Zpovědní tajemství má svůj smysl. A mělo by zůstat zachováno v absolutní míře

Nejasný postoj ke zpovědnímu tajemství byl totiž jedním ze dvou důvodů, proč Ústavní soud ČR ve středu konstatoval, že je dříve uzavřená smlouva mezi Českem a Svatým stolcem v rozporu s ústavou. A před případnou ratifikací tedy bude muset být upravena.

Ve smlouvě je uvedeno, že „Česká republika uznává zpovědní tajemství“, a to bez dalšího upřesnění. Podle ÚS tak ale stát poskytuje katolické církvi privilegovanou a bezvýjimečnou ochranu zpovědního tajemství, zatímco u jiných církví je ochrana obdobných práv limitovaná, stejně jako v případě advokátní mlčenlivosti.

Soud tak částečně vyhověl stížnosti 17 senátorů, kteří ve zkratce tvrdili, že smlouva se Svatým stolcem porušuje princip rovnosti. Zpovědnímu tajemství dává absolutní ochranu, zatímco třeba v případě advokátů či lékařů je „mlčenlivost“ omezena. A nemůže krýt pachatele závažných trestných činů.

V zahraničí (ale i u nás) jsou snahy o omezení zpovědního tajemství zdůvodňovány mimo jiné opakovanými případy zneužívání dětí v církvi. Toto právo „mlčet a nepodávat svědectví“ o zpovědi podle kritiků umožňuje krytí násilí na dětech i jiné trestné činnosti.

Problém je v tom, že tenhle na první pohled líbivý argument rovnosti před zákonem, která musí platit i pro církev, není při bližším rozboru vůbec tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Dokazuje to třeba příklad katolického Irska, tedy jedné z nejkatoličtějších zemí světa. Tady parlament ve světle pedofilních skandálů v církvi přijal v roce 2015 zákon (Children First Act), který vyňal z práva na zpovědní církevní tajemství případy, týkajících se právě trestných činů na dětech. Pokud by se kněz o takových případech při zpovědi dozvěděl, musí je ze zákona oznámit.

Katolická církev ale sdělila vládě, že kněží toto ustanovení nebudou dodržovat bez ohledu na důsledky. Zpovědní tajemství je totiž v katolické církvi jedním z nejdůležitějších pravidel a jeho porušení představuje vážný delikt. I když je tak v Irsku „mlčenlivost kněžích“ zákonem omezena, církev toto omezení oficiálně odmítá. A konkrétní případy by musel rozhodnout soud.

V některých dalších zemích se silnou katolickou tradicí ale zůstává institut zpovědního tajemství naopak tak silný, že se dokonce promítá i do světského práva. Pokud by kněz v Itálii někomu sdělil, co slyšel u zpovědi, může být potrestán nejen církví, ale ze zákona i civilním trestním řádem.

Italský případ také ukazuje na možné řešení připomínek českého Ústavního soudu, že práva katolické církve nemohou být nadřazena nad právo ostatních církví a náboženských společností.

Italské soudy totiž už dříve rozhodly, že výsada zpovědního tajemství se vztahuje na duchovní všech denominací. Byť u židů a evangelíků probíhá zpověď jiným způsobem než v katolické církvi.

Také v Rakousku a Německu je zpovědní tajemství chráněno takřka absolutně, všechny pokusy o jeho omezení skončily nezdarem. V německém občanskoprávním i trestním řízení mají duchovní právo odmítnout svědectví ve věcech, které jim byly svěřeny při výkonu pastorační péče. A to platí jak pro katolickou církev, tak pro ostatní náboženská společenství.

Zajímavé může být z českého pohledu i německé řešení otázky, kdo v církvi má na odmítnutí svědectví nárok a kdo nikoliv. Někteří čeští kritici se totiž obávají to, že závažné trestné činy, včetně zneužívání dětí, může „krýt“ nejen zpovědník, ale jakýkoliv zaměstnanec církve.

Německo to vyřešilo jednoduše. To, který duchovní je v tomto smyslu oprávněn „mlčet“, není určeno konkrétním postavením v církvi, ale povoláním k pastorační péči. Pastorační asistenti, nevysvěcení pastorační pracovníci, farní jáhni atd. jsou proto také oprávněni odmítnout svědectví.

Každý přitom může namítnout, že je to právě Německo, které potvrdilo od války tisíce případů dětí, zneužívaných v církvi. Jenže i letmý pohled na situaci v jiných státech ukazuje, že není žádná přímá úměra mezi omezením zpovědního tajemství a trestnými činy na dětech. Pro církev i společnost je to nepochybně vážný problém s nutností řešení, ovšem jeho příčiny nelze svádět pouze na to, že kněží nemusejí svědčit.

Naopak ale existují příklady toho, jak zpovědní tajemství rozčilovalo totalitní režimy a řada statečných kněžích za jeho dodržování zaplatila životem. Hitlerovské Německo sice oficiálně právo na tajemství zpovědi uznávalo, ovšem ve skutečnosti byli zpovědníci ke svědectví nuceni násilím a perzekucí.

Známý je například případ německého faráře Josefa Averesche, který za války přes opakované výslechy na gestapu odmítal porušit takzvanou zpovědní pečeť. A neporušil jí ani poté, co byl internován v koncentračním táboře v Dachau. Zemřel tři roky po válce na následky zranění a mučení z tábora, aniž ale prozradil cokoliv z toho, co se dozvěděl u příslušné zpovědi. A nikdo tedy dodnes neví, v čem mohlo být právě toto svědectví pro gestapo prospěšné. Podobně se přitom snažili mnohé české faráře přinutit k porušení zpovědní pečeti i komunisté.

Někteří církevní (ale i další) odborníci proto odmítají zužování zpovědního tajemství na jakýsi úřední akt, který dává církvi jiná „úřední práva“ než jiným spolkům. Například podle německého církevního právníka Olivera  Rotheho, by bylo omezení práva na odmítnutí svědectví po zpovědi obhajitelné pouze tehdy, pokud by se skutečně prokázalo, že to zabraňuje zneužívání dětí.

Jinak by ale mohlo mít omezení zpovědního tajemství velmi kontraproduktivní účinky. Pokud by kněží museli sdělovat poznatky, získané ve zpovědi, ani pachatelé, ani oběti by se o zpověď nesnažili.

Mnoho lidí by tak podle Rotha přišlo o bezpečné a cenné útočiště, pomáhající jim často z psychických problémů a hledání odpovědí na různé otázky. Navíc, jak tvrdí Rothe, by to „zbavilo kněze jedinečné příležitosti využít zpověď k povzbuzení pachatele k tomu, aby se sám přihlásil vyšetřujícím orgánům.“ Místo podkopávání tajemství zpovědi musí církev podle tohoto právníka přijmout účinná opatření proti sexuálnímu zneužívání ze strany kněží.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je každopádně trochu sporné (jak to udělal ústavní soud), zda by se měl církevní institut zpovědního tajemství srovnávat s mlčenlivostí advokátů nebo psychologů. Kněz, ať už v jakékoliv církvi, totiž určitě není advokát ani psycholog. Určitě má s těmito profesemi mnoho společného, ovšem jeho postavení ve vztahu s „klientem“ je evidentně trochu jiné než v advokacii. Kdo to nechápe, nechápe ani institut zpovědního tajemství. A neměl by proto o tak citlivé otázce zřejmě rozhodovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.