Zlaté ruské ručičky: Jak se i přes snahy Západu Putinovi stále daří zůstávat ve hře?

Je to fascinující pohled, pokud dokážete na chvíli odhlédnout od morálního rozměru věci. Rusko se pod tlakem bezprecedentních restrikcí nezlomilo, ale adaptovalo způsobem, který připomíná vir v lidském těle. Naučilo se obcházet překážky, našlo si nové hostitele a vytvořilo si imunitu. Není to příběh o vítězství, ale o houževnatém přežití, za které se platí astronomická cena.

Představte si kancelář v moderním obchodním centru v Moskvě nebo v prosluněné Dubaji. Klimatizace tiše hučí, na stolech leží stohy dokumentů a u monitorů sedí lidé, kteří vypadají spíše jako špičkoví daňoví poradci než jako spojenci válečného tažení. Právě zde, daleko od frontové linie, se odehrává skutečný boj o přežití ruského průmyslu.

Jak ukázalo vyšetřování serveru The Insider, hlavním hrdinou – nebo spíše antihrdinou – tohoto příběhu není generál, ale custom broker (celní makléř). Tito lidé, resp. společnosti jsou architekty neviditelných mostů, kteří se naučili chodit v labyrintu globálních regulací.

Investigativci identifikovali top 30 makléřských firem, které v posledních dvou letech proclily sankcionované zboží za miliardy dolarů. Nejsou to žádní amatéři operující v temných uličkách, jsou to profesionálové, kteří své služby nabízejí s drzou otevřeností. Pro ně není obcházení sankcí zločinem, ale výzvou a vysoce ziskovým byznysem.

Představte si ten proces: německý přístroj od společnosti Rohde & Schwarz nebo přesný obráběcí stroj od italského Kirchnera má skončit v Rusku. Přímá cesta je uzavřena, evropské sklady jsou pod drobnohledem. A právě zde nastupuje kreativita „zlatých ruských ručiček“. Deník Kommersant barvitě popisuje metodu, která se stala novým standardem: „falešný tranzit“. Zboží je papírově odesláno do Mongolska nebo některého ze států SNS (Společenství nezávislých států, mezinárodní organizace, která vznikla v prosinci 1991 po rozpadu Sovětského svazu, pozn. red.) . Na papíře je vše v pořádku, razítka sedí, logistické plány vypadají legitimně.

Jenže realita na silnici je úplně jiná: kamion vyrazí směrem na východ, ale do cílové destinace nikdy nedojede. „Zasekne se“ v Rusku – možná pod záminkou nečekané technické závady, možná je v tichosti přeprodán během přepravy.

Podstatné ovšem je, že zatímco v evropských systémech se zboží tváří jako legální export do neutrální země, fyzicky už dávno skončilo někde v ruských továrnách, kde se z něj montují komponenty pro zbraně nebo civilní technologie. Je to elegantní, tichý a nesmírně efektivní způsob, jak udržet ruskou mašinérii v chodu, aniž by se musela lámat pravidla přímo pod nosem západních celníků.

Tito makléři na sebe berou riziko a papírovou válku, čímž vytvářejí neprostupný štít pro koncové uživatele, kteří tak zůstávají pro západní regulátory neviditelní.

Zatímco celníci řeší papíry, logistika se musí vypořádat s fyzickým pohybem zboží. A tady probíhá neustálá hra na kočku a myš. Specializovaný logistický portál SCS Aero ve své analýze pro rok 2025 upozorňuje na zásadní geografický posun. Tradiční tranzitní země, které fungovaly na začátku války – jako Turecko, Kazachstán nebo Kyrgyzstán – jsou pod drtivým tlakem USA a EU. Banky v těchto zemích začínají blokovat platby a celníci se bojí sekundárních sankcí.

Ruská reakce? Přesun do stínu. Novými logistickými huby se stávají země jihovýchodní Asie jako Vietnam a Malajsie, nebo dokonce africký Senegal. Zboží cestuje složitými, víceúrovňovými řetězci (např. EU -> Spojené arabské emiráty -> Uzbekistán -> Rusko), aby se dokonale zakryl původ a cíl.

Možná překvapivě, ještě větším problémem než doprava jsou peníze. SCS Aero přiznává, že přímé bankovní převody jsou prakticky mrtvé. Ruský importér nemůže jen tak poslat dolary do Číny, protože čínské banky se bojí o svůj byznys na Západě. Na scénu tak nastupují „platební agenti“.

