Jak jsem na kole s těžkým žlutým pytlem na zádech rozvážel dárky jako messenger

„Ahoj, tady Petr Forman, prosím tě, ty prej trochu sportuješ, nechtěl bys jeden den dělat v Praze kurýra na kole?“, budí mě z dopolední pracovní deprese povědomý hlas z filmu Akumulátor I v telefonním sluchátku. „Ale vlastně asi jo, proč ne...“, stihnu spontánně odvětit. „Tak jo, domluveno, přijeď v pozejtří v osm ráno k Messengerům na Strahov-“, zakončuje krátkou konverzaci jeden z potomků slavného oscarového režiséra. „Aha. Tak jo,“ hlesnu jen do telefonu, na jehož druhém konci už nikdo není. Vzápětí jsem se dovtípil, že Petrovi na mě dal číslo náš společný známý Zdenek, ale to je vlastně jedno. Venku sněží, moc se těším na kolo. 

Dobrovolně přiznávám, že nepatřím k „ranním ptáčatům“. Jsem sice schopen otevřít oči relativně brzo, ale hlava mi začne fungovat až někdy po desáté a nic moc se s tím nedá dělat. Teď dřepím v centrále pražské kurýrní firmy Messenger, kterou v roce 1991 jako vůbec první svého druhu založil David Voverka s kamarádem, když mu jiný kamarád řekl, že v Londýně se takhle prostě zásilky doručují a tady ještě nic takového není. Firma úspěšně funguje dodnes a i přes ranní otupělost mě mile překvapuje něco, co by se snad dalo nazvat rodinný duch. To už se dneska moc nevidí.

Pak zase upadám na chvíli do mdlob. Je nás tu ještě asi pět takových podobných exotů, kteří „to“ dnes budou dělat poprvé. V útulné zasedačce se nás ujímá sám otec zakladatel David, který se zjevně chystá taky jezdit a snaží se směsici čtyřicátníků až šedesátníků nastínit, co bude jejich úkolem. Ač stále v Jiříkově vidění, zachytávám slova jako „batoh“, „vysílačka“, „appka“ nebo „doručení.“ V myšlenkách se vracím k Petrovu úvodnímu telefonátu - mylně jsem zprvu nabyl dojmu, že půjde o jakousi „sranda“ charitu, ale teď se dozvídám, že jedno z dvojčat Formanových takhle vypomáhá každá rok a ani já to nebudu dělat dnes zadarmo. Ale budu to tedy muset dělat. Oujé, bejby. 

„...no a teď se všichni sebereme a pojedem společně na Jungmaňák, kde nás čeká Richard s dodávkou a rozdělí nám ty zásilky“, končí šéfův monolog. Tak jo. Mám dva problémy: První - vlastním sice docela hezké horské kolo, avšak nevzal jsem si k němu já vůl zámek. Druhý - až na mě a kolegu Honzu mají všichni elektrokola, což v kopcovaté Praze přijde vhod. První problém řeším vytvořením stylové dvojice s Plzeňačkou Lenkou, ten druhý holt snad nějak ušlapu.

Svátečně vystrojen do žlutočerné bundičky, objemného batohu na zásilky na zádech a vysílačce na popruhu vyhlížím s očekáváním dobrodružství od větracího komína strahovského tunelu na stejnojmenném kopci. Je kalné podzimní lezavé ráno, ale vypadá to, že budeme mít štěstí, protože inverzní mlhu už zvolna rozpouští sluneční paprsky. Vrhám se tedy s kohortou svých blíženců za Davidem prudce dolů Petřínem a Kinského zahradou, sjíždíme několikeré schody a v zatáčkách kličkujeme mezi studenty, kteří se zrovna vrací z flámu.

