Čínská značka Volvo chce vyhodit své rodinné stříbro. Její legendární kombíky přitom vydrží skoro všechno

Šéf Volva v nedávném vyjádření pro britský renomovaný magazín Auto Express mimo jiné potvrdil záměr firmy koncentrovat se v blízké budoucnosti na vozidla s karoseriemi sedan a SUV. Nahrává mu skutečnost, že oba stávající modely kombi V60 a V90, které Volvo vyrábí, už mají pokročilý věk (7 resp. 8 let, pozn. aut.) a vyvíjení nových generací by podle Rowana nebylo efektivní. 

Paradoxně se tak děje nedlouho poté, co se britské zastoupení Volva rozhodlo po předchozí roční pauze oblíbené kombíky znovu uvést do prodeje s tím, že přerušení dodávek byla velká chyba, kterou využili konkurenti. Logicky – kombi od Volva je přece jedním z nejcharismatičtějších designových i technických archetypů v dějinách automobilového průmyslu. No a právě proto je potřeba (tehdy ještě) švédský kombík mít doma a udržet ho na silnici co možná nejdéle.

Jednoho nehezkého únorového dne jsem, frustrován z dalšího vrtochu své Alfy Romeo a koroze staré Hondy, projížděl inzeráty na Bazoši, když tu mě svoji bizarností zaujalo velké modré Volvo 940 z roku 1992. Bylo to kombi v nevábné barvě „socka blue“ se čtyřstupńovým automatem, pod jehož kapotou hlučně „nýtoval“ starý předkomůrkový turbodiesel s původem v náklaďácích Volkswagen LT. 

Kdysi už jsem švédské auto měl - Saab 900 Turbo byl vlastně super, ale nějakým zvláštním způsobem mi naturel této značky nesedl. Od divného Volva jsem nečekal vůbec nic, ale nakonec jsem si řekl, že vlastně proč ne.

Jakkoliv göteborská automobilka vyráběla kombíky už prakticky od 50. let, tím pravým synonymem hranatého Volva se stala až proslulá řada 200, uvedená na trh v první polovině 70. let. Robustní auto s pohonem zadních kol mělo unikátně hranaté tvary a velice rozměrnou karoserii. To, co se zdálo být zprvu ošklivé i nemoderní, se během let osvědčilo jako geniální a nadčasové.

Volva se nechlubila bůhvíjakými jízdními vlastnostmi, byla však velmi praktická, odolná a bezpečná. V sériové výbavě nechyběly dnešní samozřejmosti jako samonavíjecí bezpečnostní pásy nebo opěrky hlavy, což v 70. letech rozhodně nebylo obvyklé. Ne náhodou si proto tato Volva získala obrovskou oblibu v USA, což se mnoha evropským automobilkám nikdy nepodařilo.

„Dvoustovka“ nicméně pomalu, ale jistě stárla a nejpozději začátkem 80. let začínalo být jasné, že jestli Volvo nepřijde s novým modelem, může se dostat do velkých problémů. Proslulý designer Jan Wilsgaard se nakonec rozhodl pro návrh auta ve stylu kombi s ještě rovnějšími a ostřejšími liniemi než u typu 240/245, přičemž alternativa v podobě sedanu měla téměř vertikální zadní okno.

Tento návrh kladl důraz nejen na úspory, ale také na prostor, komfort a výhled z vozu. Automobilka dokonce prezentovala finální návrhy zákazníkům, aby otestovala jejich reakce. Americký trh byl nadšený z radikálního designu, švédští zákazníci byli naopak skeptičtější. Hlavním cílem však bylo uspět právě v USA.

Novinka získala o 10 centimetrů delší rozvor než typ 200, ale celková délka vozu se zkrátila. Hmotnost klesla o 100 kilogramů. Testovací vozy najezdily po třech kontinentech více než 3,2 milionu kilometrů. 

Přezdívky jako „cihla“, „kontejner“ nebo „lednička“ seděly jako lidské pozadí na litinový hrnec. Nejprve se v roce 1982 představila šestiválcová verze 760 GLE, která byla na domácím švédském trhu k dispozici za bezmála 100 tisíc švédských korun (v přepočtu na dnešní ceny cca 30 tisíc euro) a nabízela řadu luxusních prvků jako samočinnou převodovku, klimatizaci a elektrická okna. Specialitou byl naftový turbomotor, který dělal z Volva 760 nejrychlejší diesel své doby. 

