Advokát Daniel Bartoň: Stát hází znásilněným klacky pod nohy a církev se schovává za zpovědní tajemství

Pane doktore, vedle toho, že přednášíte na Evangelické teologické fakultě a jste členem Rady vlády pro prevenci domácího násilí, jste také advokát. Primárně se věnujete hájení zájmů obětí trestných činů. Nenašel jsem ale, že byste se věnoval obhajobě trestně stíhaných. Obhajoval jste někdy člověka, který se dostane do rozporu se zákonem?

Určitě. Obhajobu dělám také. Zastupování obětí a poškozených je jenom část mojí praxe, dělám normální ex offo, takže tam je to všehochuť – od drobné majetkové přes drogovou po mravnostní a násilnou kriminalitu. Je to hodně specifická klientela a řekl bych i celkem dobrý vhled do některých částí naší společnosti a problémů, které tam jsou.

Někdy člověk má z vašeho veřejného vystupování i z některých vašich podání k Ústavnímu soudu pocit, že vnímáte celý trestní proces prizmatem obětí a že nemáte úplně pochopení pro práva těch pachatelů. Je to špatný pohled?

To si úplně nemyslím. Je to možná způsobené tím, že když zastupuji oběti, tak samozřejmě hájím jejich zájmy, prezentuji jejich pohled. Samozřejmě k tomu používám právní nástroje a odkazy na judikaturu, které jsou v tomto ohledu relevantní. Ale i v podáních k Ústavnímu soudu se vypořádávám s argumentací naplnění práva na obhajobu. Právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu tam zapracovávám vždycky.

Prý vás přivedla k tomu věnovat se zejména právům obětí necitlivost přístupu soudců. Popsal byste tu necitlivost? A trvá stále?

Ten příběh, který mě nakopl, se stal asi před deseti lety. V průběhu hlavního líčení jsme řešili otázku náhrady újmy, kterou jsem uplatnil za oběť znásilnění. Bylo to ještě s relativně čerstvým občanským zákoníkem. A ten soudce tehdy řekl, že si dokáže představit trvalé následky u zlomené ruky, ale nedokáže si je představit u znásilnění.

To byla věc, která mě hodně překvapila. Druhá věc byla, když řekl, že nemáme žádnou rozhodovací praxi k náhradě újmy v těchto případech, respektive že existují asi dva judikáty Nejvyššího soudu, kde byla náhrada asi půl milionu. Zmíněný soudce argumentoval tím, že nemáme praxi pro to, aby přiznal nárok, který jsem pro tu oběť chtěl. To mě vědlo k tomu, že jsem potom rozeslal infožádosti na všechny české soudy a zkoušel jsem zpracovávat rozhodnutí. Byla to celkem zábavná zkušenost, některé soudy se mi snažily maximálně zkomplikovat život, jiné byly vstřícné.

Mění se ta praxe přístupu u policistů a státních zástupců k obětem sexuálních trestných činů k lepšímu?

Určitě. Vnímám tam za poslední roky posun dobrým směrem. Obzvláště u policie jde vidět, že dochází ke vzdělávání, máme více specialistů na práci s traumatizovanými oběťmi. Máme stále větší šanci, že se člověku dostane slušného zacházení, nebudou jeho případ bagatelizovat nebo se mu smát. Ale je to dost odvislé od konkrétních pracovišť. Na krajské úrovni zpravidla najdeme slušné profesionály, ale u pořádkové policie to tak slavné nebývá.

A co soudci?

Tam se to také zlepšuje. Můžeme vidět, jak přistupují k obětem v průběhu hlavních líčení. Obzvláště u medializovaných kauz jsou připraveni omezovat přístup veřejnosti, aby chránili soukromí obětí. Stejně tak jsou soudci zvyklí pracovat s tím, aby neumožňovali kontakt mezi obžalovaným a poškozenou, pokud si to ona nepřeje.

Když se teď otevírá debata o novém trestním řádu, myslíte si, že by stálo za to něco změnit směrem k právům obětí?

Myslím, že velmi palčivou otázkou je opakování výslechů. Zákon o obětech sice vychází z toho, že by měl výslech zvlášť zranitelné oběti proběhnout pouze jednou, ale v praxi se to u dospělých obětí prakticky nedaří realizovat.

A důvod?

Důvodem je zachování práva na obhajobu. Máme rozdělené trestní řízení na fázi před zahájením trestního stíhání a po něm. Úkony z té první fáze, až na výjimky, nelze použít u soudu. Zároveň v té úvodní fázi není možné uplatňovat právo na obhajobu. To je pochopitelné u majetkové trestné činnosti, kde neznáme pachatele. Ale u domácího násilí nebo partnerského sexuálního násilí víme od začátku, kdo je potenciální pachatel. Nic by nebránilo tomu, aby tam byli přítomni obhájci od začátku a úkony se dělaly jednou a pořádně. To bez změny trestního řádu neuděláme.

Zmínil jste i odškodňování. Platí stále vaše kritika, že stát hledá kličky, jak se vyhnout placení obětem?

Určitě. Máme celou řadu problémů s odškodňováním za pochybení v trestním řízení. Třeba v případě nadměrného počtu výslechů. Máme teď první vlaštovku z loňského roku, kdy Ministerstvo spravedlnosti přiznalo oběti domácího a sexuálního násilí 100 000 Kč za to, že ji soud musel znovu vyslýchat kvůli chybě policie. Ale to je výjimka.

