 100 000 západoněmeckých marek, čtvrtletně platil eráru 400 marek. Kvůli tomu, že se do splátek ale nepočítala inflace, hodnota splátek byla stále nižší a pro plátce více snesitelná.

A pomoc potřebným v rámci stále platného zákona o vyrovnání zátěže postupně přebíraly i jiné státní programy. Z českého pohledu může být zajímavé, že značná část takto vybraných prostředků, sloužila zejména v počátku k integraci německých vyhnanců z Česka.

Do fondu pomoci „bohatší těm chudším“ tak bylo do konce 90. let vyplaceno přibližně 126 miliard německých marek (DEM). Samotná majetková daň od bohatých Němců však pokryla jen zhruba třetinu této částky, zbývající dvě třetiny musel dofinancovat stát ze svých běžných daňových příjmů.

K financování německého hospodářského zázraku, v jehož rámci se Německo stalo z válkou zničené země nejsilnější evropskou ekonomikou, však přispělo i vysoké zdanění nejvyšších příjmů.

Při ročních příjmech nad 60 000 marek se v roce 1949 platila v Německu špičková daň ve výši 95 %. To se ale dalo obejít různými investicemi, odpočty a úlevami. Později nejvyšší zdanění kleslo v osmdesátých letech na 56 %, dnes dosahuje 42 %.

I v USA se špičková daň po válce dostala nad 90 % a nad touto hranicí se držela dokonce až do roku 1963. Zavedla ji tehdejší vláda republikánského prezidenta Dwighta Eisenhowera. Německý zákon o vyrovnání zátěže (a jeho mírnější obdoby v jiných západních zemích) každopádně dnes mnoho politiků, nejen německých, láká k tomu, aby jeho prostřednictvím obhájili dnešní speciální či sektorové daně.

I někteří němečtí historici jsou přesvědčeni, že jiná cesta vzhledem k narůstajícím potřebám zadluženého státu neexistuje. „Německo se nevyhne rozsáhlému přerozdělování bohatství – sdílení zátěže mezi těmi, kteří méně trpí materiálními důsledky této krize, a těmi, u nichž je v sázce samotná profesní existence,“ řekl už na začátku covidové pandemie v roce 2020 německý historik Heinrich August Winkler.

Akutní hrozba „covidu“ sice pominula, přišla ale válka na Ukrajině, energetická krize, sucho. Některým politikům by se moc líbilo, kdyby právě nyní mohli (podobně jako po válce) sáhnout do peněženek těm, kterým se daří lépe než většině ostatních. Ať už jsou to banky, firmy, nebo jednotlivci. Dokonce i někteří excentričtí miliardáři, jako je třeba Bill Gates, požadují vyšší zdanění sama sebe.

Jenže tak jednoduché to vůbec zřejmě nebude. I řada německých ekonomů poukazuje na to, že současná doba se ekonomicky, společensky i politicky nedá s dobou po válce vůbec srovnávat.

„Veřejnost by se neměla znepokojovat mylnými historickými představami,“ prohlásil šéf Německého ekonomického institutu (IW) Michael Hüther.

K podobnému názoru došel i ekonomický výbor německého Spolkového sněmu. Podle něj není daň z majetku po poválečném vzoru pro dnešní dobu vůbec vhodným modelem. A podobně sporný je i účinek různých speciálních a sektorových daní.

Odstrašujícím příkladem může být Maďarsko, které zavedlo mezi lety 2020 až 2022 sektorové daně pro řadu odvětví přes bankovnictví, energetiku, telekomunikace či maloobchod.

Po krátkodobém přílivu peněz do státní rozpočtu ale země čelila nejvyšší inflaci v celé EU, odlivu kapitálu a především zdražení zboží a služeb pro spotřebitele. Firmy totiž přes formální zákaz promítly zvýšené náklady do cen. Navíc se zpomalily inovace v řadě průmyslových odvětví.

Na druhou stranu je pravdu, že třeba sektorovou daň na banky uvalily v minulosti i Velká Británie, Rakousko i Německo, Němci zavedli koncem roku 2022 speciální daně i pro ropné, uhelné a plynárenské společnosti.

To, zda se jedná o sektorovou daň, je ovšem otázka výkladu, který se kvůli možným soudním sporům spíše drží toho, že se daní nikoliv nadměrný zisk, ale znečišťování životního prostředí. Byť i to je sporné. Stejně jako celkový přínos sektorových daní.

Od poválečných let se totiž svět značně globalizoval, velké firmy podnikají v mnoha zemích a odvětvích současně, což značně ztěžuje možnosti jejich speciálního sektorového zdanění v jedné zemi. A sektorová daň pak v globalizovaném a provázaném světě může mnohem více zasáhnout střední třídu než mamutí společnosti.

Proto třeba německý ekonom Clemens Fuest nedávno vydal publikaci s „osmi důvody, proč daň z nadměrných zisků“ není dobrý nápad.

To ale vůbec neznamená, že by společnost neměla hledat jiné cesty, jak udržet ekonomiku a přitom neustále neprohlubovat díry v rozpočtech, zatížených rostoucími sociálními výdaji. Jak ale ukazuje uvedený výčet, slavné poválečné „vyrovnání zátěže“, na jaké dnes s nostalgií a určitou hrdostí vzpomínají staří Němci, je dnes prakticky nenapodobitelné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.