Šumavský paradox: Rezidence za stamiliony, ale karty nikde neberou. Kdo zešílel v divočině?

Šumava – jakkoli se to na první pohled nezdá – prošla za posledních 30 let nejzásadnější změnou v historii svého lidského osídlení. I když již vyhnání tamních Němců po válce byl dle historiků nevídaný přelom.

Drsný kraj, popsaný v dílech Adalberta Stiftera nebo Karla Klostermanna, ztratil hodně ze své pověsti země, v níž se mohou usadit jen lidé, ochotní snášet těžké životní podmínky.

Dnes na rozdíl od minulosti žijí v tomhle krásném, ale drsném kraji také multimilionáři, kteří si na obživu vydělávají úplně jinde než v šumavských hvozdech. Narazíte tu na developery, právníky, architekty, slavné byznysmeny...

Šumava, dříve jedna z nejchudších oblastí Česka, se stala v mnoha ohledech značkou luxusu. A tomu odpovídají i horentní ceny nemovitostí a pozemků pro ty, kteří si tento luxus mohou dovolit.

Vedle bytovek, které byly za socialismu domovem rodin lesních dělníků či zaměstnanců státních statků, se tyčí luxusní nemovitosti, jejichž majitelé se – s větší či menší mírou vkusu – snaží napodobit starý šumavský styl.

„Třeba je tady taková divná móda, že každý, kdo rekonstruuje nebo staví dům, si na střechu dá zvoničku. Snad aby to vypadalo více šumavsky,“ upozornil mě už před lety bývalý (a dnes už bohužel zesnulý) starosta šumavské Modravy Antonín Schubert.

Právě na Modravě si postavil na místě bývalé vojenské roty svou rezidenci (údajně v hodnotě až 180 milionů korun) i miliardář Zdeněk Bakala. A kromě mnoha jiných okolností, které stavbu provázely, tím dal celé Šumavě i jistý punc exkluzivity vyplývající z toho, že tak krásnou a nedotčenou přírodu už nikde jinde v Česku nenajdete. 

Pokud se tedy naskytne příležitost dívat se na tu nádheru z okna svého domu, je třeba rychle vytáhnout peníze z konta, aby vás o to nepřipravil jiný movitý zájemce. A přesně to se na Šumavě v posledních letech děje.

Jedeme po delší době s partou na třídenní cyklovýlet po šumavských lesích, a tyhle šumavské proměny jsou vidět na každém kroku. Už to není krajina „drsňáků, samotářů a vyděděnců“, natož excentrických podivínů. Určitě tady ještě žijí, ale prostě nejsou vidět.

Jako kluci (všichni Budějčáci) jsme ještě za totality potkávali na svých opakovaných šumavských čundrech různé místní podivíny a pábitele snad v každé hospodě. Ať už to bylo na Kvildě, v Borových Ladech nebo v Rejštejně. Dnes jsou z těchto hospod „pro místní“ většinou luxusní (na naše poměry) restaurace či penziony s cenami jídel vysoko nad 200 korun. A to není zrovna prostředí pro šumavské nekonformní samotáře.

Na dřívější „divokost“ Šumavy snad upozorňuje jen zvyk místních restauratérů a hoteliérů odmítat platební karty. Nápis „karty nebereme, pouze hotovost“ je tady všudypřítomný. A to včetně takových nečekaných míst, jako je terasa luxusního hotelu Alpská vyhlídka na Bučině.

Cesta po Šumavě bez hotovosti – pouze s platební kartou, jakkoli „zlatou“ – se vám nemusí vyplatit. Taky byste mohli zůstat po cestě hladoví, žízniví a bez střechy nad hlavou.

Co na Šumavě naopak příjemně překvapí, je obnova přírody po kůrovcové kalamitě. Prognóza exprezidenta Miloše Zemana o šumavské měsíční krajině se ani zdaleka nenaplňuje.

Jedeme z Kvildy přes prameny Vltavy a Černou horu na Modravu, odtud do Prášil, dále přes Srní a Čeňkovu pilu do Antýglu (kde spíme v kempu). Druhý den pak opouštíme Antýgl a šlapeme přes Modravu a Filipovu huť na Horskou Kvildu, odtud na Bučinu a dolů do Lenory s cílem v kempu na Soumarském mostě. Poslední den pak jedeme odtud přímo domů, do Budějovic.