Jeden z hlavních problémů je velmi krátká, půlroční promlčecí doba v zákoně o odpovědnosti státu. Stát od počátku tvrdí, že nároky uplatňujeme pozdě, a není ochoten reflektovat, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy.

Můžete uvést konkrétní příklad selhání systému?

Řeším případ, který je zajímavou ilustrací. Policista dělal sexuální návrhy oběti znásilnění. Což je samo o sobě dost šílené. Máme to zdokumentované, máme WhatsApp komunikaci, kde ji zve na drinky v noci. Ta oběť byla krátce po znásilnění, psychicky na tom byla špatně a jednala s policistou, který vyšetřoval její případ – tedy s osobou v pozici moci. Nevěděla, jak si s tím poradit, bála se, jestli není spojený s pachateli.

Když to zpracovala v terapii, podali jsme stížnost. Policie to se skřípěním zubů uzavřela tak, že mu domluvili. Žádné kárné řízení. A když jsme chtěli odškodnění, stát tvrdí, že jsme to uplatnili pozdě.

Jak často se stává, že se k případům dostanete až poté, co už tam bylo nějaké právní zastoupení, a musíte možná napravovat škody po předchůdcích?

Stává se mi to. Jakmile už tam bylo nějaké předchozí zastoupení, má člověk víc svázané ruce. Je to otázka vzdělávání advokátů. Ideální by bylo, kdyby stát nabízel registr advokátů s vypsanými specializacemi – kdo dělá sexuální delikty, kdo domácí násilí. A aby tam byl nějaký vstupní práh, formace v této oblasti.

Zastupoval jste dva případy sexuálního zneužívání v rámci katolické církve, které se dostaly před Evropský soud pro lidská práva a následně, znovu, také před Ústavní soud, který je vrátil napodruhé k došetření policii. Jak se tyto případy vyvíjejí?

V tom dřívějším případu, který se týká zneužívání ze strany kněze, jenž byl zároveň zpovědníkem a vedoucím diplomové práce, policie provedla nové šetření. Ale dospěla k velmi podobným závěrům jako předtím a vůbec nezohlednila rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Policie prohlásila, že to byl konsenzuální vztah, a věc odložila.

ESLP řekl, že české orgány selhaly v posouzení bezbrannosti oběti.

Přesně tak. Ta oběť byla předtím obětí jiného sexuálního útoku, při kterém zamrzla. Tomuto knězi se s tím svěřila a on toho zneužil. Policie se tímto kontextem zabývat nechtěla. Co je charakteristické pro sexuální nátlak, není otázka, jestli tam byl dán souhlas, ale jestli tam bylo mocenské postavení, které pachatel zneužil. I kdyby oběť stokrát řekla ano, pokud je to v rámci závislého vztahu, není to svobodný souhlas.

V jednom svém vyjádření jste poměrně ostře kritizoval disentující ústavní soudce, že dostatečně nestudovali spis.

V tom disentu vycházeli z toho, že se případ dostal do důkazní nouze. To je v rozporu se spisem. My jsme navrhovali další důkazy, označili další potenciální oběti a svědky.

Vyjadřoval jste se opakovaně velmi ostře i vůči Vatikánské smlouvě. Máte pocit, že se církev snaží touto smlouvou znesnadnit vyšetřování s ohledem na zpovědní tajemství?

Situace je komplikovanější. Katolická církev není monolit. Jsou části, se kterými mám dobrou zkušenost. Ale jsou tam i lidé, kterým jde spíše o ochranu instituce. Lakmusovým papírkem je, když policie požádá o spolupráci a vydání dokumentů. Některé části církve spolupracují, jiné odmítají, a to s odkazem na různé typy tajemství – dříve papežské, nyní zpovědní.

Platí stále váš výrok, že pokud projde Vatikánská smlouva, ale ne Istanbulská, Česká republika dává signál, že jí nezáleží tolik na obětech sexualizovaného násilí jako na vztazích s církví?

Kritika je postavená na tom, že nevidím potenciální přínosy té smlouvy. Proč ji potřebujeme? V čem zlepší postavení věřících? Když srovnám malé přínosy s riziky, že se smlouva stane nástrojem pro odmítání spolupráce se státem, a zkombinuji to s tím, že česká justice nemá velkou erudici pouštět se do sporů na tomto poli, vychází mi to jako riziko.

Pokud jsme třeba chtěli, aby policie vyžádala dokumenty, setkala se s odmítnutím. Církev tvrdila, že spis už nemá, že se přesunul na nunciaturu, což spadá pod diplomatické styky. A policie si řekne, že jí to za ten mezinárodní spor nestojí.

Zmiňoval jste i problematiku zpovědního tajemství v kontextu překážecí povinnosti.

České právo počítá s tím, že u sexuálních deliktů existuje překážecí povinnost – pokud vím, že někdo bude někoho znásilňovat, mám povinnost to překazit. To platí i pro advokáty a mělo by i pro kněze. Ale podle kanonického práva kněz tuto povinnost nemá, protože by porušil zpovědní tajemství. Pokud stát ve smlouvě uzná zpovědní tajemství bez výhrad, logická interpretace je, že ho uznává tak, jak ho definuje církev. Tedy jako absolutně neprolomitelné.

Takže se obáváte, že smlouva posílí imunitu pachatelů v řadách církve?

Přesně tak. Stát by měl mít nastavená pravidla tak, aby řízení probíhalo férově. Pokud ale policie narazí na "diplomatickou" zeď nunciatury nebo na mezinárodní smlouvu, která je nadřazena zákonu, velmi to komplikuje dosažení spravedlnosti pro oběti.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.