Vrchní velitel císařských vojsk hrabě Karel Bonaventura Buquoy se na Bílé hoře vezl v polštáři vystlaném kočáře s těžkým průstřelem rozkroku a zkušení vojevůdci považovali čelní útok do kopce za naprosté šílenství. Přesto se právě před 406 lety, 8. listopadu 1620, odehrála bitva, která zásadně změnila dějiny střední Evropy. U příležitosti dnešního výročí se na ni podíváme trochu jinýma očima. V redakčně upraveném přepisu rozhovoru z podcastu Kořeny vojenský badatel a knihovník Vojenského historického ústavu Zdeněk Munzar zpochybňuje národovecké legendy 19. století, vysvětluje fatální selhání stavovské armády i skutečný osud moravského pluku u zdi obory Hvězda.
Buquoyovo kuriózní zranění a vyčerpávající pochod, který rozhodl o porážce
Vrchní velitel císařských vojsk hrabě Karel Bonaventura Buquoy utrpěl během bojů u Rakovníka mimořádně bolestivé zranění. Kule z muškety mu prostřelila obě stehna a podle dobových pramenů jej připravila také o „žalud oudu přirozeného“. Sám Buquoy si z tohoto neštěstí později dokázal dělat legraci. Prohlašoval, že ho Pán Bůh potrestal právě na místě, kterým nejvíce hřešil.
Zranění však mělo i vojenské důsledky. Spolu s osobními antipatiemi a kompetenčními spory s velitelem ligistické armády a Maxmiliánem Bavorským přispělo k tomu, že se císařské vojsko při postupu od Rakovníka zdržovalo a táhlo až za ligistickými jednotkami. Buquoy byl totiž schopen cestovat pouze v kočáře vystlaném polštáři.
„Na Bílé hoře si nechal připravit koně do sedla pouze v okamžiku největší krize v bitvě. To ho muselo stát značné přemáhání. Než ale vyrazil k samotné bojové linii, jeho podřízení už krizi zažehnali a on se mohl vrátit zpět do pohodlí svého ležení,“ popisuje vojenský badatel Zdeněk Munzar.
Mohlo však Buquoyovo zranění a následné zdržení císařského vojska ovlivnit výsledek celé bitvy? Podle Munzara je taková úvaha lákavá, ale skutečnost byla složitější. Císařští vyrazili od Rakovníka s předstihem a jejich postup nebyl nijak zvlášť pomalý. Rozhodující bylo, že je stavovské vojsko dokázalo mimořádně náročným pochodem předstihnout a dorazit na Bílou horu jako první.
„Byl to obrovský výkon. Jenže výkon, který je v podstatě stál prohru v bitvě,“ upozorňuje Munzar.
Stavovští vojáci museli pochodovat prakticky dnem i nocí těžkým terénem přes lesy a kopce. Když 7. listopadu odpoledne dorazili k Unhošti, zaujali ještě bojové postavení pro případ střetu s nepřítelem. Teprve po setmění pokračovali na Bílou horu.
Tam je však místo zaslouženého odpočinku po dvou dnech vyčerpávajícího pochodu čekal další úkol: vybudovat polní opevnění pro nadcházející obranu. Jenže k tomu neměli ani slíbené nářadí.
Stavovské vojsko tak sice získalo strategicky výhodné postavení nad Prahou, ale jeho vojáci byli na pokraji fyzických sil ještě předtím, než padl první výstřel samotné bitvy.
Mýtus o boji Čechů proti Němcům a rodinné války Habsburků
edním z nejhouževnatějších mýtů o bitvě na Bílé hoře je představa, že šlo o národnostní střet Čechů s Němci. Tento výklad, zakořeněný především v národovecké historiografii 19. století, však podle vojenského badatele Zdeňka Munzara nemá s historickou skutečností mnoho společného.
„Národnostně se bitva na Bílé hoře opravdu brát nedá,“ zdůrazňuje Munzar s tím, že v posledních desetiletích historici věnovali značné úsilí překonání tradičních bělohorských legend.
