Poslední sbohem legendě. Keegan byl fotbalovým gejzírem v časech, kdy Anglii ničil chuligánský mor

V polovině sedmdesátých let minulého století to byla na rozdíl od současnosti, kdy si podle libosti můžeme v televizi naladit téměř jakýkoli fotbalový zápas z celého světa, vzácnost – vidět, ve většině domácností ještě jen černobíle, velký evropský fotbal. Finále evropských pohárů včetně Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ; předchůdce dnešní ligy mistrů) bývalo výjimkou.

Nejinak tomu bylo i na jaře roku 1977, kdy jsem s tátou jako desetiletý kluk sledoval v televizi své první finále PMEZ, ve kterém se utkali angličtí mistři z Liverpoolu a (západo)němečtí šampioni z Borussie Mönchengladbach; mimochodem, v jejich dresu dal jediný gól Dán Alan Simonsen, jenž v tom roce získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

FC Liverpool tehdy v květnu 1977 ve finále na Olympijském stadionu v Římě zvítězil 3:1. Keegan gól nedal, i tak byl ale největší hvězdou Ostrovanů (již předtím s Liverpoolem dvakrát vyhrál Pohár UEFA – v letech 1972 a 1973). O rok později přestoupil z Liverpoolu do německého Hamburger SV, získal s ním pro změnu německý titul a dvakrát i evropský Zlatý míč (1978, 1979).

Můj pokoj dlouho zdobil velký plakát s typickým keeganovým „hárem“, který mi ze Západního Německa přivezl otec kamaráda, jenž se živil jako řidič kamionu. Kevin Keegan, přezdívaný Král Kev (King Kev) či Mocná / Silná / Velká myš (Mighty Mouse), pro mě ztělesňoval celou jednu velkou fotbalovou generaci, tu, která přišla po Franzi Beckenbauerovi a Johanu Cruijffovi a před Diegem Maradonou.

Jeho kariéru jsem sledoval – jak jen to v rámci idiotských politických poměrů šlo – i nadále, včetně jeho přestupů zpět do Anglie, konkrétně do Southamptonu (1980–1982), do Newcastlu (1982–1984), jenž se stal – po Liverpoolu – jeho druhým domovem, a, ve finále, do Blacktown City (1985).

Právě v Newcastlu Kevin Keegan nejen skvěle hrál ale také, pro někoho hlavně, jej pět let trénoval (1992–1997). Impozantní způsob, jakým tento tým vedl, mu dokonce otevřel dveře k anglické reprezentaci, jejímž šéfem byl v letech 1999–2000 (jako hráč za ni nastoupil v 63 zápasech a dal v nich 21 gólů), aby pak následně trénoval také Manchester City (2001–2005) a ještě jednou byť už jednom krátce milovaný Newcastle (2008).

Následně patřil Kevin Keegan nejen k legendám anglického fotbalu, ale i k jeho výtečným a respektovaným komentátorům a glosátorům, k významným osobnostem anglického/britského veřejného života. Keegan se zkoušel prosadit v showbusinessu, se skupinou Smokie, známou i u nás, dokonce natočil písničku Head over Heels in Love, ale bez většího úspěchu, tohle mu souzeno prostě nebylo. Jeho boj s rakovinou v posledních letech sledovala s napětím a s empatií celá Anglie a  je po jeho smrti velmi smutná. A nejen Anglie, „mocná myš“ měla fanoušky na celém světě.

Třebaže jsem již použil slova „stará dobrá fotbalová Anglie“, byly ve skutečnosti fotbalové poměry v Keeganových časech všechno, jenom ne idylické. Skvěle to ukazuje knížka Fotbalová horečka (Fever Pitch; 1992) spisovatele Nicka Hornbyho (* 1957), dost možná nejlepší čtení o fotbale, jaké kdy kdo napsal. Hornbyho vzpomínky na dětství, mládí i dospělost z pohledu fanouška londýnského Arsenalu jsou sice do jisté sentimentální (jako skoro u každého z nás, vzpomínáme-li na dětská léta), ale zároveň hodně syrové. Právě taková totiž tehdy Anglie – pro nás, v husákovském normalizovaném, leč „pelíškovském“ Československu až nepředstavitelně – byla, a to nejen pokud šlo o společnost, ale i o fotbal.

Právě v sedmdesátých letech a v první polovině osmdesátých let, kdy byl Kevin Keegan jako sportovec na vrcholu, dosáhly fotbalové násilnosti na Britských ostrovech takového rozsahu, že se v Evropě začalo psát o „anglické nemoci“ (English Disease) či o „anglickém moru“ (English Black Death). Takřka každý anglický fotbalový tým disponoval fanoušky, pro něž byly vulgarity, obscénnosti a více či méně krvavé bitky zcela samozřejmou, a navíc vítanou součástí zápasů, často důležitější než utkání samotné.