Díky agresivní obchodní politice, kdy nejprve na trh přišly špičkové verze, následované lidovějšími čtyřválcovými variantami 740, se ze sedmistovkové řady stal hit ve své kategorii. Teprve v roce 1985 byly představeny kultovní kombíky, které dokázaly převézt až 2200 litrů nákladu.

Řada 740/760 byla přímým předvojem modelů typu 900, tedy toho, které vidíte na obrázích. „Devítistovka“ vychází ze „Sedmičky“ z valné části vzhledově i technicky, výrazně se ovšem zlepšila na poli bezpečnosti. Od řad 700 ji na první pohled poznáte podle mírně aerodynamičtější přídě s širšími světly a v případě sedanu také podle jiného pozadí. Změny v interiéru byly spíše kosmetického rázu, takže hran a pravých úhlů zde najdete rovněž úctyhodné množství. 

Postupem let vykrystalizovaly pro velké Volvo jako ideální motory nezničitelné benzinové čtyřválce o objemu 2,0 nebo 2,3 litru, případně jejich přeplňované verze. Diesel, který se stal mým osudem, je zejména po letech zjevně „dělnická“ verze auta postrádající jemnost a kultivovanost benzinu. Ale co už, však je to taky motor pro náklaďák.

 Bystrý pozorovatel na víku dlouhého šestiválcového motoru, uloženého podélně nad nápravou, očima nemine malý nápis VW. Nejde ale o agregát z Golfu či Passatu, nýbrž dunivou strojovnu z těžké dodávky či valníku typu LT.

V mém Volvu je tato robustní motorizace navíc doplněna turbem, takže čistě papírově dává nějakých 85 kW. Na velkou švédskou škatuli sice žádný zázrak, ale v době vzniku auta na tom byla konkurence přinejlepším stejně. Když jsem s Volvem ujel prvních pár kilometrů, nabyl jsem dojmu, že je motor rozbitý a auto budu muset vrátit bývalému majiteli - rachot zpod kapoty se do kabiny přenáší měrou dnes vskutku nevídanou, trochu se uklidní až ve vyšších otáčkách.

Člověk od starého „nafťáku“ nemůže čekat euforické dojmy, jaké zažívali majitelé prvních Octavií s „tédéíčky“, které zátah tehdy převratného turbodieselu s přímým vstřikem tlačil do sedaček. Ve Volvu 940 GL je to hodně rozvážný medvěd, kterému se do práce nějak extra nechce. Zhruba do 2500 otáček je vyloženě letargický a až o něco výše naznačuje jistý dynamický potenciál, který ovšem obvykle zdatně dusí nepříliš chytrá automatická převodovka se čtyřmi stupni – dnes je u nich běžných 7 až 10 „kvaltů“.

V otáčkách má motor zvuk staré Karosy, v kopcích se za vozem vytváří efektní kouřová clona. Tento krajně neekologický efekt můžete umocnit volváckou „forsáží“, tedy prošlápnutím plynu k podlaze. Černé saze pak najdou zájemci ještě několik kilometrů daleko. Víc jak 160 km/h jsem s tou věcí nikdy nejel, prostě mi to nepřišlo milé mým uším, ani autu.

Zázračná není – na dieselové poměry – ani spotřeba: mimo město jedete s největším sebezapřením za 7,5 litru, častěji však za osm, ve městě a na dálnici klidně za deset. Benzinové verze 940 jsou ale ještě o poznání žíznivější.

Kombík rozhodně nevypadá sportovně, jízda s ním je ale překvapivě jistá i v zatáčkách. Nerovnosti filtruje bytelný podvozek naprosto s přehledem i s tuhou zadní nápravou. Díky čtyřem kotoučovým brzdám s ABS naprosto soudobě brzdí.

Zábava je s „modrákem“ samozřejmě na sněhu, kdy se na jednu stranu – díky zadnímu pohonu – krásně sklouznete v zatáčce, na druhou je s nenaloženým autem a sjetějšími gumami někdy problém rozjet se i na trávě. Vyráběly se i verze „Polar“ se samosvorným diferenciálem pro lepší trakci, to ale není případ mé modré „lednice“.

Řízení má nekonečně dlouhý převod, zato je s ním Volvo – jako správná zadokolka – schopné otočit se doslova „na pětníku“. V porovnání s dnešními auty je to něco neuvěřitelného.

