GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Řada na první pohled složitých problémů jsou ve skutečnosti problémy poměrně jednoduché. Jenom se vždycky najde někdo, kdo je k vlastnímu prospěchu účelově komplikuje. Nejinak je tomu i s podstatou důchodové reformy.
Učebnicovým příkladem toho, jak se v jádru jednoduché věci záměrně komplikují, jsou například investice. Ať jde o podílové fondy, životní pojištění anebo stock picking, bankéř či broker vás většinou zavede do takového bludiště podmínek, háčků a často skrytých poplatků, že jen obtížně nalézáte cestu ven. Jejich motivace je zřejmá – čím zmatenější zákazník, tím větší zisk.
S důchodovou reformou a jejím jádrem – zvyšováním věku odchodu do důchodu – je to podobné. Jen si místo brokera představte politickou stranu a namísto finančního zisku zase přízeň voličů. Jinak je to ale týž „jednoduchý“ problém, který někteří politici komplikují pro vlastní prospěch.
Jádro důchodové reformy je triviální rovnice, jejíž řešení komplikují politici
A nenechte se zmást, současný spor mezi koalicí a opozicí vůbec není o tom, zda je nutné věk odchodu do důchodu zvýšit. Všem politikům, i těm z hnutí ANO, kteří v tom – před příjezdem předsedy z dovolené – našli shodu s koalicí, je jasné, že odpověď zní „ano“. Spor je o tom, kdo a jak to bude muset prodat voličům.
Politici nás už dvě dekády přesvědčují, že penzijní reforma je komplikovaná záležitost, že je obtížné se vyznat v kodependentním (vzájemně spletitě provázaném) bludišti nejrůznějších proměnných, výplatních poměrů a zásluhovosti.
Realita je ovšem prozaičtější. Jádro důchodové reformy je v zásadě triviální rovnice o třech neznámých, celý proces však komplikují politici, kteří si na nepopulárním tématu vaří politické body. Jako nyní Andrej Babiš a jeho parta.
Tři vrcholy důchodového trojúhelníku
Jednou z nevýhod politiky je, že v jakémkoliv okamžiku můžete sáhnout právě po takové statistice, která vám zrovna hraje do karet. Přesně v duchu „řekněte mi kolik to má vyjít, a já vám to tak spočítám“ zamlžují veřejný prostor nedozírné řady pseudo-argumentů, nepodstatných statistik a „kouřových granátů“. Jádro problému se přehlíží a vox populi jde za tím, kdo nejhlasitěji křičí. Inu, doba postfaktická.
Přesně to vidíme i na současné debatě o důchodech. Hnutí ANO šermuje argumenty ohledně podílu důchodů na HDP v okolních zemích či na předpokládané budoucí porodnosti a růstu ekonomiky. Koaliční zástupci kontrují tvrzením, že se zvyšuje věk dožití a úměrně tomu by měl růst i věk odchodu do důchodu.
Nic z toho v zásadě není nepravda, přesto všechny tyto věci odvádějí pozornost.
Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval
Navíc se politici na důchodovou reformu dívají ze špatného konce – prizmatem „co si volič zaslouží“, a nikoliv „co si může stát dovolit“. Zatímco v prvním případě politicko-pragmaticky platí, že „slibem nezarmoutíš“ a Černého Petra si vytáhne až příští vláda, druhý pohled dává na stůl jasně ohraničené varianty možného.
Ani náhodou nejsem natolik arogantní, abych si myslel, že když tisíc a jedna důchodových komisí a řada chytrých odborníků reformu nerozlouskla, já přijdu na pár odstavcích na internetu na zázračné řešení. Jasně že ne. Ale vydržte ještě pár řádek: ono to přece není o nějakém „zázračném řešení“.
V jádru jde o „jednoduchý“ problém, který politici vlastními hrami dělají komplikovanějším, než v podstatě je. A pokud důchodovou reformu zbavíte jejího politického rozměru, očistíte o potřebu honby za hlasem voliče, zbyde vám výsostně pragmatický a logicky provázaný systém s přísně matematickými zákonitostmi, který můžete nastavit podle potřeb a preferencí celé společnosti.
Myslím, že je ale podstatné si nejprve uvědomit, že celý systém je vždy „něco za něco“ a v zásadě platí, že kolik peněz do našeho „průtokového systému“ přijde, tolik z něj také může odejít. Takže pokud chceme mít i v budoucnu vysoké důchody (respektive náhradový poměr), musíme zvýšit daně. A jestli chceme i v budoucnu odcházet do důchodu ve stejném věku jako nyní, pak je třeba – opět – zvýšit daně (respektive daň nyní nazývanou „sociální pojištění“).
Ovšem kdybychom se shodli na tom, že nám postačí jen symbolické důchody z „eráru“, pak si můžeme dovolit sociální pojištění naopak snížit. Schválně si zkuste různé možné varianty tohoto asi nejdůležitějšího „životního vztahu“ se všemi jeho proměnnými prověřit v kalkulačce níže.
Vrcholy výše zmíněného penzijního trojúhelníku pochopitelně neleží ve vzduchoprázdnu, ovšem kontext jen dělá debatu o reformě – a nutnost politické shody – akutnější. Máme před sebou jasný výhled demografie, kdy v budoucnu bude na seniory vydělávat méně lidí než nyní.
Zároveň se stále zvyšuje věk dožití, tedy doba, během níž je třeba důchody vyplácet. A v neposlední řadě vidíme i stav veřejných financí, které jsou v takovém srabu, že si už nyní musíme na důchody půjčovat.
Ten kontext ale není zásadní – to skutečně podstatné jsou tři výše zmíněné vrcholy penzijního trojúhelníku: tedy kolik chceme platit na sociálním pojištění, kdy chceme jít do důchodu a jak vysoké chceme důchody.
Náš problém je, že řadu zdánlivě jednoduchých věcí si zbytečně komplikujeme. Všichni víme, že je například dobré se učit/vzdělávat, alkohol pít jen střídmě, využívat složeného úročení anebo se pravidelně hýbat. Stejně tak víme, že dlouhodobě nemůžeme na důchody (a jejich štědré valorizace) vydávat víc peněz, než si můžeme dovolit. Základní věci jsou zkrátka jednoduché.
Cílem všech stran by mělo být hledat konsenzus, ne zneužívat důchody k populistickému zisku laciných hlasů
Jsem přesvědčený, že ani důchodová reforma není v jádru kdovíjak komplikovaná. Komplikovanou ji dělají především politici, pro které jde o „výbušné téma“, na němž mohou získat či ztratit stovky tisíc hlasů. Tím spíš, že jsme v Česku, kde volby umí rozhodnout 30korunový poplatek u doktora.
Ovšem zároveň platí, že nastavení důchodové reformy je dnes natolik podstatné celospolečenské téma, že by mělo být vyšším cílem všech demokratických stran hledat konsenzus – a toto téma nezneužívat k populistickému zisku laciných hlasů.
Říká se, že populisté přicházejí s jednoduchými řešeními komplikovaných problémů. Možná to je ale trochu jinak. Možná populisté jednoduché problémy nejdřív sami tak zkomplikují, aby zcela zamotali veškerou veřejnou debatu, a pak se svým jednoduchým řešením vypadají u části národa jako mesiáši. A to všechno v duchu hesla „čím hůře pro republiku, tím líp pro nás“.
