V portugalském Estorilu se o propršené dubnové neděli pětaosmdesátého roku odehrál jeden z nejpamátnějších momentů v dějinách motoristického sportu. Šachovnicovou vlajku tehdy jako první proťal v čele závodního pole brazilský věřící Ayrton Senna. Jeho černo-zlatý Lotus 97 T byl spíše průměrným vozem, přesto borcům, jakými byli mistři světa Niki Lauda, Alain Prost či Nelson Piquet jasně naznačil, komu se v nejbližších letech budou nejčastěji dívat na záda.
„Někdo si možná myslí, že jsem neudělal žádnou chybu, ale to není pravda – neumím ani spočítat, kolikrát jsem vyjel z trati! Jednou jsem měl dokonce všechna čtyři kola na trávě, úplně mimo kontrolu... ale auto se samo vrátilo na okruh. Všichni říkali: ‚Fantastické ovládání auta!‘ Bylo to ale jen štěstí,“ konstatoval po prvním – podle jeho vlastního názoru nejvelkolepějším – vítězství své kariéry legendární Brazilec. Tenkrát v Portugalsku měl ještě skoro všechno před sebou.
Čekání na hrdinu
Po smrti Gillese Villeneuvea v květnu 1982 vstoupily závody Grand Prix do chaotického období rámovaného kromě politických bojů přechodem od atmosférických motorů k fenoménu turba. Tato změna definitivně ukončila romantickou éru týmů, které si koupily motor Ford, převodovku Hewland a v trochu lepší garáži sestavili formuli, se kterou se mohli příští neděli postavit na start velké ceny. To všechno s drahou turbotechnologií vzalo za své. Kromě toho ale především chyběla výjimečná osobnost, která by diváky na autodromech i u televizí vzala za srdce – tak jako v minulosti Tazio Nuvolari, Stirling Moss, Jimmy Clark nebo James Hunt.
Denis Jenkinson byl legendárním britským novinářem, který jako spolujezdec Stirlinga Mosse mimo jiné zvítězil v Mille Miglia v roce 1957. Tento vousatý samorost přímo horoval pro neohrožené jezdce, novodobé gladiátory řítící se po nebezpečných okruzích mezi kamennými zídkami a staletými stromy. Snahy o vyšší bezpečnost na závodních tratích mu byly vždycky proti srsti, proto místo Stewartů a Laudů zbožňoval romantické bojovníky jezdící s nejzazší mírou rizika a temperamentu – bez ohledu na výsledky.
Senna upoutal Jenkinsonovu pozornost už ve své premiérové sezóně v roce 1984, kdy stihl málem vyhrát v deštěm promáčeném Monaku, kdyby závod nebyl předčasně ukončen. O talentu málomluvného Brazilce se vědělo už dlouho, ale teprve s konkurenceschopným autem dostal šanci ukázat, co v něm opravdu vězí. Tím strojem byl typicky černo-zlatý monopost legendárního týmu Lotus, který pod dynamickým vedením svého zakladatele Colina Chapmana sbíral vavříny hlavně v 60. a 70. letech. Je příznačné, že právě Senna byl posledním, kterému se za volantem Lotusu podařilo zvítězit. To ale nebyl případ Estorilu 1985.
Vodní tvor
V úvodních řádcích jsem použil spojení „motoristický sport“, který má, vzhledem k jeho povaze, dost lidí tendenci zařazovat k podobným „sportům“, jakými jsou šachy nebo kulečník. Přinejmenším v roce 1985 šlo ale opravdu o těžkou sportovní disciplínu spojenou s obrovským fyzickým vypětím, náporem na nervy i nutnou technickou zdatností a odvahou. Monstra s kvalifikačním výkonem až 1200 koní měla ruční řazení, žádnou elektroniku, naopak chyběly posilovače brzd nebo řízení a samozřejmě také kontrola trakce.
Oheň a déšť – to vždycky bývaly noční můry automobilových závodníků. A auta Formule 1 z poloviny 80. let byla za mokrých podmínek opravdu náčiním sebevrahů. Jak říkal populární pilot Gerhard Berger „You had to be a man“ (Musel jste být chlap, pozn. red.). A Ayrton Senna byl „chlapem s velkým CH“. Vzácná kombinace talentu, temperamentu a chladnokrevnosti z něj udělala nejlepšího závodníka moderní éry.