Na bojišti totiž proti sobě nestály dvě národní armády, ale mnohonárodnostní vojska složená z profesionálních žoldnéřů. Jednotná velicí řeč tehdy neexistovala a jazyk, kterým se v jednotlivých plucích vydávaly rozkazy, určovali jejich majitelé. Vedle češtiny tak na Bílé hoře zněla němčina, francouzština, italština, španělština, maďarština, polština nebo latina. Ke sjednocování velicího jazyka v habsburské armádě došlo až o více než století později, v období sedmileté války.
Konflikt, který začal pražskou defenestrací v roce 1618, navíc rychle získal celoevropský rozměr. Do bojů zasahovaly mocnosti napříč kontinentem a v řadách Katolické ligy sloužil dokonce i budoucí slavný francouzský filozof René Descartes.
Pro katolickou stranu bylo přitom zásadní udržet otevřené komunikační a zásobovací trasy. Významnou roli hrála Zlatá stezka vedoucí z jižních Čech přes Pasov, která umožňovala spojení s državami španělských Habsburků v Itálii. Právě odtud mohly přicházet nejen vojenské posily, ale především peníze, bez nichž by katolické armády jen obtížně pokračovaly v tažení.
K Bílé hoře vedla i rodinná válka Habsburků
Kořeny stavovského povstání však sahaly mnohem hlouběji než do roku 1618. Podle Munzara sehrál zásadní roli dlouholetý mocenský konflikt mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem, který české země opakovaně přivedl na pokraj občanské války.
V letech 1608, 1609 a 1611 se stavové naučili využívat verbování vojska jako prostředek politického nátlaku. Hrozba ozbrojeného střetu se jim opakovaně vyplatila, protože soupeřící Habsburkové byli ochotni přistupovat na kompromisy.
Právě tak vznikl i slavný Rudolfův majestát z roku 1609, který českým nekatolickým stavům zaručoval rozsáhlé náboženské svobody. Nebyl však výsledkem panovníkovy velkorysosti, jak se někdy traduje.
„Rudolf vydal Majestát pouze proto, že stavové začali verbovat vojsko výrazně dřív, než císař stačil reagovat. Vynutili si ho ozbrojenou mocí,“ připomíná Munzar.
Rudolfovo panování navíc poznamenávaly hluboké osobní a politické konflikty. Císař například odmítal ratifikovat Žitvatorocký mír, který ukončoval dlouhou válku s Osmanskou říší, mimo jiné kvůli nepřátelství vůči vlastnímu bratrovi Matyášovi.
Zkušenost s úspěšným vojenským nátlakem však české stavy nakonec přivedla k osudovému omylu.
V roce 1618 se totiž pokusily zopakovat postup, který jim v minulosti několikrát vyšel. Jenže tentokrát už nešlo o spor dvou příslušníků habsburské dynastie. Proti povstání se postupně obrátila moc celého rodu.
Rozhodující změnu přinesla smrt císaře Matyáše v březnu 1619. Zatímco Matyáš byl podle Munzara ochoten vyjednávat, jeho nástupce Ferdinand II. prosazoval vůči povstalcům mnohem neústupnější postup.
„Pokud by císař Matyáš nezemřel začátkem roku 1619, možná by riskantní vabank stavů měl úspěch,“ uvažuje Munzar.
Občanská válka, která rozdělila šlechtické rody
Národnostní výklad Bílé hory naráží ještě na jeden zásadní problém. Na obou stranách konfliktu totiž bojovali příslušníci stejných šlechtických rodů, někdy dokonce vlastní bratři.
Rudolf Tiefenbach velel na Bílé hoře prvnímu císařskému sboru a později dosáhl hodnosti polního maršála. Jeho bratr Fridrich Tiefenbach naproti tomu bojoval na straně moravských stavů a zvítězil v bitvě u Dolních Věstonic. Podobně rozdělené byly také rody Žerotínů či Valdštejnů.
„Začátek třicetileté války byl pro české země občanskou válkou. Významné rody měly dost často želízka v ohni na obou stranách,“ vysvětluje Munzar.
Ani náboženská příslušnost přitom neodpovídala pozdějším národnostním představám. Řada českých protestantů měla úzké vazby na německé luteránské prostředí a sama byla německojazyčná. Patřili k nim například Šlikové.
Bílá hora tak nebyla střetem dvou národů, ale vyvrcholením mocenského, náboženského a dynastického konfliktu, který rozdělil české země napříč šlechtickými rody, jazyky i zemskými hranicemi.