Trasu, kterou bych autem v tuto dobu ukrajoval přinejmenším půl hodiny, zdoláváme sotva za deset minut. Jezdívám po Praze jindy na motorce, ale na kole je to všechno ještě svobodnější. Paráda! Pod sochou Josefa Jungmanna stojí Richard s dodávkou plnou balíčků, tašek, obálek atd. Jeho úkolem je vybrat strategické místo s ohledem na doručované adresy tak, aby pro jezdce byly dosažitelné, řekněme, do deseti minut jízdy. Jsou zde ale připraveni i pěší doručovatelé. V centru prošpikovaném pěšími zónami nelze jinak.

„Táákže tady máme pětkrát ministerstvo obrany, to byste si mohli dát na rozehřáti vy dva, co?“, hlaholí k nám s Lenkou bodrý chlapík, jehož nervy bych si přál mít. Do batohů si ládujeme objemné dárkové tašky se zvonivým obsahem. Na adrese nalepené na jedné z nich čtu: Ing, Lukáš Vlček, ministr průmyslu a obchodu ČR. Aha. Jistě, pane ministře! S Lenkou na „elektrice“ v závěsu roztáčím pedály a přes Příkopy a Náměstí Republiky drandíme mezi auty, lidmi a tramvajemi až na Dvořákovo nábřeží, kde sídlí slovutný úřad.

Nejprve vyráží na „zteč“ Lenka se svými balíčky a já hlídám, pak se zase vyměníme. S panem ministrem si samozřejmě pravicí nepotřesu, ale to nevadí, stejně je v demisi. Místo toho celý obsah žlutého gumového batohu vyskládávám na pult u milé paní na recepci a ještě se spolu zasmějeme: „To se zas nahoře pomějou!“

„Nechal si to paní podepsat?“, táže se mě zpět na provizorní základně Richard. „Ne,“ zkroušeně. „A zeptal ses jí aspoň na jméno?“ „Taky ne...“ Můj nejbližší dnešní šéf už se jen směje, ukazuje mi co a jak správně odkliknout v aplikaci v telefonu a pakujeme se na další pokračování hvězdicové jízdy.

Takový kurýr na kole je placen od zásilky, případně i od její ceny, proto nejvíc vydělá ten, kdo si v hlavě dokáže nejlépe vytvořit postup rozvážky a jednotlivé adresy si vybere tak, aby na sebe optimálně navazovaly. Podle pořadí pak také naskládá zásilky do útrob žlutého vaku na zádech. Ve firemní aplikaci je sice k dispozici mapa, která vám trochu pomůže, ale nic nenahradí trochu smyslu pro orientaci a dobrou znalost města.

Můžete mít ale sebelíp rozmyšlenou rozvážku a srovnaný náklad, když přijedete na určené místo a nikdo tam není, nikdo nebere telefon, chybí zvonek, nevíte které patro... V duchu si vzpomínám, kolikrát mě samotného musel kurýr někde nahánět a trochu se zastydím. Co s takovou zásilkou? Jednoduše odfajfkujete záložku „nedoručeno“ s příslušným důvodem a zase ji pěkně odvezete zpátky. 

Je třeba si uvědomit, že kurýr na kole má smysl především tam, kam se s autem nebo na motorce špatně dostává nebo se dostat nedá vůbec. Při nebojácném proplétání se provozem, který v tomto čase v centru Prahy víceméně jen stojí částečně doceňuji některé vymoženosti pro cyklisty, jako je možnost jezdit jednosměrkami v protisměru, po náplavkách, po parcích a na dalších místech, kde to mají motoristé zapovězeno. „Našimi klienty jsou často advokátní kanceláře, úřady nebo realitky, prostě pracoviště, která pro které je co nejrychlejší doručení nějaké písemnosti důležité.“

Teď jsou ale už skoro zase ty proklaté Vánoce a tak se doručují různé větší či menší pozornost, kde na čase zase tak nezáleží. Takové zásilky jsou ale na druhou stranu zase někdy pěkně těžké. „Kdo chce takovou specialitu?“, táže se nás Richard u jeho dodávky. „Já,já!“, hlásíme se jak zvídaví školáci z prvního stupně. Ne náhodou se sám vybírám za vítěze třenice. „Pojedeš do porodnice k Apolinářovi. Tam vyzvedneš jeden dokument, odjedeš ho nechat podepsat Na František, zpátky k Apolinářovi a s dalším papírem do Holešovic“, zní instrukce k napínavé stíhačce. 