Pokud jde o londýnské kluby, rowdies, povzbuzující FC Arsenal (založený v roce 1886), si říkali Gooners či The Herd, příznivci FC Chelsea (1905) se nazývali Headhunters a stoupenci Queen’s Park Rangers (1886) C Mob či Ellerslie Enders. Radikální fandové Tottenham Hotspur (1882) byli pro změnu pyšní na svou Yid Army, zatímco ve West Hamu (West Ham United; 1895) nedali dopustit na Inter City Firm. Tým Millwall FC (1885) sice sestoupil do nižší soutěže, jeho Bushwackers však nebyli o nic lepší než jejich rivalové z první divize (Premier League).

K nejhorším excesům došlo během tzv. „bitvy o sestup z White Hart Lane“ (Relegation Battle of White Hard Lane) z roku 1975, před níž se příznivci Tottenham Hotspur a FC Chelsea bili s „největší představitelnou nenávistí“. O tři roky později v březnu 1978 došlo k ještě horším projevům násilí při čtvrtfinále FA Cupu mezi mužstvy Millwall a Ipswich Town, kdy byli zraněni samotní radikální fandové i mnoho nevinných občanů, kteří se jim připletli do cesty v okolí stadionu.

Když v březnu 1985 Ultras Millwall FC vyvolali rozsáhlé nepokoje v Lutonu, kam jejich mužstvo přijelo k dalšímu čtvrtfinále FA Cupu, rozhodla se k ráznému zásahu britská vláda v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou. „Železná lady“ tehdy oznámila založení tzv. „válečného kabinetu“ (War Cabinet), jehož cílem bylo vymýtit z Londýna i z celé země „barbarské fotbalové běsnění“.

Situace byla skutečně vážná, což se ukázalo o dva měsíce později při bruselském finále Poháru mistrů evropských zemí mezi FC Liverpool a Juventusem Turín i v několika následujících letech, kdy se návštěvy fotbalových utkání staly vysoce rizikovou záležitostí. V květnu 1985, tedy tentýž měsíc, kdy tekla krev v důsledku řádění zdivočelých Angličanů v Belgii, zemřel v St Andrew během fotbalového zápasu čtrnáctiletý chlapec a na jiných stadionech neskončily rvačky podobně jen shodou šťastných náhod.

Ministerská předsedkyně apelovala na Brity v emotivním projevu a její ministr pro sport a tělesnou výchovu Colin Moynihan se pokusil zavést pro fotbalové fanoušky povinné identifikační karty. Navzdory těmto i mnoha dalším opatřením ale násilí pokračovalo i nadále. Například v lednu 1988 se opět předvedli millwallští chuligáni, znovu při FA Cupu, tentokrát pro změnu proti stoupencům Arsenalu na jejich domácí půdě v Highbury. Atmosféře na fotbalových stadionech nepomohla ani tzv. hillsboroughská katastrofa či tragédie (Hillsborough Disaster) z roku 1989, při níž přišla o život téměř stovka lidí (!), třebaže neměla s výše zmiňovaným chuligánstvím nic společného.

O tom, že fotbalové násilí bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech složitým, komplexním problémem, signalizujícím, že je se společností cosi v nepořádku, a že se nejedná pouze o záležitost úzké skupiny lidí, svědčila řada důkazů. V první řadě to, že mnozí fotbaloví rowdies patřili k přímým či nepřímým stoupencům radikálně pravicového politického extremismu.

Odpor části mladých lidí, zejména z dělnických vrstev, vůči establishmentu, plynoucí z frustrace, jejíž prvotní příčiny byly většinou ekonomické povahy (chronická nezaměstnanost či neschopnost získat trvalejší práci, ponižující a depresivní závislost na sociálních dávkách, problémy s bydlením, alkoholem a drogami, s tím související drobná kriminalita a pocity vykořenění ze společnosti), vedl nejen ke vzniku specifické subkultury, ale také ke zjevným sympatiím ke snadným řešením, jež na svých shromážděních nabízeli političtí radikálové.

Ti, kteří dnes ohrnují nos nad tím, že se z anglických fotbalových stadionů vytratila „autentická atmosféra“, že je fotbalové prostředí „nudné“ a „sterilní“, v drtivé většině případů nevědí, o čem mluví. Fakt, že si mohu zaletět do Londýna na Arsenal či na Chelsea s dvanáctiletým synem, aniž bych se musel obávat, že se mu něco stane, není důvod ke smutku, ale k radosti. Kevin Keegan, na kterého dnes vzpomínáme, o tom nejednou mluvil stejně. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.