Žoldnéři bez peněz, přepadení v Ruzyni a nucený útok do kopce
Tažení, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře, začalo už koncem léta 1620 v jižních Čechách. Katolické armády postupovaly směrem k Plzni, kde s nimi uzavřel příměří velitel žoldnéřského vojska Petr Arnošt Mansfeld. Stavovské velení proto muselo přesunout své síly tak, aby nepříteli zabránilo v postupu na Prahu. To se mu podařilo u Rakovníka, kde proti sobě obě armády téměř týden stály v opevněných táborech.
Pohyb tehdejších vojsk byl pomalý a logisticky mimořádně náročný. Pěchota pochodovala pěšky, zásoby a těžké dělostřelectvo se přepravovaly na stovkách vozů. Armády proto běžně urazily jen kolem dvaceti kilometrů denně.
Katolické velení se nakonec rozhodlo zariskovat. Večer 5. listopadu zahájilo boční pochod směrem k Praze, při němž vystavilo svůj bok případnému stavovskému útoku. Když stavové následujícího rána zjistili, že se protivník dal do pohybu, nezbylo jim než se pokusit jej předstihnout kratší cestou přes Křivoklátské lesy.
Těžký trén a dělostřelectvo však náročným terénem nemohly projet, a tak je vrchní velitel Kristián z Anhaltu odeslal do Berouna. Stavovští vojáci mezitím absolvovali dva dny vyčerpávajícího pochodu přes lesy a kopce. Na Bílou horu dorazili zcela zmožení.
Šlo přitom převážně o profesionální žoldnéře, pro které byla válka především způsobem obživy. Přestože bývá počátek třicetileté války často vykládán jako střet katolíků s protestanty, ve skutečnosti šlo také o zásadní mocenský konflikt mezi panovníkem a stavy. Podobné zápasy o rozdělení politické moci probíhaly v té době i jinde v Evropě, například ve Francii nebo později v Anglii.
Jak připomíná vojenský badatel Zdeněk Munzar, z dobových vyprávění se dochovala dokonce anekdota o dvou vojácích z nepřátelských táborů, kteří po bitvě zjistili, že vyznávají stejnou víru. Jeden z nich přitom vůbec netušil, že bojoval proti příslušníkům vlastní konfese.
Dokonalé obranné postavení, které stavové nedokázali využít
Samotná Bílá hora nebyla vybrána náhodou. Šlo o tradiční shromaždiště vojska, kde se před taženími konaly přehlídky, kontrolovala výzbroj a vyplácel žold. Většina důstojníků proto terén velmi dobře znala.
Z vojenského hlediska představovalo návrší mimořádně výhodné obranné postavení. Stavovská linie přehrazovala přístupové cesty od Ruzyně a Řep a táhla se přes Bílou horu až ke srázům směrem k Motolu. Útočníci museli postupovat do výrazného svahu, navíc pod případnou palbou dělostřelectva.
Stavové měli na místě přibližně šest lehkých děl. Těžké kusy zůstaly v Berouně, kam byly odeslány během předchozího pochodu. Tehdejší dělostřelectvo ovšem nebylo příliš pohyblivé a samo o sobě nemohlo rozhodnout výsledek bitvy.
Zajímavé je, že většina prostoru, kde se bojovalo, dnes vypadá úplně jinak než v roce 1620. Bělohorský památník stojí před někdejším pravým křídlem stavovské armády, zatímco hlavní boje se odehrávaly především na levém křídle, v místech dnešní pražské zástavby.
Přestože měli stavové z hlediska terénu výraznou výhodu, jejich vojsko bylo v katastrofálním stavu. A ráno 8. listopadu přišla další rána.
Ranní masakr v Ruzyni připravil stavovské vojsko o koně i pokladnu
Ne všechny stavovské jednotky dorazily předchozího večera až na Bílou horu. Uherská jízda a část lehkých německých rejtarů přenocovaly v Ruzyni, kde je za časného rána překvapili polští jezdci, takzvaní lisovčíci, bojující na katolické straně.
Přepadení mělo pro stavovské vojsko těžké následky. Uhři přišli přibližně o dvě stě mužů, až tisíc koní a také o vojenskou pokladnu. Přeživší prchali na Bílou horu, kam přinesli zprávy o katastrofě.