Sezóna 1985 odstartovala v Brazílii, kde se domácímu Sennovi dlouhé roky vůbec nedařilo. I tentokrát odpadl kvůli problémům s elektrikou. Velká cena Portugalska v Estorilu byla druhým závodem v pořadí. Okruh, na kterém se před pár měsíci rozhodlo o třetím titulu mistra světa pro Nikiho Laudu, byl technickou tratí s vysokými nároky na pneumatiky a techniku jízdy.
Jiná liga
Na úspěch si Senna zadělal už v tréninku, když svůj stroj v proslulých barvách cigaret John Player Special kvalifikoval na první místo na startu - šlo o první z jeho celkových 65 nejlepších tréninkových časů. I když v Estorilu prší v dubnu v průměru jen sedm dní, těsně před startem GP Portugalska 1985 se nebesa nad okruhem otevřela a přišel mohutný liják. V podmínkách, ve kterých by se dnes vůbec nestartovalo, vyrazilo 26 formulí k 70 kolům závodu. Každý, kdo někdy závodil v autě za deště, dobře ví, že v takových podmínkách něco vidí jenom ten první, ostatní jsou odsouzeni k tápání ve vodní tříšti.
Ayrton Senna neponechal v tomto směru nic náhodě a lehce se ujal vedení. Na startu se vyvaroval nebezpečného protočení kol, do první zatáčky vjel jako lídr. Na soupeře dopadaly od jeho zadních kol jen gejzíry vody. Prakticky od začátku si Brazilec jel vlastní závod. Po dvaceti kolech měl v čele náskok 30 vteřin a byl jasným pánem situace. Zatímco hvězdní jezdci Alain Prost či Nelson Piquet byli rádi, že své monoposty vůbec udrželi na trati (17 z 26 jezdců se to nepovedlo vůbec), Senna mířil ve své teprve sedmnácté Velké ceně k prvnímu vítězství. Kromě druhého Alboreta ve Ferrari nadělil všem soupeřům minimálně jedno kolo ztráty, poslednímu Ghinzanimu dokonce šest.
Obrovská radost Senny v cíli vzala za srdce i lidi, které motorsport normálně nezajímá. V Estorilu se jich tu promáčenou neděli sešlo jen 10 000, ale u televizních obrazovek miliony. Nadšení pětadvacetiletého Senny v cíli nebralo konce a snímky totálně promočeného závodníka v černém overalu s jasně žlutou helmou slavícího se svým neméně nadšeným týmem vešly do dějin.
Sám Senna svoje první vítězství později nadřadil neméně legendární jízdě z roku 1993 v britském Donningtonu, kdy v útrpném dešti hned během prvního kola předjel čtyři soupeře, aby později suverénně zvítězil.
„Donnington? V žádném případě! Měl jsem kontrolu trakce, poloautomatické řazení atd. OK, neudělal jsem žádnou chybu, ale auto bylo mnohem jednodušší na řízení než přemotorovaný Lotus z roku 1985. Bylo to dobré vítězství, ale ve srovnání s Estorilem '85 to nebylo nic, opravdu…“
V pondělí Ayrton nastoupil na letadlo zpět do Londýna a zjistil, že sedí vedle malého muže s plnovousem - vzpomínaného novináře Denise Jenkinsona. Přestože slavný žurnalista udržoval úzké vztahy s inženýry v F1, od Villeneuvovy smrti razil jinou politiku vůči jezdcům: „Už s nimi nemluvím, je to ztráta času.“ Dosud nemluvil ani se Sennou. Brazilec byl ale oduševnělým mužem, který znal historii a od dětství nadšeně hltal zprávy o automobilových závodech. S Jenkinsonem si hned padli do oka a celou cestu zpět na Heathrow si živě povídali. Když letadlo dosedlo v Anglii na ranvej, měl sveřepý vousáč nového hrdinu.
Takový byl Ayrton Senna, nejlepší závodník, jaký kdy držel v ruce volant.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
