GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Za rok v červnu bude Herbertu Blomstedtovi sto let, přesto stále diriguje. Jeho pohyby rukou jsou minimalistické, v uších má naslouchátko, orchestr neřídí vestoje, ale při dirigování sedí, přesto ho drážďanská Staatskapelle poslouchá jako generála s nefalšovanou pokorou.
Drážďany, Semperova opera, přízemí vpravo, čtvrtá řada. Vzdálenost mezi mým sedadlem číslo 32 a dirigentským pultem byla přibližně deset metrů. Hráče jednoho z nejlepších světových orchestrů - Staatskapelle Dresden – jsem měl jako na dlani, tak blízko, že jsem viděl přetržené koňské žíně ve smyčci Yuki Manueli Janke, houslové koncertní mistryně, které ji popraskaly při grandiózním finále symfonie číslo 5 Antona Brucknera. Já se ale díval fascinovaně jen něho, na téměř stoletého (za rok) švédsko-amerického dirigenta Herberta Blomstedta.
Hleděl jsem ně něj skutečně fascinovaně celých osmdesát minut, jak dlouho trvá tato Brucknerova symfonie, velké dílo osamělého muže ponořeného do křesťanské víry a proto je také nazývaná Symfonie víry, Katolická, ale častěji Fantastická, jak ji vlastně pojmenoval v roce 1875 sám Anton Bruckner. Pozoroval jsem dirigenta, přesněji jeho pravou ruku, ušlechtilou svými dlouhými prsty, potaženými vrásčitou, voskově papírovou kůži a byl přitahován jeho minimalistickými pohyby.
Tento starý, vetchý muž, který dirigoval nejlepší orchestry světa a samotnou Staatskapelle Dresden řídil v letech 1975-1985, nestál na dirigentském stupínku, ke kterému přišel opřen o chodítko na kolečkách, ale seděl na kožené lavičce, před ním pulpit, na němž byla v deskách uložena partitura symfonie, kterou ani jednou neotevřel, protože ji dirigoval zpaměti. Fenomenální výkon podala nejen jeho paměť, ale především ona pravá ruka, která se lehce míhala nad pultíkem, a jen utvrzovala staré pravidlo, že „dirigují ruce, nikoliv ostatní části těla“.
Ta pravá ruka byla středobodem koncertu, k ní se logicky upínal zrak všech hráčů, ale snad také oči všech ve vyprodané budově Semperoper (1300 sedadel), protože právě ona ruka ponižovala další dirigentský úzus a to, že dirigent řídí orchestr ve stoje. Od Herberta Blomstedta, téměř stoletého svědka hudby, nelze očekávat vzpřímený postoj a rázné pohyby. To ovšem absolutně nevadilo, protože jeho nezpochybnitelná autorita smíšená s jeho oblibou u hráčů a úctou, kterou mu při příchodu na jeviště projevilo mohutným potleskem zaplněné hlediště i lože a balkony a galerie, dokázala ovládnout hru všech osmdesáti tří hráčů na pódiu.
Nikdy jsem nic podobného neviděl, přestože si musím alespoň jednou za měsíc fyzicky zajít poslechnout symfonický orchestr, protože nemám hudební paměť, těžce rozlišuji jednotlivé nástroje a proto musím hudbu nejen slyšet, ale i vidět, protože mne nabíjí energií. Spatřil jsem tedy ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Praze, Lipsku nebo třeba v Amsterdamu pracovat ty nejlepší dirigenty, ale přesto jsem nikdy nevnímal takovou lehkost v řízení orchestru a zároveň disciplinovanost jeho členů při pohledu na ruce dirigenta Herberta Blomstedta.
Abych nekřivdil levé ruce, když zdůrazňuji především tu pravou. Seděl jsem ale napravo od dirigenta, kdysi vysokého muže, aristokratického vzezření, dnes již tělesně chvějivého starého pána a tak jsem levou ruku poprvé uviděl až při závěrečném allegru moderato, kdy obě ruce vystřelovaly z volného rukávu dirigentského fraku a energicky krotily orchestr, aby po závěrečných tónech klesly podél štíhlého těla.
A pak všichni mlčeli. Tisíc tři sta lidí v sále a osmdesát tři hráčů. Všichni čekali, až Herbert Blomstedt dá povel k potlesku. Byl to zatím jeho poslední koncert v milovaných Drážďanech, když předtím odehrál stejnou symfonii v neděli i v pondělí, a to se stejným nasazením. Možná proto nechal ruce tak dlouze nehybně viset, možná si uvědomoval, že s ohledem k věku to skutečně mohl být jeho poslední (nejen) drážďanský koncert. Ta chvíle mezi koncem symfonie a potleskem byla dlouhá a velkolepá. Připomínala slavnou scénu, kdy dirigentský gigant Claudio Abbado v roce 2009 na hudebním festivalu ve švýcarském Lucernu nechal téměř tři minuty v sobě, ve hráčích a v obecenstvu doznívat poslední tóny 9. symfonie Gustava Mahlera a teprve poté dal rukou pokyn, že dílo je u konce a může začít potlesk.
Včera byl potlesk frenetický. Přestože bylo vidět, že mistr Herbert má potíže s každým krokem i za pomoci chodítka, tak se vrátil na pódium čtyřikrát. Když se za ním zavřel naposledy závěs, potlesk ustával jen pomalu, protože bylo cítit, že to byla výjimečná chvíle, kterou ovládl výjimečný muž, jehož hlava s fenomenální hudební pamětí při koncertě byla přímo spojená s pravou (a levou) rukou. Ani nevím proč, ale při pohledu na něj mě napadlo hloupé slovní spojení „odchod do důchodu.“ Naprosto vyloučené – jeden den bez hudby, jeden den bez práce a jsem přesvědčen, že v tu chvíli by Herbert Blomstedt přestal žít.