„Do zmoženého a demoralizovaného vojska přinesli zprávu o ruzyňských jatkách, což morálku rozložilo ještě víc,“ popisuje Munzar.
Stavovská armáda tak vstupovala do rozhodujícího střetu nejen fyzicky vyčerpaná, ale také otřesená ranní porážkou a dlouhodobými problémy s vyplácením žoldu.
Přesto její obranné postavení působilo na protivníka natolik silně, že zkušení katoličtí velitelé vůbec nechtěli útočit.
Pod Bílou horou, u Litovického potoka, se sešli velitelé katolických vojsk k poradě. Potok s okolními mokřinami představoval další přirozenou překážku a přístup přes něj byl omezen na jediný most.
Vrchní velitel císařských Karel Bonaventura Buquoy i velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly se shodovali, že čelní útok proti stavovským pozicím by byl vojenským hazardem.
Buquoy proto navrhoval obejít protivníka Motolským údolím a přinutit jej k ústupu směrem k Praze.
Jenže bavorský vévoda Maxmilián měl jiné starosti. Blížila se zima a představa dlouhého obléhání Prahy se čtyřicetitisícovou armádou znamenala obrovské problémy se zásobováním. Vévoda navíc nebyl profesionálním vojevůdcem a chtěl tažení co nejrychleji ukončit.
Do rozhodování pak zasáhl muž, který neměl žádnou vojenskou hodnost – dominikánský kazatel Dominik Jesu Maria.
Ten už během předchozích bojů u Rakovníka nalezl obraz Panny Marie s poškozenýma očima, který začal používat jako náboženský symbol katolického vojska. S obrazem burcoval vojáky a na velitelské poradě naléhal na Maxmiliána, aby bitvu přijal. Bůh podle něj katolíkům dopřeje vítězství.
Náboženské přesvědčení kazatele se tak střetlo s vojenskou opatrností zkušených generálů.
Nakonec zvítězil kompromis. Katoličtí velitelé souhlasili s omezeným útokem, jakýmsi průzkumem bojem, který měl prověřit pevnost stavovských linií. Podle Munzara přitom předpokládali, že postup do kopce selže a vojsko se stáhne.
Jenže netušili, že proti nim stojí armáda, jejíž odhodlání k boji je podstatně slabší než její obranné postavení.
Bitva, kterou profesionální vojevůdci považovali za zbytečné riziko, tak začala především proto, že politický vůdce katolické koalice chtěl rozhodnout válku ještě před zimou a náboženský kazatel jej přesvědčil, že vítězství je vůlí Boží.
Kolaps levého křídla a osamělý náraz mladého Anhalta
Kolem poledne 8. listopadu 1620 se katolické jednotky konečně daly do pohybu. Přechod přes Litovický potok střežilo přibližně pět set stavovských mušketýrů. Ti sice kladli odpor, ale jejich úkolem bylo především nepřítele zdržet, nikoliv zastavit. Po krátkém střetu proto ustoupili do hlavního obranného postavení na Bílé hoře.
Stavovské velení přitom promarnilo jednu z posledních příležitostí převzít iniciativu. V okamžiku, kdy katolické jednotky překračovaly potok, byla jejich armáda přirozenou překážkou rozdělena. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn i vrchní velitel Kristián z Anhaltu navrhovali zaútočit a využít této chvíle. Fridrich z Hohenlohe je však přesvědčil, že obranné postavení je natolik silné, že nemá smysl riskovat s vyčerpanými vojáky.
Proti útoku hovořila také katastrofální morálka mužstva. Stavovští žoldnéři dlouhodobě nedostávali zaplaceno a některé jednotky se nacházely na pokraji vzpoury. Thurnův pluk například už u Rakovníka požadoval vyplacení žoldu, který mu stavové dlužili více než půl roku.
„Byli ochotni stát ve formaci a vracet palbu, ale rozhodně ne provádět útočné operace,“ vysvětluje vojenský badatel Zdeněk Munzar.
