Tour de France byla extrémně nudná. Co jít cestou Dana Polmana, nebo to vzít zkratkou přes doping?

GLOSA LADISLAVA NAGYE | V neděli skončila snad nejnudnější Tour de France za dlouhé roky. Od časovky v Caen se jelo už jen o to, kolik minut náskoku bude mít fenomén Tadej Pogačar v pařížském cíli. Někdejší dvojnásobný vítěz Jonas Vingegaard nebyl vůbec soupeřem – když se občas pokoušel nastoupit, Pogačar ho v pohodě chytil, aniž se zvedl ze sedla. Divák u televize tak obdivoval hlavně alpskou či pyrenejskou scenérii.

I Vingegaard se smířil s tím, že o vítězi je rozhodnuto, a tak jel o druhé místo. Pryč jsou doby, kdy se Tour dala sledovat s napětím do poslední časovky. 

Pogačarova dominance je bohužel děsivá a dává to všem najevo. Je obviňován z arogance, ale to je nesmysl – jen říká, jak to je – že na něj nikdo nemá, musí být evidentní každému.

Tour de France ztratila náboj. A pokud Pogačar nepojede Vueltu, shodí ji tím do druhé ligy. Jenže cyklistika je sport, v němž se točí obrovské peníze, a tak jediný způsob, jak udržet pozornost diváků, je cesta stále vyšších a vyšších výkonů. 

Každá další Tour je obtížnější, náročnější – a na každé jsme svědky toho, jak slovinský cyklista posouvá lidské možnosti. V horských pasážích, které by normální člověk nevyjel ani na elektrokole, dosahuje průměrných rychlostí, kterými nejezdíme ani z kopce. 

Tyto výkony podává v jedné náročné etapě za druhou a divák žasne – když už si nemůže užít napětí a souboje, aspoň s mrazením v zádech sleduje, čeho všeho je lidský organismus schopen.

Když už jsme u těch výkonů, minimálně stejně jako Pogačar, ale mnohem zábavněji, zaujal výkon cyklistického ultramaratonce Daniela Polmana, který jel Tour celou, tedy včetně přejezdů mezi etapami, a jel ji nonstop. Čili spal, jen když vysloveně musel. 

Celkem najel přes šest tisíc kilometrů za 19 dnů, a to bez podpůrného týmu. Dle svých slov chtěl připomenout počátky závodu, kdy šlo o ryzí cyklistiku a nikoli o taktickou bitvu vedenou realizačními týmy. Nepochybně se mu to povedlo, protože v takovém podání by Tour byla jistě zajímavější než dnes. 

Anebo, řečeno v nadsázce, by se mohla stát handicapovým závodem: že by jezdci na základě své výkonnosti vyráželi na trať s různým zpožděním. Případně by jako dostihoví koně měli na kole připevněné mnohakilogramové závaží. Určitě by to bylo zábavnější než jen s úžasem sledovat statistiky.

Bavila by nás Tour bez těchto ohromujících čísel, kterých Pogačar dosáhl? Asi sotva. Ta čísla jsou vlastně jedinou její záchranou. Jenže tím se jako sport dostává do pasti růstu – čísla musí být lepší a lepší, jinak přijde zklamání. 

Je to vlastně krutý osud: cyklistika nemá to, co fotbal, tenis nebo jiné podobné sporty. Při kralování tak dominantního borce jako Pogačar musí nabízet výkon a růst, podobně jako moderní ekonomika. A musí doufat, že jejího krále nepotká osud krále někdejšího – dopingového Lance Armstronga.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Tour de France byla kdysi svobodnější a tolerantnější, říká fotografka Markéta Navrátilová, která nejslavnější cyklistický závod světa fotila dlouhých dvacet pět let

Spal jen v hliníkové fólii a jedl na benzínkách. Ultracyklista Polman projel Evropu na kole, vítězství mu ale sebrali

Tři Armstrongové: Cesta Louise, Neila a Lance Armstronga k nesmrtelnosti

sinfin.digital