Emil byl v Rakousku uspán a míří do Česka: Proč je pravý břeh Lipna zemí losům zaslíbenou?

V roce 2007 jsem seděl na statku ve Valtrově u Lipna s největším polipenským statkářem Wilhelmem Sitterem a vyzvídal na něm, jak se vlastně dostal k 1200 hektarům pozemků na pravém břehu přehrady. 

Narodil se ve Vimperku a těsně po válce, ještě před začátkem divokých i řádných „odsunů“ Sitter, utekla celá rodina do Německa. Už jako dítě snil o tom, že nezůstane malým sedlákem v Bavorsku (kde vám nikdo neprodá ani decimetr půdy), ale bude chovat krávy na širokých pláních jako někde na divokém Západě. A liduprázdný pravý břeh mu k tomu po sametové revoluci a otevření hranic dával ideální příležitost.

Založil v Česku společnost a nakupoval pozemky od přímých restituentů i od různých podnikavců, kteří se k pozemkům u Lipna dostali v rámci náhradních restitucí. A jak mi sám potvrdil, někteří měli velké oči. Byli přesvědčeni o tom, že i pravý břeh Lipna čeká stejný stavební boom jako ten levý a oni získaných pozemcích pohádkově zbohatnou. 

„Jenže já věděl, že nic takového tady nenastane. A říkal jsem jim, že nabízím cenu zemědělské půdy. Chvilku jim to trvalo, nevěřili mi, ale nakonec prodali,“ řekl mi tehdy Sitter.

Prý dobře věděl, že pravý břeh nebude zemí hotelů, penziónů, sjezdovek a atrakcí všeho druhu jako na druhé straně Lipna. Pro takový rozvoj tady chyběla a dodnes chybí základní infrastruktura i prvoplánová turistická lákadla. 

Kraj, ohraničený na jedné straně lipenskou nádrží a na druhé rakouskou hranicí, byl za socialismu takřka nepřístupný. A přísně střežený pohraničníky. Pokud by tady někdo chtěl vybudovat turistickou infrastrukturu, stálo by to miliardy, které by se nikdy nemusely vrátit.

A tak pravý břeh Lipna zůstal (pro někoho možná paradoxně) pravým opakem toho levého. Zatímco na levém břehu vyrostly desítky nových turistických resortů, tisíce apartmánů a turistické atrakce, takže nejen v létě se to tam hemží turisty, na pravém břehů zůstalo prakticky vše při starém. 

Ano, podél vody vede cyklistická stezka, turisté se dostanou i na populární Vítkův kámen (s vyhlídkou na Alpy), ale jinak tahle země mezi Lipnem a Rakouskem zůstala prakticky liduprázdná a turisty jen málo využívaná.

„Když přivedu hosty jen pár metrů do lesa přes hranici, úplně je zarazí ten klid. To už skoro nikde nezažijete,“ řekl mi už před lety Dietmar Hehenberger, bývalý majitel hotelu Guglwald, ležícího přímo na rakousko-české hranici.

I když pravý břeh Lipna není součástí přísně chráněného Národního parku Šumava (má jen statut Chráněné krajinné oblasti) a běžně se v něm lesnicky i zemědělsky hospodaří, divoká zvířata v něm najdou to, co nemají často k dispozici ani v turisticky hojně navštěvovaných národních parcích. Klid od lidí.

A to je podle odborníků hlavním důvodem, proč se zejména pravý břeh Lipna stal v poslední době domovem patnácti až dvacetičlenné losí populace. Její členové pochopitelně migrují někdy i do centrální a západní části Šumavy, centrem jejich pohybu ale zůstává krajina mezi rakouskou hranicí a Lipnem. 

Je to dnes prakticky jediné místo ve střední Evropě, kde losi mohou přirozeně žít. A právě tam, jak všichni doufají, najde cíl své cesty také slavný los Emil. „Pokud se tak stane, budeme samozřejmě rádi, protože díky ztíženým možnostech migrace odjinud, potřebuje i šumavská losí populace posílení a oživení,“ říká mluvčí Národního parku Šumava Zdeněk Dvořák.

Losa dnes k českým hranicím (konkrétně do okolí Rohrbachu) přivezli rakouští veterináři poté, co byl uspán výstřelem z uspávací pušky. Hrozilo totiž, že vstoupí v Horních Rakousích na frekventovanou dálnici. 

Zásah byl podle rakouských médií velmi profesionální a zvíře ho (zatím) přežilo bez úhony. Hasiče nejprve uspaného losa přenesli do transportéru, kde mu zhruba po hodině byl dán prostředek proti anastézie, aby se los probudil a převoz (jak se to dělá i u koní) absolvoval ve stoje.

„Po příjezdu do Šumavu Emil klidně vylezl z transportéru, nepanikařil, perfektně spolupracoval,“ řekla Claudia Bieberová z vídeňské Veterinární univerzity. Los dostal také obojek s elektronickým lokátorem polohy, ten ale bude fungovat maximálně 30 dní, než se vybije baterie. „Delší pozorování by vyžadovalo zdlouhavé vyřízení žádosti o výzkumný projekt, což nebylo v tak krátkém čase možné,“ vysvětlila veterinářka.

Z podobných byrokratických důvodů také nemohl být los převezen přímo na českou stranu (opět by to vyžadovalo zdlouhavé vyplňování formulářů v obou zemích), ale musí tam přejít sám po svých. A všichni doufají, že to udělal. Emilovi totiž mizí sametový povlak kolem paroží, což se podle odborníků stává krátce před říjí. „Během říje se probouzí zájem o samice a doufáme, že ho jeho pach nasměruje správným směrem,“ řekla doktorka Bieberová.

O tom, zda se los Emil stane součástí losí populace na pravém břehu Lipna a příběh jeho pouti tak skonči „happy endem“, ale rozhodne ještě řada dalších okolností. Především jde o to, zda zvíře neztratilo díky tříměsíční pouti kulturní krajinou z Polska přes Česko do Rakouska svou přirozenou plachost a nebude mít tedy tendenci znovu se pouštět mezi lidi.

„Emil si zvykl na to, že ho lidé neohrožují a naopak mu odstraňují z cesty všemožné překážky. Otázkou proto zůstává, zda bude ochotný zůstat v divočině a chovat se znovu jako plaché zvíře,“ řekl už dříve INFO.CZ Tomáš Förchtgott ze společnosti Horse Emergency, zabývající se převozem velkých zvířat.

Jakmile los, vážící v případě samců kolem půl tuny, vyjde z lesa na silnici, hrozí nebezpečí jemu i lidem. Nejtragičtějším rokem byl v tomto směru rok 2017, kdy na různých místech Šumavy nepřežili střet s autem tři losi. Jednoho z nich mohou návštěvníci vidět vypreparovaného v informačním středisku NP Šumava ve Stožci.

Pokud naopak losi zůstanou ve svém přirozeném prostředí, mají lidé jen minimální šanci je spatřit. Protože tak velké zvíře nemá v našich podmínkách přirozené nepřátele, pokud náhodou potká člověka, neplaší se, neutíká, ale zůstane stát. A stává se tak v lese prakticky neviditelným.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.