Kdo podrývá důvěru v právní stát? Odpověď nemusí být tak jednoduchá

Vláda Andreje Babiše ve svém stanovisku ke kompetenční žalobě obvinila Ústavní soud z bezprecedentního soudního aktivismu. Prezident Petr Pavel jí obratem vytkl, že takovými výroky podrývá důvěru v právní stát. Roztáčí se tak další kolo politického střetu, k němuž však možná vůbec nemuselo dojít.

Spor mezi vládou a prezidentem o to, kdo měl zastupovat Českou republiku na summitu NATO v Ankaře, totiž neskončil ani poté, co se samotná akce odehrála. Naopak. Do popředí se nyní dostává mnohem zásadnější otázka než samotné rozdělení zahraničněpolitických kompetencí. Ve hře je důvěra v postup Ústavního soudu a jeho schopnost přesvědčivě zdůvodnit mimořádné kroky, které v celé věci učinil.

Vládní stanovisko ke kompetenční žalobě volí vůči Ústavnímu soudu na řadě míst mimořádně ostrý jazyk. Mnohdy až zbytečně. Vláda si tím totiž sama škodí, protože rétorické salvy překrývají věcné argumenty, které ve stanovisku rovněž zaznívají.

Není proto překvapivé, že značná část komentářů se soustředí téměř výhradně právě na tento aspekt. Podle kritiků jde především o politické divadlo pro vládní voliče, snahu zbavit se nepohodlného soudce, útok na Ústavní soud či pokus zpochybnit autoritu „rozhodčího“ a vyvinout na něj tlak.

Pro část médií a influencerů na sociálních sítích se celá kauza stala dalším potvrzením předem daného obrazu: vláda Andreje Babiše je podle nich v podstatě „zlovolné uskupení antidemokratických banditů, kteří ničí základy demokratického právního státu“. Každý, kdo tuto interpretaci nesdílí, pak bývá automaticky podezírán z toho, že se na údajném únosu demokracie přinejmenším spolupodílí.

K těmto hlasům se přidal i samotný navrhovatel, prezident republiky Petr Pavel. Ve své reakci na vládní stanovisko totiž spojil výhrady kabinetu k procesnímu postupu soudce zpravodaje s kritikou samotného rozhodnutí pléna Ústavního soudu o vydání předběžného opatření. Prezident tak pouze podtrhl politický, a do určité míry i osobní rozměr střetu mezi Hradem a vládou, respektive mezi prezidentem Pavlem na jedné straně a premiérem Andrejem Babišem a vicepremiérem Petrem Macinkou na straně druhé.

Ať už si o podstatě sporu myslíme cokoli, minimálně ještě několik týdnů budeme svědky dalšího prohlubování příkopu mezi tábory stoupenců vlády a prezidenta. Ústavní soud totiž o samotné kompetenční žalobě s největší pravděpodobností rozhodne až v září.

Zcela legitimní otázkou proto je, zda Ústavní soud nemohl o prezidentově návrhu rozhodnout mnohem dříve a zabránit tak následné eskalaci celého sporu. Ostatně i dva disentující soudci ve svém stanovisku naznačili, že rozhodnutí mohlo padnout ještě před samotným summitem v Ankaře.

„I kdyby Ústavní soud nestihl rozhodnout do data konání summitu NATO, a prezident republiky se tak nemohl tohoto konkrétního summitu zúčastnit, nejsme přesvědčeni, že by tvrzené omezení prezidentské kompetence zastupovat stát navenek bylo natolik závažné, aby si ve světle požadavku zdrženlivosti žádalo nařízení předběžného opatření,“ napsali soudci Dita Řepková a Jan Wintr.

Jak dnes víme, plénum Ústavního soudu rozhodlo 24. června o vydání předběžného opatření, kterým vládě nařídilo zajistit účast prezidenta Petra Pavla na summitu v Ankaře. Učinilo tak na základě přesvědčení, že již 26. června mělo dojít k uzavření akreditací účastníků. Zda tomu tak skutečně bylo a zda nebylo možné prezidentovu účast zajistit i později, se už s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.

Z postupu soudce zpravodaje Pavla Šámala, který vládu sice 23. června informoval o podání návrhu, avšak neposkytl jí jeho znění a nevyžádal si ani stanovisko k navrhovaným předběžným opatřením, stejně jako z následného souhlasu pléna s tímto postupem, lze usuzovat, že soud měl obavu z reakce vlády. Jinými slovy, že by kabinet mohl poskytnutý časový prostor využít k obstrukcím či jinému zmaření účelu navrhovaného opatření.

Právě touto obavou si lze vysvětlit, proč Ústavní soud v řízení, proti jehož výsledku není přípustný žádný opravný prostředek, rezignoval na standardní uplatnění principu rovnosti zbraní a práva druhé strany být slyšena.

V tomto světle pak nemohou být sami ústavní soudci reakcí vlády příliš překvapeni. O to méně, že je to právě Ústavní soud, který obecným soudům poměrně často ruší předběžná opatření právě z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní, pokud nebyla slyšena strana, proti níž opatření směřovalo.

Je sice pravdou, že obecné soudy mohou v určitých případech postupovat i bez předchozího vyjádření druhé strany. Důvod je však zřejmý: proti takovému předběžnému opatření existuje opravný prostředek. V řízení před Ústavním soudem však žádná možnost odvolání neexistuje.

Ostatně sám Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí ze dne 2. července (I. ÚS 1382/26) připomněl svou dlouhodobou judikaturu, podle níž se zásada rovnosti účastníků řízení musí promítat i do rozhodování o předběžných opatřeních. Účastník řízení by podle soudu neměl být postaven do situace, kdy nemá žádnou reálnou možnost procesní obrany proti soudem uložené povinnosti. Odchýlit se od těchto principů lze pouze ve zcela výjimečných případech.

Právě proto je legitimní otázkou, zda byly okolnosti sporu o účast prezidenta na summitu NATO natolik mimořádné, aby takový postup ospravedlnily.

Navíc, jak upozornila vláda ve svém stanovisku, je velmi sporné, zda vůbec mohl Ústavní soud v řízení o kompetenční žalobě předběžné opatření vydat. Zákon o Ústavním soudu totiž s tímto institutem výslovně počítá u některých typů řízení, nikoli však u kompetenčních sporů. Analogické použití občanského soudního řádu sice zákon připouští, avšak pouze tehdy, nestanoví-li sám něco jiného. Pokud tedy zákonodárce na některých místech možnost vydání předběžného opatření výslovně upravil a jinde nikoli, lze jen obtížně předpokládat, že šlo o pouhé opomenutí, a nikoli o vědomý záměr.

Ústavní soud je přitom mimořádně důležitou a pro fungování demokratického právního státu přímo blahodárnou institucí. Právě proto však musí sám pečlivě dbát na to, aby nedával záminku ke zpochybňování své autority, zvláště v době, kdy je veřejný prostor mimořádně polarizovaný.

Soudci mohou zvolit i mimořádné procesní prostředky. Musí však přesvědčivě vysvětlit, proč tak učinili a proč považovali danou situaci za natolik výjimečnou, že si takový postup vyžadovala. V opačném případě se bohužel nemohou příliš divit, pokud na jejich adresu zazní i ostřejší kritika.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a provedeme vás právní džunglí. Díky.