Navíc byla neděle a blížila se zima. V listopadu se stmívalo už kolem čtvrté hodiny odpolední a stavovské velení nepředpokládalo, že by se katolíci ještě pokusili o rozhodující bitvu. Sám český král Fridrich Falcký ostatně zůstal v Praze, kde právě obědval s vyslanci svého anglického tchána, krále Jakuba I.
atolické jednotky mezitím překročily potok a rozvinuly se pod svahem Bílé hory. Na pravém křídle, blíže k Řepům, stálo císařské vojsko. Právě tam byl svah mírnější, čehož využili císařští kyrysníci k zahájení útoku.
Proti nim vyrazila stavovská jízda pod velením starého Jindřicha Matyáše Thurna. Původně jí měl velet hrabě Bubna, ten však v rozhodující chvíli pobýval v Praze.
Thurnovi jezdci dokázali první císařský nápor odrazit, ale následný protiútok dalších nepřátelských jednotek je zahnal. Stavovská kavalerie se rozprchla a prakticky zmizela z bojiště.
Císařští kyrysníci se pak obrátili proti pěchotě na stavovském levém křídle, kde stálo šest kompanií Thurnova pluku.
A právě tady se začala rozhodovat celá bitva.
Vyčerpaní žoldnéři, kteří už dlouhé měsíce nedostávali zaplaceno, vypálili proti blížícímu se nepříteli jedinou salvu. Potom se otočili a začali utíkat.
Útěk jediné části obranné linie spustil řetězovou reakci. Stavovská armáda používala takzvanou holandskou lineární sestavu, která sice umožňovala účinné nasazení palných zbraní, ale neměla dostatečnou hloubku. Jakmile se nepřítel dostal do boku jednotlivých jednotek, jejich postavení se stávalo mimořádně zranitelným.
Levé křídlo se začalo hroutit a panika se rychle šířila.
Mladý Anhalt se pokusil zvrátit bitvu. Jeho jezdci rozrazili tři tisíce pěšáků
V okamžiku, kdy se stavovská obrana rozpadala, přišla jedna z nejdramatičtějších epizod celé bitvy. Fridrich z Hohenlohe byl sražen z koně a zmizel svým vojákům z očí. Velení na ohroženém úseku se fakticky rozpadlo.
Tehdy se rozhodl zasáhnout mladý Kristián z Anhaltu, syn vrchního stavovského velitele.
Jeho arkebuzíři však nebyli připraveni k okamžitému boji. Teprve sedlali koně, někteří neměli oblečené kyrysy a další je měli jen nedbale upevněné.
„Byli v podstatě v bačkorách,“ charakterizuje Munzar připravenost stavovského jezdectva.
Sám mladý Anhalt na nedostatečně upevněné brnění doplatil. Během střetu jej zasáhla kule do levé části hrudníku, kterou nedopnutý plát nechránil.
Přesto se jeho útok zpočátku vyvíjel překvapivě úspěšně. Anhaltovi jezdci nejprve odrazili postupující císařskou kavalerii a následně podnikli něco, co bylo pro arkebuzíry, určené především k boji palnými zbraněmi, velmi neobvyklé.
V plné rychlosti zaútočili přímo proti německé pěchotní tercii tvořené pluky Tiefenbach a Breuner.
Pěchota postupující do kopce zřejmě neměla dostatečně sevřené řady a její pikenýři nebyli připraveni odrazit nápor jízdy. Anhaltovi muži proto do formace, která mohla papírově čítat až tři tisíce vojáků, vrazili s obrovskou silou.
Císařské řady se rozpadly. Tiefenbachův pluk byl prakticky rozprášen a panika se tentokrát začala šířit mezi císařskými vojáky.
Na krátký okamžik se zdálo, že se průběh bitvy může obrátit.
Jenže jezdecký útok má jednu zásadní slabinu. Jeho ničivá síla spočívá v rychlosti a soustředěném nárazu. Jakmile se jezdci zastaví uvnitř nepřátelské pěchoty, jejich výhoda mizí.
„Pokud jsou jezdci sraženi koleno na koleno v rychlosti běžícího koně, působí to jako náraz lokomotivy. Jakmile se zastaví, výhoda mizí,“ přibližuje Munzar.
Anhalt proto zoufale potřeboval podporu dalších jednotek, aby mohl svůj oddíl znovu zformovat a pokračovat v útoku.
Jenže žádná pomoc nepřišla.