Prakticky všude tam, kde ještě před pár lety trčely na rozsáhlých plochách pahýly stromů zdecimovaných kůrovcem, dnes v šumavském Národním parku bují nová lesní zeleň. Obzvlášť patrná je samovolná obnova lesa u pramenů Vltavy – tedy v lokalitě, kterou mnozí politici a odpůrci „divočiny bez zásahu člověka“ dávali za příklad přírodní katastrofy. A varovali před vyschnutím pramenů nejdelší české řeky. Dnes by na stejném místě jen málokdo poznal, že tady řádil kůrovec.

Jestli po celé cestě vidíme větší plochy uschlého lesa, pak je to v okolí Vydry. Jinak prakticky nikde, všude se porost rychle obnovuje. A nabízí pohledy na úchvatnou šumavskou divočinu.

Vraťme se ale k šumavským samotářům, které tak proslavil vítězný film karlovarského festivalu „Raději zešílet v divočině“ i předchozí stejnojmenná kniha Aleše Palána.

Potkat pravého šumavského samotáře je v davu turistů, cyklo- i pěších a dalších návštěvníků dnešních šumavských restaurací nemožné. A není to jen vizuální dojem. Neortodoxních pábitelů, spojených se Šumavou, skutečně ubývá. „A další nepřicházejí,“ říká obyvatel Horské Kvildy Daniel Kaifer, který má k šumavským samotářům vztah jako nikdo jiný.

Dostal se k nim zvláštní cestou. Coby zaměstnanec vimperské správy domů měl na starosti i byty, které správa obhospodařuje po celé centrální Šumavě. Kaifer se tak potkával s lidmi ze zcela odlišných oblastí socio-ekonomického spektra, které různé životní příběhy zavály na Šumavu a spojily se šumavskou krajinou.

Od potomků toho mála Němců, kteří nebyli po válce vyhnáni, až k poválečným přistěhovalcům a jejich potomkům či k lidem, kteří pracovali v lese či na statku a přeměna Šumavy na národní park a turistickou oblast jim převrátila život naruby. A oni zůstali jakýmisi nechtěnými relikty doby, která by se podle mnohých už neměla opakovat.

„Jenže oni patří k Šumavě možná mnohem víc než někteří takzvaní noví Šumaváci,“ říká Daniel Kaifer. Některé osudy těch obyvatel Šumavy, které běžný turista nepotká, ho zaujaly natolik, že tyto lidi začal fotit a psát o nich. Mimo jiné vydává elektronický pátečník Hlas Divočiny, o šumavských lidech vydal i knihu.

Podle Daniela Kaifera by se nemělo zapomínat na lidi, kteří byli a dosud jsou součástí Šumavy, byť z ní pomalu zmizí. „Třeba takoví kotelníci. Ti byli zajímaví, a dnes už neexistují. Nebo prakticky zmizely prostitutky,“ říká Kaifer.

Naopak se podle něj na Šumavu přistěhovalo mnoho takových, kteří žijí na Šumavě jenom „jako“ – sice tady bydlí nebo mají chalupu, ale jinak s ní nejsou prací ani osobním životem nijak spojeni. A to je v mnoha ohledech historická anomálie. Stejně jako fakt, že o bydlení na Šumavě mají zájem enormní zájem velmi bohatí lidé.

„Tady na Horské Kvildě se třeba i obyčejná chaloupka prodává za 35 milionů korun. A každému je přitom jasné, že se taková suma nemůže majiteli nikdy vrátit,“ popisuje současnou situaci Kaifer. Tahle schopnost nových přistěhovalců koupit si cokoliv podle něj někdy trochu poškozuje mezilidské vztahy.

Přesto by on sám život na Horské Kvildě za nic na světě nevyměnil. A to zvlášť v době, kdy odjedou turisté a na podzim nebo brzo na jaře je tady relativní klid. „Co mě tady láká? Samota, svoboda. Jak se tady mezi místními říká: jsme divní, ale jsme na to hrdí,“ uzavírá Kaifer.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.