Technika spoustu milovníků Volva nezajímá. Kupují si jej z úplně jiných důvodů. Mají ho rádi pro to, jak vypadá a kolik se toho do něj vejde, i kvůli zvláštní auře svébytnosti. A hlavně, Volvo bylo vždycky extrémně bezpečné. Do středu volantu se už v roce 1990 (!) nastěhoval airbag a ve dveřích chrání proti bočnímu nárazu masivní ocelové traverzy. Nechybí předpínače bezpečnostních pásů nebo systém ABS. 

Přístrojová kaplička obsahuje kromě otáčkoměru, rychloměru, palivoměru a teploměru chladicí kapaliny také krásně velké analogové hodiny. Číslice na počítadle kilometrů jsou vedle sebe srovnány v pořadí 3-8-0-0-0-0! A nikde nic – ani po 33 letech – nevrže, neklepe a nemlátí. Elektrická okénka stahují, světla svítí a sedačky vyhřívají. O klaksonu nemluvě.

Pohodlným sedačkám potaženým nevábným, zato netrhajícím se, textilem nechybí příjemný tvar, člověka z nich nebolí záda ani po stovkách kilometrů. Mimochodem, moje 940 má v motoru zástrčku, kterou je možné připojit předehřev motoru v zimním období – ve Skandinávii nezbytnost. I v mrazu můžete díky této funkci vyrazit od domu s příjemně vyhřátým autem. A že Volvo topit umí!

Pravé zlato se skrývá v kufru. Jeho 2200 litrů objemu (až po strop) je snadno přístupných velkými pátými dveřmi z hliníku. Podlaha z kvalitní překližky kryje plnohodnotné rezervní kolo a ještě spoustu dalších přihrádek a zákoutí. Zavazadlový prostor je od kufru možné zcela oddělit sklopnou mříží – bezpečnost a praktičnost především. Hodí se třeba, když vozíte psy nebo jinou zvěř.

No a pak to ležení: Zadní sedadla lze sklopit zcela do roviny a na víc než dvoumetrovém „letišti“, které vznikne, se s příslušným vypodložením vyspí komfortně dva dospělí. A kdyby vám to nestačilo, tohle Volvo na kouli utáhne 1,8 tuny. Sám jsem v něm (anebo za ním) odstěhoval několik kuchyňských linek, několik tun bílé domácí keramiky, cementu a psích chlupů. Volvo si vždycky zadkem pěkně „sedlo“ až k silnici, ale jinak dělalo jakoby nic.

Asi už jste pochopili, že Volvo 940 je sakra kvalitní kus železa. A takové se rozhodně neprodává za cenu šrotu. Nabídka je – minimálně u nás – poměrně chudá. Když se jednou za čas nějaká pěkná 940 objeví, bývá rychle pryč. Obecně platí, že cena pod 60 000 Kč je vzácnost, častější jsou šestimístné částky a skutečně slušnou 940 s potenciálem dlouhého provozu koupíte za cenu okolo 150 000 korun, lhostejno, že jde o auto 30 a více let staré.

Počet najetých kilometrů přitom nehraje velkou roli – Volva 740/940 mají běžně natočeno přes půl milionu, aniž by to na nich bylo nějak extra znát. Zásluhu na tom má kromě odolných motorů také pozinkovaná karosérie, která dodnes nevykazuje žádné známky koroze, i když je všestranně poškrábaná a ošoupaná. Jezdím samozřejmě i v zimě, přičemž ani na spodku nejsou stopy rzi patrné.

Věřte, nebo ne – za pět let jsem pouze měnil olej, brzdové destičky, kus výfuku, zadní tlumiče a baterku. To není špatné. Navíc si člověk ještě uvědomí, jak se chová ekologicky: Volvo sice smrdí a kouří, jenže místo toho, aby si jeho majitelé co dva roky kupovali nový vůz, tenhle „modrák“ je stále tady a jezdí a jezdí a jezdí...

Komu by přišel typ 940 už poněkud „extrémní“ z pohledu věku, může sáhnout po konvenčnějším, ale stále nesmírně kvalitním modelu 850 s předním pohonem nebo po ještě novějším typu V70, který se s různými obměnami vyráběl až do roku 2018. Tady platí za nesmrtelnou volbu pětiválcový diesel s označením D5, ideálně ve verzi se 120 kW. Kombík od Volva by si prostě měl každý aspoň jednou v životě přinejmenším zkusit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.