Uhři odmítli zaútočit. A pak se dali na útěk
Na Bílé hoře přitom stále stálo přibližně tři tisíce uherských jezdců, kteří mohli Anhaltův útok podpořit. Jenže po ranním přepadení v Ruzyni už neměli příliš chuti bojovat.
Munzar připomíná dobovou historku, která výmluvně ilustruje atmosféru v uherských řadách.
Jeden ze saských vévodů se pokoušel přesvědčit uherského velitele, aby využil zmatku mezi císařskými jednotkami a zaútočil.
„Teď bychom mohli zaútočit,“ naléhal.
Uherský šlechtic mu namítl, že Němci utíkají. Saský vévoda proto odpověděl: „Dneska bych nechtěl být Němec, chtěl bych být Uher jako vy, pojďme do toho!“
Uherský velitel však podle vyprávění předstíral, že nerozumí, a výzva se tak ztratila v překladu.
Katolické velení mezitím proti uherské záloze vyslalo polské jezdce, kteří už ráno v Ruzyni prokázali svou účinnost. Poláci uherské jednotky rozbili a zahnali na útěk směrem k Vltavě.
Mladý Anhalt tak zůstal se svými jezdci osamocený uprostřed nepřátelské pěchoty. Jeho útok postupně ztratil sílu a následný protiúder Pappenheimova jezdeckého pluku jej definitivně zlomil.
Poslední vážný pokus zvrátit průběh bitvy skončil neúspěchem.
Stavovské vojsko tak neprohrálo proto, že by jeho obranné postavení bylo špatně zvolené nebo že by jeho vojáci nedokázali bojovat. Rozhodující byla kombinace vyčerpání, nevyplaceného žoldu, zhroucení části obranné linie a neschopnosti ostatních jednotek podpořit protiútok, který mohl průběh střetu alespoň dočasně změnit.
Mýtus o udatných Moravanech a skutečný masakr za zdí Hvězdy
K nejznámějším příběhům bitvy na Bílé hoře patří legenda o hrdinném odporu moravského pluku, jehož vojáci měli u zdi obory Hvězda bojovat až do posledního muže. Jenže právě tato legenda má se skutečností společného mnohem méně, než by se mohlo zdát.
Když se levé křídlo stavovské armády zhroutilo, jednotky na opačné straně bojiště ještě dlouho netušily, co se vlastně děje. Hřeben Bílé hory jim totiž bránil ve výhledu a zprávy o katastrofě se k nim nedostávaly.
Poslední organizovaný odpor tak kladly především tři skupiny vojáků: čtyři kompanie Thurnova pluku pod velením Františka Bernarda Thurna, část hornorakouského pluku a zcela vpravo, u zdi obory Hvězda, moravský pluk Jindřicha Šlika.
Právě Šlikovi vojáci se skutečně bránili mimořádně houževnatě. Měli k tomu ostatně i velmi praktický důvod. Postupující císařské jednotky jim odřízly ústupovou cestu, takže neměli kam ustoupit.
Do střetu navíc vstupovala osobní rivalita velitelů. Jindřich Šlik se z předchozích bojišť dobře znal s velitelem císařské valonské tercie de Verdugem. Oba se neměli v lásce a jejich vzájemný souboj byl také otázkou osobní cti.
Šlik však nebyl fanatik ochotný obětovat své muže v beznadějné situaci. Když pochopil, že další odpor nemá smysl, jako zkušený vojenský profesionál čestně kapituloval.
„Schlikovi vojáci skutečně bojovali velice zmužile a tvrdě. Schlik ale nebyl fanatik, který by nechal své lidi zmasakrovat,“ vysvětluje vojenský badatel Zdeněk Munzar.
Šlikova kapitulace navíc neznamenala konec jeho vojenské kariéry. Právě naopak. Protože se v bitvě osvědčil, dostal nabídku přejít do císařských služeb. Nakonec dosáhl hodnosti polního maršála a stal se prezidentem dvorské válečné rady.
Ani označení „moravský pluk“ přitom neznamená, že všichni jeho příslušníci pocházeli z Moravy. Jednotka byla moravská především proto, že ji financovaly moravské stavy. Šlik ji převzal po Albrechtovi z Valdštejna po převratu v roce 1619. Kde přesně byli její vojáci naverbováni, dnes nelze spolehlivě určit.
