KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko v čele s Babišovou vládou si připsalo další prohru v nevyhlášené válce s Bruselem a jeho klimatickou politikou. „Hrdinští“ vládní bojovníci proti Green Dealu ucukli hned při prvním potenciálním střetu s bruselskou mocí, když vládní zmocněnec Filip Turek nakonec odpískal svůj návrh na zvýšení minimální vzdálenosti větrných elektráren od obydlených oblastí z 500 na 900 metrů. To, co na první pohled vypadá jako nepodstatný technický detail, bylo a je naprosto fatální pro další budování větrníků, tedy obřích konstrukcí, které jsou značně nepopulární, jak ostatně potvrzují výsledky mnohých obecních referend.
Vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal, guru vládních Motoristů Filip Turek svoji rezignaci na původní záměr oddálit větrníky od obcí zdůvodnil tak, že „Evropská komise vládu upozornila, že přijetí návrhu by mohlo ohrozit plnění závazků České republiky a zkomplikovat jí přístup k evropským penězům“.
Jinými slovy, dotace pro ty, kdo umějí masivně čerpat dotace, dostaly přednost před zájmy obyvatel, kteří u nás většinou nechtějí mít stometrové větrníky za humny. Před zájmy občanů, kteří mají tu „smůlu“, že žijí v lokalitách, kde více fouká a kde může hypoteticky dávat smysl stavět větrné elektrárny.
Turkův pozměňovací návrh ke stavebnímu zákonu souvisel s přípravou takzvaných akceleračních zón, ve kterých si má stát vynucovat jednodušší povolovací procesy pro stavbu větrných a solárních elektráren. Pokud jde o „akcelerační zóny“ jako takové, pro snazší vypořádání s tímto nemilosrdným newspeakovým konstruktem se nabízí otázka, proč Brusel a jeho místodržitelské národní vlády namísto zón na vynucování obnovitelných zdrojů neprosazují stejně vehementně kupříkladu akcelerační zóny pro rozvoj občanských svobod či svobod podnikání…?
Kde je zakopaný pes?
Ale proč vlastně k tomuto česko-bruselskému střetu a k naší neslavné prohře ve věci vzdálenosti větrníků došlo, když se na první pohled jedná o technickou lapálii v řádu „pár metrů“ (tedy přesně 400 metrů)? Copak situace zašla až tak daleko, že Brusel členským zemím nařizuje, jak daleko či blízko mohou stát větrné elektrárny od obce? Situace se má poněkud jinak.
Problém je v tom, že tuzemské vládní úřady vypočetly a vyčetly z map, že pokud by minimální vzdálenost větrníků od obcí byla Turkem navrhovaných 900 metrů (či ještě větší), pak by kolem obcí v ČR vzniklo tak široké „protivětrníkové ochranné pásmo“, že by už nezbyl skoro žádný prostor pro další výstavbu větrných elektráren. Znamenalo by to faktický zákaz jejich výstavby na většině území státu, což by znemožnilo splnit závazky v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů energie (OZE).
Česko se zavázalo, že do roku 2030 bude mít instalovaný výkon větrných elektrárnách minimálně 1,2 GW. Dnes je to „pouhých“ 380 MW větrného výkonu. Je tedy evidentní, že naplnění našeho klimatického slibu Unii bude velmi složité i bez ohledu na Turkova ucuknutí od zvětšení ochranného pásma. Co je fatální – nesplnění závazků v oblasti obnovitelných zdrojů má mít za následek to, že provinilec, tedy Česká republika, nedostane odměnu v podobě dotací.
Hlavní je bránit dotace
Při nesplnění uvedeného závazku tak hrozí, že náš stát přijde o 9 miliard Kč z „Národního plánu obnovy“ a o další miliardy z evropského Modernizačního fondu. Běžní, nedotovaní občané tak – skoro by se chtělo říci: „jako vždy“ – byli svou vládou obětováni na oltář zachování toku dotací, z nichž většinou profituje někdo úplně jiný než obyvatelé obcí ve větrných lokalitách.