To jsou finanční zprostředkovatelé v třetích zemích, kteří za provizi pohybující se mezi 3 až 12 % zajistí, že peníze dorazí tam, kam mají. Je to drahé, je to pomalé, ale funguje to. Jak poznamenává Kommersant, hlavní brzdou už nejsou samotné zákazy, ale náklady. Nákup německého stroje přes Indii s mírnou úpravou specifikace je možný, ale stojí násobně více než před válkou.

Zatímco v zázemí úřadují právníci a bankéři, na frontě vládne skutečně brutální technická improvizace. Podle analýz think-tanků RUSI či CNA se ruská armáda potýká s nedostatkem moderní techniky, což vede k vytváření hybridů, nad kterými by vojenský inženýr zaplakal.

Jedním z nejviditelnějších příkladů je zoufalý nedostatek dělostřelectva. Rusové začali demontovat kanóny z bojových vozidel pěchoty (BMP-1 a BMP-2) a navařovat je na statické dělostřelecké lafety. Vznikají tak improvizovaná polní děla, která mají sice malý dostřel a mizernou přesnost, ale v zákopové válce, kde rozhoduje objem palby, stále zabíjejí.

Ještě bizarnější kapitolou je ochrana proti dronům. Ruské tanky dnes připomínají pojízdné kůlny. Posádky si na věže navařují masivní kovové klece a boky vozidel obkládají dřevěnými kládami. Zde nutno dodat, že takovou protidronovou ochranu vidíme i na ukrajinské straně.

Podle analytiků je dřevěný pancíř proti moderním protitankovým střelám k smíchu, ale proti malým komerčním dronům shazujícím granáty může poskytnout alespoň psychologickou ochranu.

Na druhé straně spektra stojí průmyslová adaptace. Rusko dokázalo lokalizovat výrobu původně íránských dronů Šáhed (v Rusku jako Geran-2). Zdroje uvádějí, že zatímco na začátku šlo o pouhé montování dovezených dílů, dnes si Rusko vyrábí trupy a bojové hlavice samo, přičemž motory a elektroniku masivně dováží přes čínské prostředníky. 

Je to ukázka toho, jak funguje ruská válečná ekonomika: není soběstačná, ale je dostatečně flexibilní na to, aby si chybějící díly sehnala jinde.

Posledním střípkem do mozaiky ruského přežití je práce s lidským materiálem. Kremlu se daří udržovat válku daleko od očí těch, kteří by mohli být pro režim nebezpeční – tedy obyvatel velkých měst. Analýzy polského institutu OSW ukazují na drastickou disproporci v mobilizaci.

Zatímco Moskva a Petrohrad žijí v relativním míru a o válce se tam spíše jen mluví v televizi, regiony jako Dagestán, Kalmycko nebo Burjatsko krvácejí. V těchto chudých oblastech dosahovala mobilizace až 2,5 % mužské populace, což je více než dvojnásobek celostátního průměru.

Režim si loajalitu kupuje penězi. Ruská ekonomika přešla na model „vojenského keynesiánství“. Stát pumpuje obrovské prostředky do zbrojního průmyslu, což vytváří tlak na trhu práce. Zbrojovky jedou na tři směny a nabízejí platy, o kterých se dělníkům dříve nesnilo. Pro muže z chudých regionů je podpis kontraktu s armádou často jedinou cestou, jak se dostat z dluhové pasti, i když je to cesta, která velmi často končí v rakvi.

Průzkumy veřejného mínění (např. Levada Center) potvrzují, že tato strategie funguje. Podpora války zůstává vysoká (kolem 70–80 %) zejména mezi starší populací a na venkově, tedy přesně tam, kam směřují státní peníze. Mladí lidé a obyvatelé velkoměst jsou sice skeptičtí, ale jejich pasivita režimu stačí.

Když si spojíme zprávy od celních makléřů, logistických expertů a vojenských analytiků, vyvstane před námi obraz země, která se naučila žít s chronickou nemocí. Rusko v roce 2026 neprosperuje v pravém slova smyslu. Jeho ekonomika je deformovaná, závislá na vůli Číny a náladách šedých zprostředkovatelů v Dubaji.

Jenže podstatné je, že se nezhroutila. Díky kombinaci bezohlednosti, improvizace a ochoty platit obrovské přirážky za obcházení pravidel se Rusům daří držet svůj válečný stroj v chodu. Jsou to, s prominutím, parchanti, ale šikovní parchanti. A dokud bude Západ spoléhat na to, že se systém sám zhroutí pod tíhou sankcí, budou tito parchanti stále o krok napřed. 

Západ musí přestat váhat a jednoznačně Ukrajinu podpořit, finančně i materiálně, a dostat Rusko ke skutečnému vyjednávání o ukončení války. Sankce jsou evidentně jen cenová přirážka.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.