Jenže příběh o vojácích pobitých do posledního muže má podle Munzara skutečný základ. Pouze se odehrál na opačné straně zdi.
V oboře Hvězda se nacházela osobní garda českého krále Fridricha Falckého, jejíž příslušníci nosili modrobílé livreje. Do samotné bitvy vůbec nezasáhla. Když však katoličtí vojáci gardisty v oboře objevili, podle Munzarova líčení s nimi neměli slitování.
Vysoká zeď obory znemožňovala ústup a vojáci královské gardy byli pobiti do posledního muže.
Vznikl tak pozoruhodný historický paradox. Z vojáků, kteří se vzdali a přežili, se stali hrdinové národní legendy, zatímco ti, kteří skutečně zahynuli, zůstali téměř zapomenuti.
Šestnáct set mrtvých na bojišti a armáda, která přestala existovat
Bitva na Bílé hoře trvala přibližně dvě hodiny. Její krátké trvání někdy svádí k představě, že šlo spíše o nevýznamnou šarvátku než o skutečnou velkou bitvu. Dochované údaje o ztrátách však svědčí o opaku.
„Můžeme se opřít o jasný dobový údaj: pražská města účtovala pohřbení o něco málo více než šestnácti set vojáků přímo na bělohorské pláni,“ upozorňuje Munzar.
Celkové počty padlých na obou stranách se obvykle odhadují na dva až tři tisíce mužů. Zatímco ligistická armáda měla ztratit něco přes stovku vojáků, císařské ztráty mohly dosáhnout až tisícovky. Zbytek připadal na stavovské jednotky.
K mrtvým je ovšem nutné připočítat raněné. Podle Munzara se v období třicetileté války jejich počet mohl pohybovat na čtyř- až pětinásobku počtu padlých. Pokud tedy stavové ztratili přibližně tisíc mrtvých, mohly jejich celkové ztráty na padlých a raněných dosáhnout pěti až šesti tisíc mužů.
To byla pro armádu čítající přibližně patnáct až dvacet tisíc vojáků katastrofa.
A tím ztráty nekončily. Další tisíce mužů se po porážce rozprchly a dezertovaly. Stavovské vojsko tak po bitvě prakticky přestalo existovat jako organizovaná vojenská síla.
V Praze se ještě konala válečná rada, na níž se rozhodovalo, zda má smysl hlavní město bránit. Pro pokračování odporu se vyslovil pouze mladý Thurn. Ostatní velitelé už další obranu nepovažovali za reálnou.
Král Fridrich Falcký odjel do Vratislavi. Vítězné katolické jednotky přenocovaly na bojišti a do Prahy vstoupily až následujícího dne.
Město pak bylo vydáno napospas vítěznému vojsku.
Právě následné plenění Prahy ukazuje jeden z nejtragičtějších paradoxů bělohorské porážky.
Stavovské vojsko bylo před bitvou dlouhodobě na pokraji vzpoury kvůli nevyplacenému žoldu. Některé jednotky nedostaly zaplaceno déle než půl roku a jejich ochota riskovat život za stavovské vedení byla mizivá.
Peníze, které mohly pomoci udržet armádu pohromadě, však stavové nedokázali zajistit.
Podle Munzara přitom katolická vojska během pouhých dvou až tří dnů po obsazení Prahy ukořistila majetek v hodnotě, která zhruba desetinásobně převyšovala dlužné nároky stavovských žoldnéřů.
Neschopnost financovat vlastní armádu se tak ukázala jako jeden z rozhodujících faktorů porážky. Stavové nedokázali zaplatit svým vojákům, ale jejich vítězní protivníci si následně odnesli z Prahy mnohonásobně více.
Bílá hora válku neukončila. Rozdělila však její bojiště na dvě poloviny
Přestože bývá bitva na Bílé hoře tradičně označována za konec české fáze třicetileté války, Zdeněk Munzar s tímto výkladem nesouhlasí.
„Bílá hora nebyla koncem, ale bodem zlomu,“ zdůrazňuje.
Podle něj je přesnější hovořit o česko-falcké válce, která pokračovala i po listopadu 1620. Bělohorská porážka totiž znamenala především obsazení Čech a rozdělení protihabsburského odporu na dvě geograficky oddělené části.