Zmocněnce Turka je možné pochválit za jeho snahu udělat „něco pro lidi“ – alespoň v tom, že chtěl neoblíbené nové větrníky posunout dále od obcí. Současně je však nutné jej zkritizovat za to, že toto „čtyřsetmetrové“ gesto (900 metrů odstup namísto 500 metrů) nepřekvapivě skončilo jen jako gesto, které nepřineslo reálné výsledky. Tedy, pokud odhlédneme od udržení toku dotací, jejichž příjemcem jsou většinou ty bohatší firmy.
Pokus o čtyřsetmetrový větrný úskok tedy skončil poslušným sražením podpatků před realitou. A zmocněnec Turek učebnicově prokázal, že před volbami a v obecné rovině lze „s Green Dealem“ či s některými jeho kontroverzními dopady vést „nesmlouvavý“ mediální boj, který se však v praktické politice a tváří v tvář dotační síle Evropské unie a zájmům velkých příjemců eurodotací proměnil v prach.
Dotační bič na neposlušné
Současně se ukazuje, že pokud jde o povinnosti v oblasti klimatického bujení OZE, jsou „kostky vrženy“ tak rezolutně, že osudu, jenž byl předurčen v Bruselu, se nelze účinně bránit, neboť Evropská komise v rukou nadále třímá zbraň všech zbraní v podobě stále velmi masivních eurodotací.
Dokud budou mít unijní orgány co přerozdělovat, dotud bude moci EU diktovat členským zemím fakticky cokoliv, včetně například kontroverzních staveb větrných elektráren. Tedy zařízení, která se mimochodem do Česka příliš nehodí, neboť v tuzemsku (naštěstí) nefouká tak intenzivně, jako třeba v pobřežních vodách Severního či Baltského moře. Představa, že se – vzhledem k ambicióznímu plánu na stavbu stovek dalších větrných turbín – stanou dominantou většiny přírodních lokalit u nás gigantická rotující monstra, zavání dystopií.
I proto je nezbytné pohlédnout do očí realitě. Nová vládní koalice neudělala na obranu před negativními dopady Green Dealu reálně vůbec nic, pomineme-li gesta, jako bylo třeba deklaratorní, vládou odsouhlasené odmítnutí systému povolenek pro domácnosti (ETS 2). Tato povinnost se ovšem bude na Česko jako na členskou zemi EU nadále vztahovat.
Zelený úděl již běží, byť pod kamufláží
Nejde o to tvrdit, že v silách nové Babišovy vlády bylo učinit v oblasti změkčování dopadů klimatické politiky Bruselu více. Jde jen o to vyjasnit si to, jak jsou rozdány karty. Ano, náběh systému ETS 2 byl v rámci celé Evropské unie odložen „až“ na rok 2028 (namísto původního 2027), což ale bylo dojednáno už v časech Fialovy vlády.
Podobného příběhu jsme svědky u pokusů zregulovat cenu emisních povolenek. Až v těchto dnech se podařilo formálně završit dohodu na podivném a složitém mechanismu „zastropování“ ceny povolenky na úrovni 45 eur (1100 Kč). Ale i tahle záležitost byla reálně vybojována už „za Fialy“. Navíc, jak to tak chodí, jde jen o dočasné opatření, tedy o krátkodobou úlevu od bolesti, která naplno propukne později, až si na tuto bolístku v podobě zdražení energií lidé v Unii zvyknou.
Navzdory gestům či pokusům o gesta byl Green Deal odstartován a jeho – mírně kamuflované – dopady jsou stále v běhu. Jiná věc je, že některé státy (typu Německa) začínají přijímat kompenzační opatření typu masivních dotací cen energií podnikům, což, jako vždy, začíná připomínat proslulou potěmkinovskou vesnici. Taková opatření totiž smysl Green Dealu a klimatické politiky zásadně popírají a negují. Nelze zapomínat na to, že smyslem Green Dealu bylo mj. právě vyvolat negativní dopady v podobě zdražení elektřiny z klasických zdrojů. Z tohoto pohledu je boj proti negativním dopadům Green Dealu v jistém smyslu protimluv, do něhož dokonale organicky zapadá zcela marný výstřel zmocněnce Turka proti větrným elektrárnám.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
