KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Novela silničního zákona platná od prvního ledna přináší řadu novinek. Mezi nejdiskutabilnější patří zvýšení maximální povolené rychlosti na dálnicích. Zpřísňují se ale zároveň postihy závažných dopravních přestupků, snižuje se věk pro řízení motorového vozidla a zavádí tzv. řidičský průkaz na zkoušku. Od příštího roku nebudou muset řidiči mít s sebou na území ČR řidičský průkaz, malý technický průkaz nebo průkaz profesní způsobilosti.
Novela silničního zákona přichází s řešením některých dlouho odkládaných problémů, jiné ale potenciálně vytváří.
Nejprve k pozitivům. Systém trestných bodů se zjednodušuje z pěti sazeb na tři. Nově bude možné přidělit dva, čtyři nebo šest bodů. Například u řízení pod vlivem alkoholu řidič dostane šest bodů namísto nynějších sedmi, zaplatí ale pokutu ve správním řízení až 25 tisíc Kč, namísto dnešních až 20 tisíc Kč. Pokud odmítne zkoušku na alkohol, hrozí mu pokuta až 75 tisíc Kč. Stejná pokuta mu bude hrozit, pokud bude řídit a nebude držitelem příslušného řidičského oprávnění nebo bude řídit, i když bude mít zákaz.
Pokuta na místě se u závažných přestupků zdvojnásobí až na 5500 Kč. Pro konečnou výši pokuty budou platit úzká pásma v rozmezí od 500 do 1000 Kč, aby policisté v terénu mohli zohlednit konkrétní okolnosti přestupku.
Novinky v řidičských průkazech
Důležitou novinkou je také zavedení možnosti řídit osobní automobil od 17 let, ovšem pod dohledem tzv. mentora. Smyslem této inovace je získávání řidičských dovedností pod dohledem zkušeného „bezúhonného“ řidiče. Řešení se již osvědčilo například v Německu nebo na Slovensku.
Novým institutem je i „řidičský průkaz na zkoušku“. Pokud dva roky od získání řidičského oprávnění řidič spáchá šestibodový přestupek nebo mu bude odebrán řidičský průkaz za závažný přečin, bude muset absolvovat dopravně-psychologickou přednášku a takzvanou evaluační jízdu. Půjde o čtyřhodinovou výuku příčin dopravních nehod a jejich prevence a také čtyřhodinovou teorii a jízdu v autoškole.
Od příštího roku řidiči u sebe nebudou muset mít řidičský průkaz – tzn. malý technický průkaz nebo průkaz profesní způsobilosti. Držitelé řidičského oprávnění skupiny B budou moci od 21 let věku řídit také sněžné skútry.
Zákon dále zavádí takzvané sdílené zóny. Sdílená zóna bude označena patřičnou dopravní značkou, chodci i cyklisté v ní budou moci užívat pozemní komunikaci v celé její šířce a platit v ní bude nejvýše dvacetikilometrová rychlost.
Otazníky nad stopadesátkou na dálnici
Nejvíce emocí z celého balíku novinek budí zvýšení povolené rychlosti na vybraných úsecích dálnic na 150 km/h. Doba, kdy měl takový krok reálný smysl, už je ale dávno pryč a dnes změna pravidel vyznívá spíše jako snaha neoblíbené vlády přinést občanům alespoň nějaký symbolický benefit.
O zvýšení maximální rychlosti na dálnicích se u nás s oblibou diskutuje prakticky už od zavedení limitů v roce 1979. Ano, možná se tomu budete divit, ale do té doby byla rychlost jízdy na autostrádě čistě otázkou uvážení řidiče.
Pravda, těch dálničních kilometrů bylo tehdy v Československu nemnoho – dálnice D1 z Prahy do Bratislavy byla v plné délce zprovozněna až o rok později, o jiných ani nemluvě. A teď, o 44 let později, se může někde jezdit 150 km/h místo dosavadních 130 km/h. Není už to trošku s křížkem po funuse?
Mělo-li se o něčem podobném uvažovat, vhodný okamžik minul již před deseti nebo možná i dvaceti lety. V době, kdy se šetří na všech frontách a na pořadu dne jsou mnohem zásadnější až existenční obtíže k řešení, působí zvýšení rychlosti na dálnici trochu nadbytečně.
Jásajícím „petrolheadům“ bez hlubší znalostí věci je také nutné připomenout, že onou stopadesátkou bude možné jezdit jen na vybraných úsecích dálnic opatřených aktivní telematikou, tedy elektronickými návěstmi upravujícími aktuální jízdní režim.
Oficiální zvýšení rychlosti na některých místech dálniční sítě prakticky jen legalizuje stávající stav, kdy velké množství řidičů předepsaných 130 km/h stejně překračuje o deset nebo dvacet kilometrů a policie je vesměs nechává na pokoji. Pokud je ovšem těch 130 km/h vůbec možné dosáhnout. Realita je totiž taková, že pokud nejedete po dálnici v noci nebo v obdobích, kdy nesmí jezdit kamiony, držet konstantních 130 je prakticky nereálný cíl.
Při poslední cestě z Prahy do Brna ve všední den jsem dobrou polovinu jízdy strávil za předjíždějícími se kamiony nebo za řidiči, kteří nemají zdání, k čemu je určen pravý jízdní pruh. Na jejich obranu je třeba říct, že dostat se do něj je často nadlidský výkon, protože nic jiného než těžké nákladní soupravy v něm od pondělí do pátku prakticky nejezdí.
Proti tepu doby
Se zvýšením rychlostního limitu jde Česko proti evropskému proudu. V dobách energetických krizí vždy docházelo ke škrcení rychlostních limitů ve jménu omezení spotřeby drahých pohonných hmot, dnes se k tomu všemu navíc přidává i ekologický aspekt, ať už si o něm myslíme cokoliv.
K omezení dosud tradičně neomezené „maximálky“ na obligátních 130 km/h přitom dojde spíš dřív než později v Německu, v Rakousku se na spoustě dálničních úseků jezdí po většinu času jen stovkou a jiné to není například ani v Nizozemsku. Stopadesát na dálnici navíc přichází v době, kdy se vášnivě diskutuje o možném omezení rychlosti z 50 km/h na třicítku ve městech.
Jediný argument odpůrců zvýšení rychlosti, který však nelze akceptovat, má jméno bezpečnost. Dnešní auta jsou totiž o světelné roky bezpečnější než ta jezdící u nás v roce 1997, kdy byl limit na 130 zvýšen z dřívějších 110 km/h. A i při jízdě 150 km/h jsou dálnice pořád zdaleka nejbezpečnějším druhem pozemních komunikací z hlediska nehodovosti v poměru k hustotě provozu.
I tak ale budí zvýšení limitu spíš rozpaky. O co vlastně jde? Další populistický krok neoblíbené vlády coby symbol populární „protibruselské rebélie“ nebo dokonce úlitba za citelné zdražení dálničních známek? Těžko říct. Podle mě jde spíš o výstřel do tmy – který navíc přichází v době, kdy většina lidí řeší mnohem důležitější věci.