Na západě pokračovaly boje o obě Falce, zatímco na východě vedli další odpor stavové ze Slezska, východní Moravy a horních Uher. Válčilo se zde ještě v letech 1621 až 1623.
Protihabsburská strategie přitom počítala se spojením kvalitní pěchoty verbované v říši a lehkého uherského jezdectva sedmihradského knížete Gábora Bethlena. Takto vytvořené vojsko mělo následně postupovat na Vídeň.
Jenže mezi oběma částmi protihabsburských sil chyběl rozhodující spojovací prostor – Čechy, které ovládli císařští.
„Čechy byly tím chybějícím dílem puzzle,“ přibližuje Munzar vojenský význam bělohorské porážky.
Právě ovládnutí Čech umožnilo Ferdinandovi II. přistoupit k rozsáhlým represím. Už v červnu 1621 následovala staroměstská exekuce sedmadvaceti představitelů stavovského povstání.
Podobné exemplární potrestání se připravovalo také na Moravě, kde však pokračující boje jeho uskutečnění zabránily.
Politickou tečkou za porážkou stavovského odboje se stalo Obnovené zřízení zemské, vydané pro Čechy v roce 1627 a pro Moravu o rok později. Slezsko a Lužice zůstaly mimo jeho působnost.
Bílá hora jako německá národní tragédie? I tak ji vykládali historici
Na místě jedné z nejvýznamnějších bitev českých dějin dnes stojí poměrně nenápadná mohyla. Vznikla za první republiky z iniciativy sokolské župy a připomíná porážku stavovského vojska.
Podle Zdeňka Munzara však na Bílé hoře existuje ještě jeden, mnohem výraznější památník. Jen si jej s připomínkou bitvy často nespojujeme.
Je jím poutní areál Panny Marie Vítězné.
„Obyčejně se neoslavují prohrané bitvy, to není v lidské povaze. Ale na Bílé hoře je třeba se podívat i na druhou stranu, protože ta je také naše – Češi bojovali v obou táborech,“ připomíná Munzar.
Katolická strana připisovala vítězství na Bílé hoře přímluvě Panny Marie. Mariánská symbolika se proto stala významnou součástí vojenských tradic habsburské monarchie a objevovala se na plukovních praporech až do jejího rozpadu v roce 1918.
Ještě zajímavější je však způsob, jakým se vzpomínka na Bílou horu proměňovala v 19. století.
Česká národovecká historiografie tehdy vytvořila obraz bitvy jako jedné z největších tragédií českého národa. Bílá hora se stala symbolem porážky české samostatnosti, násilné rekatolizace a následné germanizace.
Jenže ve stejné době byla bitva v části německé historiografie vykládána rovněž jako národní tragédie – ovšem německá.
Němečtí protestantští autoři ji vnímali jako porážku německého protestantismu a vítězství katolických sil spojených především se španělským a italským prostředím. České země podle tohoto výkladu ztratily těsné kulturní vazby na protestantskou část německé říše a byly pevněji připoutány ke katolickému Rakousku.
A právě zde se objevuje jeden z nejpřekvapivějších historických paradoxů celé Bílé hory.
Podle Munzara existuje mezi historiky názor, že kdyby stavovské vojsko zvítězilo, mohl být německojazyčný a kulturní vliv v českých zemích výrazně silnější. České protestantské prostředí totiž udržovalo velmi těsné vazby na německý luteránský svět.
Nelze samozřejmě spolehlivě říci, jak by se české dějiny vyvíjely v případě stavovského vítězství. Není však vyloučeno, že právě porážka, kterou si česká národní paměť spojila s germanizací, mohla paradoxně přispět k tomu, že si čeština zachovala silnější postavení, než jaké by měla v alternativním historickém vývoji.
Bílá hora tak nebyla jednoduchým příběhem české porážky a německého vítězství. Na obou stranách bojovali obyvatelé českých zemí, příslušníci stejných šlechtických rodů i lidé různých jazyků a vyznání. A zatímco pozdější generace v ní hledaly potvrzení vlastních národních příběhů, skutečná bitva byla především součástí mnohem složitějšího evropského mocenského konfliktu.
🔥🗞️ Dějiny nepíšou jen vítězové. A pravdu nemají vždy poražení. Proto sledujte INFO.CZ na Google Zprávách. Děkujeme!
