KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Kontakty mezi Ruskem a Spojenými státy po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem vzbudily velkou pozornost. Ozývají se přitom hlasy, že osud Ukrajiny je prakticky zpečetěn. K tomu všemu se přidala vyjádření představitelů americké administrativy v čele s viceprezidentem J. D. Vancem, že Evropa rozhodně není pro USA centrem jejího prioritního zájmu. I to pak posílilo přesvědčení, že se Amerika chystá Ukrajinu prodat Rusku . Jenže o něco méně se hovoří o ruských podmínkách pro jednání.
Asi není velkým překvapením, že ruské publikum uvítalo zvolení Donalda Trumpa s nadšením. Kreml byl přitom v tomto směru výrazně obezřetnější. Už samotná jednání jsou pro Vladimira Putina, který se dlouhodobě snaží posunout Rusko na úroveň světové supervelmoci po bok USA a Číny, jistou hodnotou.
Fakt, že mu volal americký prezident, a ne naopak, je pro komunikaci dovnitř Ruska velmi cenný. Ostatně, Rusko celý konflikt rámuje jako geopolitický boj se Západem a jmenovitě se Spojenými státy, takže tato jednání jakoby potvrzují tuto ruskou verzi.
Poněkud se z celého příběhu vytrácejí vyjádření amerických představitelů, že jednání povedou nejen s Ruskem, ale i s Ukrajinou. Význam, jaký přikládala ruská strana jednáním v Rijádu, byl vidět už podle složení ruské delegace. Jurij Ušakov není ani zdaleka „pouhý“ poradce Vladimira Putina, ale prakticky hlavní tvůrce ruské zahraniční politiky. Sergej Lavrov ji sice reprezentuje navenek, ale nejdůležitější postavou v ní rozhodně není.
Co vlastně Rusko chce?
Rusové se netají s tím, že nehodlají ustoupit ze žádného ze svých požadavků, které vznesli pro samotné zahájení jednání. V praxi to znamená, že chtějí z Ukrajiny nejen oblasti, které již vojensky okupují, ale i části, které pod kontrolou nemají. Navíc pro Ukrajinu požadují status přinejlepším omezené svrchovanosti, s armádou na úrovni policejních sborů (85 tisíc vojáků, omezené těžké zbraně a vojenská technika).
K tomu všemu se přidávají ještě požadavky typu „denacifikace“, kde si Moskva usurpuje právo rozhodovat o tom, co je a co není nacismus. A podle svévolnosti, s jakou používala v minulosti pojmy typu „fašismus“, „neonacismus“ či „genocida“ je zřejmé, že to prakticky znamená určovat, kdo bude v Kyjevě vládnout a koho si smějí Ukrajinci zvolit – s tím, že budou požadovat loajalitu vůči Moskvě.
V současné době navíc Rusové ani necítí potřebu ukončit či zamrazit konflikt na současné linii dotyku, což je v přímém rozporu s tím, co chce Donald Trump. Ruská armáda, byť za cenu ohromných ztrát, postupuje. Mají tedy pocit, že protahováním jednání mohou spíše získat než ztratit.
Ovšem ani Rusko nemá zdroje na rozdávání a makroekonomická situace, i přes optimistické deklarace, má daleko do ideální. A pokud už dojde k nějaké dohodě, půjde primárně o to, aby byla pro Kyjev nepřijatelná natolik, aby ji musel ji odmítnout.
Tím by se mohla Moskva stavět do pozice strany, která chce mír, zatímco Ukrajina je naopak proti míru. Pro ruskou delegaci půjde o zásadní úkol, protože vyvolání negativní emoce u Donalda Trumpa by mohlo vést k (pro Rusko) nepříjemné reakci v podobě zvýšené americké pomoci Ukrajině. Na druhou stranu, Rusové si jsou velmi dobře vědomi toho, že americký prezident o takový vývoj sám nestojí.
Jednání pak mají i vnitrostátní dimenzi. Ta je však jednodušší než balancování mezi snahou dojít s armádou co nejdál na ukrajinském území, a naopak americkým požadavkem ukončit boje co nejdříve.
Vzhledem k tomu, že Putin mluví o konfliktu jako o válce se Západem, kdykoli může oznámit, že ubránil Rusko proti západní invazi. O něco složitější je to s vysvětlováním „denacifikace“ na Ukrajině. Vladimir Putin a jeho okolí zcela nepokrytě odmítají existenci Ukrajiny jako státu, což nalézá odezvu u ruské radikální pravice i nostalgiků po Sovětském svazu. Nicméně ani zde nelze podceňovat ruskou propagandu, která již dokázala nejeden div ve vysvětlování nevysvětlitelného.
Podstatnou otázkou budou garance dohody, která z těchto či následných jednání vzejde. Rusko si ani v minulosti s dohodami a respektem k ukrajinským hranicím příliš hlavu nedělalo. Obavy Kyjeva, že příměří poskytne Moskvě pouze čas k dozbrojení, aby Rusko následně zaútočilo na oslabenou Ukrajinu a než se vůbec Západ vzpamatuje, oznámilo připojení Ukrajiny „referendem“ jako hotovou věc, nejsou nijak plané. Útok z února 2022 nesl výrazně rysy takové operace.
Evropští vojáci na Ukrajině?
Plán amerického prezidenta, existující zatím spíše v náznacích, podle kterého by mělo být na ukrajinském území rozmístěno 200 tisíc vojáků evropských států, nenaráží ani zdaleka jen na to, že Evropa není nejspíš schopná takové množství vojáků vůbec poskytnout (přičemž skutečný počet, vzhledem k rotacím, je ještě vyšší). Neselhává předem dokonce ani na obavě z toho, jak by měla daná armáda reagovat, pokud by z ruské strany přišel výstřel.
Podstatnější je samotný fakt, že jde o něco, co si ruská strana sama nepřeje. I pokud bychom brali vážně prohlášení, že Rusku opravdu šlo o to, aby nemělo základny NATO na Ukrajině, jen velmi těžko si lze představit, že budou nyní souhlasit s 200 tisíci vojáky z „nepřátelských zemí“. Rusko požaduje Ukrajinu slabou, nikoli ještě posílenou o evropské vojáky.
Současná jednání mají ještě mnohem více úskalí, která by sama vydala hned na několik článků. Ostatně samostatnou kapitolou je to, s čím vlastně do jednání vstupují Spojené státy. Cíl ukončit co nejrychleji boje je sice zřejmý, ale je otázkou, jakých podmínek jsou Američané ochotni se vzdát ve prospěch tohoto cíle. A pokud ruská strana projeví „pružnost“ v jednáních jako doposud, pak se rázem veškeré naděje na mír mohou rozplynout.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