Je to super jízda a navíc je to pořád relativně po rovině. Příjemci zásilek jsou na mě vesměs milí a je to vlastně hrozně zajímavé navštěvovat úplně cizí lidi v jejich domovech a na pracovištích. Vzpomínám si na Zdeňka Svěráka ve filmu Vratné láhve, kde se v roli stárnoucího učitele pro chybějící kontakt s lidmi dal najmout právě na tohle řemeslo právě u téhle firmy. Snad si nenabiju jako on ve filmu - občas moc nechybí.

Rajón nejužšího centra je pro tuto chvíli vyčerpán a tak dostáváme do vysílačky zprávu, že náš zásobovací vůz teď rozbalil stan u kostela na Náměstí Míru. Proplétáme se mezi auty směrem k Vinohradům a já v táhlém stoupání Italskou poprvé pociťuji svůj hendikep neelektrického kola. Ale co už. Opět se rozjíždíme uličkami mondénní pražské čtvrti, je ale potřeba sjet i dolů do Nuslí a to znamená jediné - bude se muset zase zpátky na kopec. 

U staré dobré hospody Na Břežance zhltneme polévku a malou Plzeň a houstnoucí odpolední dopravou se spouštíme za Richardem zpět do centra, tentokrát však na druhý břeh do samého srdce Malé Strany před Poslaneckou sněmovnou. Už poněkud znaveni si opět pěchujeme své žluté tlumoky do plna. Adresa Staré zámecké schody nevěstí pro cyklistu s těžkým nákladem nic dobrého. Zoufale hledáme mezi davy fotících se Korejců kýžené číslo popisné přičemž zbytečně vyjedeme slizký kopec až k Hradu. Na Opyši - jméno té prudce stoupající uličky s vrcholně oslizlýma kočičíma hlavama si budu navždy pamatovat.

Co je ale horší, když se vzdálíme k Americkému velvyslanectví, kde už pro změnu zavírají a nic si od nás nevezmou, s hrůzou zjišťuji, že na předcházející špatně dostupnou adresu náležela dvě drahá vína, ne jen jedno. Na to už dneska nemám. Je kolem páté a Lenka i já coby začátečníci v profesi začínáme mlít z posledního. Tak ještě poslední balíček na Jánský vršek a padla - resp. do prudkého kopce zpátky na Strahov.

Ona poslední zásilka ale stojí za to. Náleží jisté lékařce v jednom zapomenutém koutě Malé Strany. „Jéé, počkejte, já jsem tady ale v negližé, musíte dovnitř“, zní milý hlas z domovního telefonu. „To nevadí, hned jsem tam“, zažertuji na oplátku. Paní doktorka je tak milá, že bych snad i zašel na kávu, ale přece jen se ještě přeptám: „A čím vy se tady zabýváte?“ „Já jsem onkoložka.“ „Aha, tak na to mám snad ještě čas“, odtuším a vydávám umáznout poslední dnešní kilometry do kopce.

Je už docela tma, když se sesouvám na křeslo na základně, kde jsem před pár hodinami seděl poprvé. Přitom mi to přijde jako hrozně dlouhá doba - tolik nového jsem se toho dneska dozvěděl, tolik zajímavých lidí potkal a tolik neznámých pražských zákoutí poznal. Bolí mě nohy a nevím jestli bych tohle dokázal dělat každý den. Poprvé je to až romantické, euforické, ale to je na začátku lecjaká práce... Být kurýrem či poslem - většinou dobrých zpráv - je ale především užitečné zaměstnání. A na kole bez elektřiny je to jedna z jeho nejryzejších forem, která díky pokroku pozvolna vymírá. Být při práci na vzduchu a organizovat si ji podle svého je ale pořád krásné. Tak třeba zase za rok...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.