GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Americký fotbalový šampionát nám v uplynulých dnech vystavil účet. Zatímco se osmačtyřicítka vyvolených v mexických vedrech a kanadském vlhku snažila dokázat, že fotbal je pořád ještě sport, a ne jen drahá položka v portfoliu streamovacích gigantů těžících nově z komerčních přestávek, pro šestnáct nešťastníků turnaj skončil. Pohled na to, jak se s vyřazením vyrovnávají různé kouty světa, je však fascinující studií národní psychopatologie. A my z ní vycházíme – jak jinak – jako naprostý unikát.
Vlastně až dnes, 30. června 2026, můžeme s úlevou konstatovat, že Mistrovství světa konečně začíná. To, co jsme sledovali doposud, totiž nebyl svátek fotbalu, ale bizarní inkluzivní večírek Gianniho Infantina, kde dostal pozvánku v podstatě každý, kdo udrží rovnováhu na trávníku a má v národní bance dost na letenku pro funkcionáře. Infantinovo monstrum o 48 týmech konečně odhodilo svou první vrstvu tuku a pohled na seznam vyřazených dává kritikům za pravdu: tohle nebyl turnaj elit, ale humanitární balíček pro fotbalový třetí svět - ten, který byl ale přesto šikovnější než třeba Itálie, Rumunsko nebo Chile.
Rozmanité formy tortury
Stačí si přečíst jména těch, kteří si po základních skupinách sbalili kufry. Haiti, Curaçao, Jordánsko, Uzbekistán nebo Irák. S veškerou úctou k jejich národní hrdosti, přítomnost těchto týmů na závěrečném turnaji působila asi tak organicky jako prodejní stánek s trdelníky na vrcholu Mount Everestu.
Zajímavé je srovnání, jak se s vyhazovem z nafouknutého fotbalového cirkusu vyrovnávají různé národy. A že bylo i pár těch, u kterých se tolik přesvědčivé vypadnutí tak úplně nečekalo.
Začněme v Jižní Americe. Uruguay, země, která fotbal nepovažuje za hru, ale za jedinou smysluplnou formu existence, prožívá národní tryznu. Že se Darwin Núñez a spol. nedokázali probojovat dál v konkurenci týmů, které za vrchol sezony považovaly ještě před deseti lety přátelák s výběrem tichomořských ostrovů, je v Montevideu bráno jako urážka předků. Hráči se domů nevraceli vládním speciálem, ale běžnou linkou, schovaní v ekonomické třídě. V Uruguayi se za neúspěch platí veřejným pokáním. Tamní tisk píše o „zradě na generacích“.
O pár časových pásem dál, v Soulu, se odehrává modernější verze lynče. Jihokorejští fanoušci uspořádali na trenéra digitální pogrom. Když tým dorazil na letiště Inčchon, nelétaly jen nadávky, ale i symbolické bonbony „yeot“ – v korejské kultuře ultimátní projev pohrdání. Pro Korejce není vypadnutí sportovní selhání, je to systémová chyba v kódu národní hrdosti, kterou je třeba vyřešit okamžitou čistkou, což si vzala na starost sama vláda. Trenér je ve veřejném prostoru doslova lynčován, staví mu šibenice a nepouštějí ho nakupovat do obchodů. KLDR může spokojeně vrnět, že i na jihu za „to umí vzít“.
Pivní opona
A pak je tu naše česká kotlina. Specifický mikrosvět trenérů a odborníků na všechno schovaných za alibistickou pivní oponou. Do Infantinova schématu „každý má nárok“ zapadli s děsivou lehkostí. Zatímco svět pálí dresy, u nás se v tiskovém středisku rozlévá vlažný optimismus, korunovaný výroky, které by v jiných zemích vedly k okamžitému vyhoštění z veřejného prostoru.
Pavel Nedvěd, v roli národního koordinátora, se s úsměvem, který by prosvítil i smog nad Mexico City, nechal slyšet: „Kluci do toho dali srdíčko. Viděl jsem tam ten italský oheň, jen škoda, že se nám v tom horku trochu přehřály kopačky a ten balon nám v rozhodujících chvílích nešel naproti. Musíme jít dál, projekt MS 2030 začíná pro mě už zítra ráno u kafe.“ Že ten „italský oheň“ připomínal spíše vyhasínající táborák v dešti a projekt 2030 je pro fanoušky spíše hrozbou než nadějí, Grande Paolo jaksi opomněl.
Korunu všemu pak nasadil trenér Miroslav Koubek. Muž, jehož taktické rýsovací prkno zřejmě uvízlo v hlubokých osmdesátkách, na kritiku předvedené hry reagoval s ledovým klidem: „Z hlediska fyziologických parametrů a náběhových křivek jsme Mexiko v druhém poločase jasně přetlačili. Že jsme se nedostali s míčem do jejich šestnáctky, je v kontextu naší dlouhodobé koncepce marginální technický detail, který nijak neovlivňuje validitu našeho herního směřování.“
Bláhově jsem po úspěšné jarní baráži doufal, že právě rázovitý Kladeňák Koubek by do týmu mohl snad přinést jakési pozitivní fluidum, bojovou nevědeckou morálku, fotbalovou psychologii, prostě cosi na způsob legendárního kouče Rudolfa Vytlačila, jehož mančaft v čele s Masopustem přivezl v roce 1962 stříbrné medaile z Chile. Ne, tak daleko jsem nemyslel, ale říkal jsem si „koudelkovské“: „Porážka to bude, ale ať je to regulerní“, tedy že třeba nepostoupíme ze skupiny, ale ať se na to aspoň dá koukat.
Jak to dopadlo, víme všichni. Nic se neděje, jedeme dál. Nejen Koubek, Nedvěd či Trunda, „ucpanej“ je letitě „celej systém“. Dojal a potěšil mě pouze Ladislav Krejčí, který si to všechno v letadle poctivě sepsal rukou do sešitku. Borec na konec
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
